Necenzurujeme.cz

Během posledních 30 let snad neexistovala v Česku žádná politická strana ve vládě a parlamentu, která by si nebyla vědoma toho, že v českém zdravotnictví přinejmenším část peněz "mizí jak v černé díře", s malým či sporným nebo žádným příznivým efektem. Na rozdíl od nás má např. Německo (a podobně Rakousko, Švýcarsko aj.) zákony k regulaci počtu nemocnic, lékáren, laboratoří, lékařských ordinací aj., náš zákon o veřejném zdravotním pojištění "regulaci" spíše jen předstírá (v Německu aj. musí nový lékař čekat na uvolnění místa v síti ordinací se smlouvou s pojišťovnami nebo vzít místo tam, kde to pacienti potřebují, nikoli v již přebujelé síti velkoměst).

V 90. letech minulého století jsem se jako redaktorka Zdravotnických novin účastnila mj. seminářů s účastí zahraničních odborníků (na MZ ČR, v parlamentu); např. odborníci z německých veřejnoprávních pojišťoven nám řekli, že náš zákon o zdravotním pojištění působí "proinflačně" - snadno může eskalovat nadbytečné výdaje. Český zákon totiž stanovuje neměnnou sazbu zdravotního pojištění (u výdělečného obyvatelstva), aniž by se bralo v úvahu, že v některých letech - při vyšším růstu mezd - by bylo možno tuto sazbu snížit. A dále se v ČR - kvůli tlaku zdravotnické lobby - počítá s automatickým zvyšováním valorizace plateb státu do fondu veřejného zdravotního pojištění, a to opět bez ohledu na to, že při rostoucích mzdách někdy není třeba, aby stát cokoli připlácel.

Zkusme se aspoň stručně podívat na německé zákonné (povinné) nemocenské pojištění (týká se i zdravotního pojištění), kde se počítá s přehodnocováním všeobecné sazby pojištění, nepočítá se s platbami státu za nevýdělečné osoby (ty jsou spolupojištěny - zdarma - v rámci odvádění pojištění výdělečně činným členem rodiny), stát ročně přispívá jen asi 5 % (z celkových příjmů pojišťoven), a to na některé výkony "cizí veřejnému pojištění".

www.krankenversicherung.net/gesetzliche-krankenversicherung nebo www.bundesgesundheitsministerium.de/finanzierung-gkv.html:

Loni činily v SRN celkové příjmy zákonných nemocenských pojišťoven 247,5 mld eur, stát za rok přispěl do fondu zdraví (Gesundheitsfond, přes který se příspěvky pojištěnců a státu přerozdělují jednotlivým pojišťovnám podle počtu pojištěnců, věku, pohlaví, nemocí) částkou 14,5 mld eur. Povinné pojištění (pro osoby s ročním hrubým příjmem pod 64 350 eur loni) se týká cca 70 miliónů občanů, z nich ale jen 51 miliónů platí pojistné (nepracující manželka a děti jsou automaticky spolupojištěni zdarma). 

Když systém zdravotního a nemocenského pojištění (Krankenversicherung) vykazuje větší přebytky, lze snížit jak sazbu pojistného (nyní je to 14,6 % z hrubé mzdy), tak příspěvek státu do přerozdělovacího fondu. Normální hospodaření zpravidla nikdy není neměnné - tu se daří lépe, tu hůře, a je třeba na vývoj včas reagovat. 

V posledním desetiletí měly německé nemocenské pojišťovny několik let nižší výdaje než příjmy - v letech 2010 - 2014 byly jejich příjmy vyšší než výdaje; pohyboval se také roční příspěvek státu do přerozdělování - mezi 11 až 14 mld eur. Osobně mám pocit, že horší výsledky (od r. 2015 začaly výdaje převyšovat příjmy) mohou zčásti souviset s migrační vlnou. Ovšem německé pojišťovny mají ve vedení lepší samosprávu než ČR - pojištěnci si sami volí své zástupce do orgánů pojišťoven, stát nemůže zasahovat do pojišťoven přímo, jen kontroluje dodržování předpisů; pojišťovny mají také vlastní odbornou instituci pro zpracovávání analýz, dále nasmlouvané nezávislé zkušené lékaře pro revizní činnost, avšak i politici více vnímají některé předpoklady pro správné hospodaření - jak včas bránit nedostatečnému krytí potřeb pojištěnců (včas přijít s novelou zákona do parlamentu, v níž se pojišťovnám nabídne řešení k vyrovnání hospodaření).

