Necenzurujeme.cz

„Západní civilizace dnes prochází krizí, která se zásadně liší od všech předchozích. Jiné společnosti v minulosti měnily své instituce nebo náboženská přesvědčení pod vlivem vnějších sil, případě postupným vývojem v rámci vnitřního růstu. Ale žádná, na rozdíl od té naší, nikdy záměrně neusilovala od základu nahradit náboženské přesvědčení a instituce, na nichž spočívá veškeré uspořádání společenského života… Civilizace je vykořeňována ze svých základů spočívajících v přirozenosti a tradici, přičemž dochází k její přestavbě do nového uspořádání, které je umělé a mechanické jako moderní továrna.“ Christopher Dawson, Enquiries into Religion and Culture, 1933.

Myšlenka „kulturní revoluce“ není ničím novým. Už hrabě Joseph de Maistre, který byl patnáct let svobodným zednářem, psal: „Doposud byly národy vyhlazovány v souvislosti s porobením, tedy cizím vpádem. Zde se však naskýtá důležitá otázka: Může národ zemřít na svém území nikoli přesídlením nebo vpádem, nýbrž tím, že dovolí mouchám rozkladu narušit samotné jádro oněch původních a určujících zásad, které z něj činí to, čím je?“

V době, kdy v Rusku proběhla bolševická revoluce, vládlo přesvědčení, že se „dělnická“ revoluce rozšíří do Evropy a případně i do Spojených států. Tak se ale nestalo. Koncem roku 1922 začala Komunistická internacionála (Kominterna) hledat důvody neúspěchu. Na Leninův popud se tehdy v moskevském Institutu Marxe a Engelse uskutečnil kongres Kominterny.

Cílem setkání bylo mj. vyjasnit si plán marxistické kulturní revoluce a stanovit prostředky, jak jej uvést do života. Mezi účastníky kongresu se nacházeli György Lukács (přišel s myšlenkou na revoluční využití pohlavního pudu) a Willi Münzenberg (jenž navrhoval: „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“). Konzervativní novinář a spoluzakladatel časopisu National Review Ralph de Toledano tehdejší kongres Kominterny označil za „možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama“.

Lenin zemřel v roce 1924. Stalin, který ho nahradil, považoval Lukácse, Münzenberga a podobné myslitele za „revizionisty“. V říjnu roku 1940 bylo v lese na jihovýchodě Francie nalezeno Münzenbergovo mrtvé tělo; byl oběšen na stromě a pravděpodobně se jednalo o dílo NKVD na Stalinův rozkaz.

Na Pátém kongresu Kominterny v létě 1924 se staly Lukácsovy spisy terčem kritiky. Ten se ovšem už dříve v roce 1922 podílel na pořádání setkání marxisticky zaměřených sociologů, které později vedlo ke zrodu tzv. frankfurtské školy.

Tato „škola“ (jejímž cílem bylo pustit do revolučního programu čerstvý vzduch) vznikla na frankfurtské univerzitě jako Institut für Sozialforschung (Institut sociálního výzkumu). Institut byl oficiálně založen v roce 1923 díky prostředkům Felixe Weila. Weil se narodil v Argentině a ve věku devíti let byl poslán do německých škol. Následně navštěvoval univerzity v Tübingen a Frankfurtu a svá studia zakončil doktorátem z politických věd. Právě zde začal jeho zájem o socialismus a marxismus. Podle historika Martina Jaye, který se dlouhodobě věnuje frankfurtské škole, byly tématem Weilovy disertační práce „praktické problémy v uskutečňování socialismu“.

Prvním ředitelem institutu se stal zapřisáhlý marxista Carl Grünberg, byť institut neměl žádnou oficiální spojitost s komunistickou stranou. V roce 1930 převzal vedení Max Horkheimer, který byl přesvědčen, že marxistická východiska se mají stát základem bádání institutu. Když se k moci dostal Hitler, činnost institutu byla ukončena a jeho představitelé různými cestami utekli do Spojených států, kde se uchytili na předních amerických univerzitách, jako jsou Columbia, Princeton, Brandeis a Berkeley.

Mezi představitele školy lze započítat i gurua nové levice z šedesátých let minulého století Herberta Marcuse (jmenovitě odsouzeného Pavlem VI. za jeho teorii osvobození, která „pod pláštíkem svobody otevírá cestu bezmezné svévoli“^[1]), který spolu s Maxem Horkheimerem, Theodorem Adornem, populárním Erichem Frommem, Leem Löwenthalem a Jürgenem Habermasem patří k jejím nejvlivnějším myslitelům.

Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“.^[2]

Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:

Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:

Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“

Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.

Kritická teorie frankfurtské školy hlásá, že „autoritářská osobnost“^[3] je plodem patriarchální rodiny, čímž navazuje na Engelsovu myšlenku vyjádřenou v jeho díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Ostatně už v Komunistickém manifestu se píše o “porobě žen“ v rodině a Marx se ve své Německé ideologii vyjadřuje o rodině jakožto základu společnosti jenom s pohrdáním. Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“. ^[4]

Součástí revoluce je také boj proti vedoucímu postavení mužů ve jménu „osvobození žen“, což je myšlenka, která se později rozšířila a získala na síle hlavně díky Marcusovi a nové levici v šedesátých letech. Stoupenci frankfurtské školy navrhují přeměnit naši kulturu z “mužské“ na „ženskou“. Wilhelm Reich v roce 1933 v knize Masová psychologie fašismu napsal, že matriarchát je jediným původním druhem „přirozené společnosti“. Nemalým obhájcem matriarchální teorie byl rovněž Erich Fromm. Podle něj „mužskost“ a „ženskost“ nejsou „podstatným“ odrazem pohlavních rozdílů, jak se domnívali romantici, nýbrž pramení z rozrůznění životních rolí, jež jsou zčásti společensky dány.^[5] Taková dogmata se stala podhoubím pro krajní feministické myšlení, které dnes můžeme pozorovat téměř ve všech novinách a televizích.

Revolucionáři věděli přesně, čeho chtějí dosáhnout a jak to udělat… a uspěli.

Bertrand Russell bývá spojován s frankfurtskou školou v souvislosti se sociálním inženýrstvím. Ve své knize Vliv vědy na společnost píše: „Fyziologie a psychologie poskytují pole pro vědecké postupy, které stále čekají na další rozvoj. […] Význam toho [davové psychologie] nesmírně vzrostl díky vývoji moderních propagandistických metod. A nejvlivnější z nich se nazývá ‚vzdělávání‘. […] Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“ ^[6]

Michael Minnicino ve svém článku v časopise Fidelio poznamenává, že dědici Marcuse a Adorna nyní zcela ovládli univerzity, „vedou své studenty k tomu, aby nahradili rozum ‚politickou korektností‘. Ve Spojených státech a Evropě je jen málo odborných knih o umění, literatuře nebo jazyku, které by v současnosti otevřeně nevycházely z frankfurtské školy. Hon na čarodějnice na dnešních univerzitách probíhá na základě Marcusovy zásady ‚represivní tolerance‘ (‚tolerance pro hnutí zleva, netolerance pro hnutí zprava‘), kterou prosazují žáci frankfurtské školy.“ ^[7]

Pokračování zítra