Necenzurujeme.cz

V mezích českého autorského práva upozorním na zajímavou publikaci rakouského lékaře Haralda Salfellnera Španělská chřipka, příběh pandemie z roku 1918 (Vitalis 2021, druhé, rozšířené vydání). Autor od r. 1989 žije v Praze (mj. jako nakladatel). 

Tzv. španělská chřipka (kdy se usuzuje na původ tu v Asii, vč. Číny, tu jinde) má mnoho společného se současným SARS-CoV-2, místy se projevují rozdíly (stojí za to si knihu přečíst, je v ní mnoho poznatků o jednotlivých zemích, např. uplatňovaná opatření proti šíření nákazy či zčásti vědecké tápání). 

Osobně mj. oceňuji, že autor porovnal i cenzuru, která se negativně promítla v r. 1918 (tehdy se odehrávala v době války; cenzoři prý postihovali ve zpravodajství o chřipce zvláště kritiku poměrů či polemiku) a která se bohužel projevuje i v současnosti. "Namísto zjevné úřední cenzury z roku 1918 nastoupila v roce 2020 subtilní autocenzura četných médií, která kritiky vrchnostenských nařízení už vůbec nepustí ke slovu. Ze strachu před společenským zavržením nebo profesním znevýhodňováním vysoce postavení lékaři radši mlčí tam, kde by bylo jejich nestranné a objektivní vyjádření žádoucí. (...) V důsledku toho se COVID-19 vyvinul ze zdravotního problému v politický mnohem více než španělská chřipka," uvádí autor na str. 183.

Dotýká se také "cechu kšeftařů" - některým pandemie ať v r. 1918 či dnes přinesla prospěch. Na začátku 20. století se šmelilo např. s tabletami aspirinu, dnes četní domácí podnikatelé mají finanční problémy, ale kursy akcií nadnárodních koncernů stoupají. 

A také změny podmínek života či mentality lidí: "Naši praprarodiče byli zvyklí na tvrdé (...) životní podmínky a tak se jim podařilo zdolat smrtelnou chřipkovou pandemii překvapivě dobře." "My jsme žili dlouhé desítky let v bezpečí a blahobytu, a nyní nám zvládání koronavirové krize připadá tak těžké i proto, že nám připomněla křehkost naší existence" (str. 185).

Publikace potvrzuje fakt, že lidstvo bylo, je a patrně i bude po staletí průběžně provázeno mírnějšími i mnohem horšími nemocemi, vč. virových nákaz. Pokud se novináři nyní ujali až přílišného online zpravodajství, může to být až kontraproduktivní (závažnou infekci nelze podceňovat, ale strach či panika situaci nezlepší). U úmrtnosti při španělské chřipce existují různé, někdy více rozdílné odhady: v některých evropských zemích se ale úmrtnost mohla držet možná i pod jedno procento (podle určitých období, určitých zdrojů či zemí mohlo jít cca o 3 % - 6 % aj.). Úmrtnost v souvislosti s covid-19 se v Evropě v průměru pohybuje kolem 2 % z registrovaných pozitivně otestovaných (infikovaných bývá při epidemiích vždy ve skutečnosti více), v tzv. třetích zemích bývá pro celkově horší podmínky úmrtnost zpravidla vyšší. Např. v Dánsku a Norsku se s covid-19 umíralo zatím pod 1 %.

"Kritičtí komentátoři varují v roce 2020 před atmosférou strachu, kterou lékaři a zástupci lidu rozněcují za účelem legitimace politických rozhodnutí týkajících se opatření. Na vrcholu španělské chřipky se političtí mandatáři snažili vystrašené občany spíše uklidňovat a posilovat jejich naději," (str. 183).

Za sebe bych dodala, že během loňského roku, ač se dařilo očkovat více a více občanů, to politici, na ně napojení "odborníci" a některá média se strašením lidí (apod.) přehnali ještě více, než zmiňuje autor. 

V publikaci mě mj. zaujal fakt, že kolem španělské chřipky došlo k vědeckému omylu, původně se usuzovalo na bakteriální původ, nikoli virový. Už to samo o sobě ukazuje, že je třeba průběžně zajistit svobodnou výměnu mj. odborných názorů, aby se ev. utlumováním diskuse neprodlužovalo období nejistoty.

Tak jako v současnosti i naši předkové se uchylovali k různým "zaručeným" receptům, jak se ochránit: někdo se uchýlil k alkoholu, jiný k čokoládě, lékaři zkoušeli různé léčebné možnosti, spíše se spornými účinky. Tak jako dnes se i tehdy stali oběťmi nákazy také ti, kteří se věnovali nemocným - lékaři a další. Pandemie či epidemie svorně zasahují jak chudé a více nemocné jedince, tak i královské rodiny či vůdce diktátorských režimů - minimalizovat zdravotní i další škody lze jedině včasným, odborně korektním způsobem, se solidaritou ve společnosti, nikoli jejím rozdělováním.