Dlužno říci, že Německo (i další státy) má zákony mj. k nemocnicím (nejdražší nákladová položka), jejichž prostřednictvím se demokraticky, transparentně rozhoduje o síti smluvních zařízení (zdravotnická lobby je do jisté míry potlačena, u nás má naopak silný vliv), při neshodě fungují odvolací - nepolitické - orgány (smírčí řízení, správní soud). 

Nejsou-li jedna či více pojišťoven schopny krýt výdaje dostatečnými příjmy, dostaly od zákonodárců možnost vybírat tzv. doplňující příspěvek od pojištěnců (vč. důchodců - za ně odvádí pojistné důchodové pojištění): tento doplňující příspěvek činí v průměru 1,3 % z hrubého příjmu (pojišťovna, jež je na tom lépe, vybírá např. jen 0,2 %). 

Názorně: Zaměstnanec s hrubým příjmem 3000 eur/měsíc platí nemocenské (vč. zdravotního) pojistné 224 - 256 eur/měsíc (mezi pojišťovnami jsou rozdíly); osoba samostatně činná (pokud je zahrnuta do povinného pojištění) s hrubým příjmem 3000 eur za měsíc platí na pojistném 448 - 513 eur za měsíc (všimněme si, že na rozdíl od ČR platí OSVČ v Německu v průměru více než zaměstnanci, v Rakousku zhruba totéž jako zaměstnanci). 

Důchodce s penzí 1500 eur/měsíc platí prostřednictvím systému důchodového pojištění 112 - 128 eur/měsíc. (Manželka bez příjmu a dítě až do 25 let neplatí nic, spadají do odvodu pojistného výdělečně činného člena rodiny.) Němečtí důchodci v průměru mají lepší penze než ti čeští, takže jejich důchod se zdaňuje; odvod pojistného důchodce platí z poloviny, druhou polovinu nese důchodová pojišťovna (stejně se dělí platba pojistného mezi zaměstnance a zaměstnavatele).

Pro důchodce činí celkové příspěvky do nemocenského pojištění (vč. zdravotního, ale i tzv. ošetřovatelsko/pečovatelského pojištění) 11 %, z toho zdravotního a nemocenského se týká 7,3 %; 3 % se týkají pečovatelství.

Jedna z největších německých zákonných nemocenských pojišťoven AOK nyní vybírá od pojištěnců, např. v Bavorsku (mezi spolkovými zeměmi a pojišťovnami jsou rozdíly), 15,90 % z hrubého příjmu. Naše lobby toužící po stále se zvyšujícím objemu peněz ve zdravotnictví by ale měla vědět, co vše se z toho platí v SRN (u nás jde jen o tzv. zdravotní péči všelijak redukovanou podzákonnými předpisy, např. v Německu hradí pojišťovny více léčiv): německé pojišťovny tedy mj. hradí 78 týdnů nemocenské v rámci 3 let (jednotlivé doby pracovní neschopnosti se počítají společně),  dále např. ošetřovné u nemocného dítěte (90 % čistého příjmu rodiče), ošetřovatelství - pečovatelství (u nás to hradí stát z daní), dále zdravotní péči vč. zubní péče v zemích EU (pojištěnec si musí ale zvolit lékaře či nemocnici, jež působí v systému povinného pojištění); hradí se širší spektrum léků než v ČR; pojišťovenská samospráva může podle přání pojištěnců - spíše v rámci doplňkového příspěvku - hradit alternativní metody léčby, homeopatika, více zubní protetiky, více prevence apod. 

Roční příspěvek státu do fondu zdraví (přerozdělování pojistného) na "výkony cizí veřejnému povinnému pojištění" (někdy jde asi o pobídku státu k něčemu, do čeho se pojištěncům nijak zvlášť nechce, např. se s něčím nechtějí solidarizovat) se tedy průběžně mění, podle toho, jak se daří zvládat náklady pojišťoven (nikoli automaticky valorizovat bez věcného opodstatnění): v r. 2012 činil 14 mld eur, pak klesl na 11,5 mld eur, od r. 2017 se opět vyhoupl na 14,5 mld eur.

