Necenzurujeme.cz

Poměrně málo se ví, že TGM nebyl z počátku (ještě v roce 1917!) vůbec myšlence vzniku samostatné republiky nakloněn a preferoval spíše emancipaci jednotlivých národů v rámci monarchie. Později u něj došlo k názorovému posunu a klonil se k návratu k suverénnímu Českému království. A až vlastně v posledním období před definitivní porážkou R-U došlo k úvahám, jakou formu by nově vznikající útvar měl mít. Pod tlakem nejen legionářů z Ruska (a také notně inspirován levicovou tradicí Francie a pařížským „centrem“ kolem E. Beneše) nakonec zvítězil koncept republikový.

Dalším z vlivů byla nepochybně vina R-U na rozpoutání války, nikoliv „úpění v žaláři národů“, jak se tomu tehdy pro lidové masy nadneseně říkalo.

Vznik státu byl vlastně odstartován zveřejněním nóty Gyuly Andrássyho, který formálně konstatoval vojenskou porážku R-U. Na tuto nótu reagovaly davy masovými demonstracemi a okázalou radostí. I když se leckdy hovoří o revoluci podzimu 1918, jde vlastně o podobně nadnesené hodnocení, jako mluvit o revoluci v roce 1989. Revoluce mají prostě jiné atributy a ani jedno z výše zmíněných dat neneslo revoluční rysy. Mohli bychom dosti klidně hovořit o sametovém převratu 1918, nebo o národní veselici, a nebyli bychom od pravdy daleko.

Svůj díl na pokojném předání moci má vlastně i poslední císař Karel I. Habsburský, který byl silným zastáncem smírného řešení. Když Karel I. viděl, že Rakousko se už zachránit nedá, sám se zaručil, že pokud předání moci proběhne disciplinovaně, bez ztráty na životech, rakouská armáda nezasáhne. Stalo se tak při průjezdu delegace Československého národního výboru Vídní, která mířila na jednání se zahraničním odbojem do Švýcarska.

Ostatně, ani po téměř stovce let existence republiky neubývá lidí, kteří rozpadu R-U litují, respektive vnímají to, že republikánský koncept a zastupitelská demokracie socialistického střihu přinesla více problémů, než by možná garantovala konzervativní monarchie. Ale zpět k historii:

Přes všechny zmíněné námitky byl stát slavnostně vyhlášen a už v podvečer byl vyhlášen první zákon suverénního státu (recepční norma z pera Dr. Aloise Rašína). V tomto zákonu se v podstatě pravilo, že ačkoliv se mění státoprávní uspořádání, vše zůstává až do odvolání při starém a nic se nemění^[1]. Většinou to totiž dopadlo tak, že vše při starém zůstalo. Trochu lze polemizovat vůbec s tvrzením, že šlo o zcela nový stát. Už na mírových jednáních v Paříži bylo deklarováno, že půjde o staronový český, respektive československý stát. Tedy vývoj nového státu ve většině aspektů kontinuálně navazoval na předchozí vývoj společnosti.

Co je však nutné dodat je to, že to spontánní nadšení davů nebylo tak idylické, jak nám bylo propagandisticky namlouváno. Ze vzniku republiky neměli velkou radost ani Němci, ani Rakušané, ani slovenští Maďaři. A po pravdě ani Slováci, kteří československou národnost příliš neakceptovali, dokonce je známo, že TGM, respektive první vlády Slováky dosti podvedly, protože to, co bylo podepsáno jako Česko-Slovenská (Pittsburghská) dohoda (30. 5. 1918) nebylo zcela dodrženo a Slovensko nedostalo ani část té autonomie, která byla smlouvou přislíbena. Pod Washingtonskou deklarací (13. až 17. října 1918) se jména Štefánika a Beneše už vyskytovala „bez souhlasu“ a byla jen vytištěna.

Nicméně 28. říjen byl vyhlášen státním svátkem a byl poměrně respektovaným dnem s pracovním klidem. Snad jen Slováci více tíhli k tzv. Martinské deklaraci z 30. října, která deklarovala odtržení od Uher. (Po pravdě, domácí Slováci tehdy ani nevěděli, že před dvěma dny byl v Praze vyhlášen samostatný Československý stát.) A ani toto tvrzení není historicky úplně přesné, neboť 18. října byla fakticky vyhlášena pouze samostatnost, zatímco republika (po jednáních v Ženevě — dr. Kramář, dr. Beneš) byla oficiálně vyhlášena až 14. listopadu.

Poněkud jinak to vnímala komunistická levice, která vyhlášení státu vnímala spíše negativně, protože nebylo následováno socialistickou revolucí. Pouhých sedm let po vyhlášení republiky komunisté podávali návrh na stanovení státních svátků, ve kterém (na rozdíl od svátků Lenina a Marxe a zrušení Vánoc) už 28. říjen vůbec nefiguroval.

Přes všechny problémy však radost z nové republiky vydržela jen 20 let. Ještě v květnu a červnu 1938 se konal 10. Všesokolský slet jako součást oslav. V září přišel Mnichov. Syrového vláda už rozhodla, že oslavy nemají žádný smysl. Jména TGM, Beneše a Štefánika byla brzy vymazána z učebnic a oslavy striktně zakázány. Ostatně, jako další muži 28. října, Antonín Švehla, Alois Rašín, Vavro Šrobár, František Soukup a Jiří Stříbrný.