Pokud tedy jsou významné známky, že některým pojišťovnám by se nemuselo brzy podařit vybalancovat příjmy a náklady, pak pro příští rok musí pojišťovny stanovit tzv. doplňující příspěvek (např. v rozmezí 0,2 % - 1,7 % z hrubého příjmu výdělečně činného pojištěnce - zaměstnanec platí polovinu), ale pojišťovna to musí včas sdělit pojištěncům a ti mohou přejít k pojišťovně, jež vybírá nižší doplňující příspěvek (nutí to pojišťovny snažit se lépe hospodařit). Doplňující pojistné ale není neměnné - po vyrovnání hospodaření může zmizet.

Některá data si lze ověřit na www.de.statista.com (Ausgaben der gesetzlichen Krankenversicherungen - výdaje zákonného nemocenského pojištění).

www.krankenkassen.net/gesetzliche-krankenversicherung/gesundheitsfonds.html.

Doplňující příspěvek pojištěnců je limitován horní % hranicí příjmů podléhajících povinnému odvodu pojistného. 

Členy povinného nemocenského pojištění musejí být důchodci, kteří byli u zákonných nemocenských pojišťoven většinu svého života (měli spíše nižší příjmy). Penzisti tedy platí polovinu ze všeobecné sazby nemocenského (vč. zdravotního) pojistného - 7,3 %.

Důchody v SRN: základní důchod v průměru v r. 2020 činil ve starých spolkových zemích 1538,5 eur měsíčně, v nových zemích 1495,35 eur; míra zdanění důchodu závisí na roce, v němž člověk začal pobírat penzi; kdo začal starobní důchod pobírat od r. 2019, tomu se zdaňuje 78 %.

Např. notář by měl mít hrubý měsíční důchod 2606 eur, lékař 2457 e, zubní lékař 2124 e.

Krankenkassenzentrale.de uvádí, že např. 1300 brutto eur = 1102 netto eur.

V r. 2021 osoba s průměrným příjmem 3461,75 eur měsíčně by jako důchod dostala 45 % původních příjmů. (Ve starých spolkových zemích mají ženy nižší důchod, zřejmě je to dané tím, že nechodily do práce tak vytrvale jako ženy v bývalé NDR.)

Důchody mj. v Evropě (Rentenniveau in Europa): na internetu je dostupná studie OECD (Pensions at a Glance 2019) - přehled asi 28 - 37 zemí ohledně poměru výdělku a důchodu, studie zpracována jen z veřejného a povinně soukromého důchodového systému. V r. 2019 nejlepší čistý důchod po zdanění byl např. v Rakousku, Lucembursku, Itálii - 90 % původních příjmů. 

Úroveň důchodu oproti původnímu výdělku se rozlišuje na 1. osoby s nízkými příjmy, 2. osoby s průměrnými příjmy, 3. osoby s vyššími příjmy; např. v UK ti, kteří vydělávali nejméně, měli důchod 51 % oproti mzdě, ti se středním příjmem měli 28,4 % a nejbohatší 20 %. Některé země preferují vyšší procentní poměr důchodu ke mzdě pro chudší, jiné zvolily spíše shodný (Maďarsko, Portugalsko) pro nejchudší i bohatší. Museli bychom znát podrobnosti, obecně patrně platí, že vyšší procentní poměr z původně chudého výdělku nemusí být nic moc dobrého, zato bohatší vrstvy mají možnost si při pracovní činnosti více našetřit na stáří samostatně, bez pomoci státu. 

Průměr v zemích OECD: 1. skupina (nejchudší) 68,3 %, 2. skupina 58,6 %, 3. skupina 54,7 %. ČR: 1. 91,6 %, 2. 60,3 %, 3. skupina 47,9 %.

Na ilustrační fotce k tomuto příspěvku je budova MZ ČR: doporučila bych (nejen tomuto) ministrovi více zvažovat ev. inspiraci v zemích, jež zatím měly úspěšnější hospodaření s veřejnými financemi; lobby by měla mít vyhrazenu redukovanější příležitost k předkládání návrhů. Německo na to má zákonem upravenu tzv. zdravotní konferenci, na níž se sejdou zástupci státu, regionů, pojištěnců, pacientů, lékařů apod. - je to o něčem jiném než tzv. leštění klik na českém ministerstvu.