Krátká epizoda třetí republiky se sice krátce a formálně k tradici vrátila, ale po roce 1945 již plně nastupovalo socialistické směřování Československa. Jak jsem psal před pár dny, president Beneš už v roce 1945 podepsal znárodňovací dekrety, kterými bylo vyvlastněno bankovnictví, pojišťovnictví, těžký průmysl a většina průmyslu lehkého. Celkem se jednalo o více, než 62 % pracovních míst. Zároveň s tím se omezila politická soutěž a povoleno bylo jen několik stran a spolků sdružených v Národní frontě. Svoboda definitivně prohrála.

Ve volbách roku 1946 ještě Gottwald sliboval plnou podporu živnostníkům a malorolníkům, s jejichž podporou volby vyhrál, ale necelých sedm měsíců po pučistickém převzetí moci komunisty se přiblížila poslední fáze neodvratného socialismu, vyvlastnění toho zbytku, který po Benešovi zbyl. Datum záměrně zvolili komunisté tak, aby překryli původní význam výročí vzniku republiky.

Komunisté dokonce zkonstruovali propagandistické tvrzení, že nebýt VŘSR v Rusku (7. 11. 1917), žádná republika by ani nevznikla. Den nezávislosti se ještě slavil další tři roky, ale už v roce 1952 byl zrušen den pracovního klidu a den byl deklarován pouze jako památný (Vznik ČSR, Den znárodnění a po roce 1968 ještě přibyl Den vzniku Československé federace).

Až v roce 1988 soudruhům (i vlivem Perestrojky) došlo, že celé znárodnění není vůbec věcí, na kterou je třeba být příliš hrdý, a v tichosti tuto událost z kalendáře odstranili. Přesto jim stálo za to, aby nenásilnou demonstraci 28. října 1988 rozehnali pendreky a vodními děly.

Od roku 1989 je sice tomuto datu navrácen jeho původní význam, mluvicí hlavy se při něm předhánějí v opakování naučených frází a hovoří o významu tohoto dne, ale vzhledem ke společenským poměrům si už vůbec nejsem jist, zda je vůbec nějaký důvod ke slavení. (Mimochodem: Slovensko tento svátek neslaví a vlastně ani neexistuje Československá republika.)

Kdybychom měli dnes hovořit o národní hrdosti, patrně bychom skončili někde u trapného poskakování po Staroměstském náměstí a skandování: „kdo neskáče, není Čech“. A chlubení se cizím peřím. Ale to přece není národní hrdost!

Máme vůbec důvod být dnes na něco hrdí? Když pomineme těch dvacet let relativní svobody a hospodářských úspěchů kapitalismu První republiky, mnoho prostoru k jásotu nezbývá. Po čtyřicet let jsme poklonkovali mužickému režimu z východních stepí. Po elastickém převratu jsme byli jen po 13 letech (6/2003, jediné referendum v ČR, speciální zákon č. 515/2002 Sb.) klamně svedeni ke vstupu do struktur Evropských socialistických republik a po přijetí Lisabonské smlouvy už můžeme o nějakém suverénním státu leda tak hovořit.

Dnes sice vnímáme EU silně negativně, zejména její absurdní unifikační zákony, hospodářský úpadek, ale i její selhávání v otázce migrační vlny, ale máme se ještě k čemu vracet? Je zde nějaká opravdová láska k vlasti? Jsme hrdi na své výsledky v porovnání se světem? Jsme hrdi na naše představitele, na hospodářskou politiku, na úspěchy našich podnikatelů a vědců ve světě?

Je naší hrdostí, že dalších 25 let jsme řízeni bolševiky, kteří jen převlékli kabáty, je naší hrdostí, že ve vrcholných státních funkcích se pohybují estébáci? Je naší hrdostí, že volby vyhrají komunističtí pohrobci, kteří stejně jako před 67 lety před volbami deklarují podporu živnostníků a řemeslníků, aby ihned po volbách přistoupili k jejich likvidaci, a jejich koaliční strany dnes a denně zavádějí další a další socialistické recepty?

Je naší hrdostí, že vláda pokládá za ústřední úkol čerpat dotace na neužitečné věci a odčerpává tak nejen lidský, ale i finanční kapitál do zcela bezúčelných projektů? Vláda, která posiluje státismus a všemocnou byrokracii nade všechny meze?

Je naší hrdostí, že vláda omezuje svobody jednu za druhou a salámovou metodou zavádí stejný reálný socialismus, který všude ve světě prokázal svoji úpadkovost a zaostávání? Ta nejhorší stránka lidských dějin, kterou jsme měli vyhodit na smetiště dějin, se nám dnes s fanfárami vrací hlavní branou. Vracíme se totiž k tomu komunismu znovu mílovými kroky.

Mám-li říci pravdu, nevím. Nevím, na co bych měl být hrdý. To, co se dnes děje, k mému pocitu hrdosti nepřispívá.

Nepochybně je možné mít rád svoji zem, mít rád svůj národ, ctít náš jazyk a kulturu. Ale to neznamená, že zároveň musím nutně mít rád tento stát a jeho mašinérii.

Jsou budoucností národní státy, které se EU snaží za každou cenu rozvrátit a promíchat tak, aby již neměly sílu vzdorovat kolektivizačnímu úsilí evropských „elit“?

Uměl bych si představit něco, co by mohlo tuto hrdost vrátit. Podle mého soudu, pokud nezůstaneme ve strukturách EU, respektive pokud se EU rázně nezmění (a není mnoho signálů, že by chtěla), pak bych se klonil k nějakému uskupení svobodných národů, třeba ve formě konfederace suverénních národů, bez socialismu a bez diktatury proletariátu, ke kterému všeobecná a rovná demokracie (žel) vždy směřuje.

Pak by mohlo mít smysl 28. říjen symbolicky slavit. V současné podobě to vlastně smysl nemá.

Psáno v městě Pardubitz 28. října LP 2015