Necenzurujeme.cz

Za komunistů podporovala naše republika to, co dnes označujeme jako mezinárodní terorismus. Jakmile se kdekoliv na světě objevila nějaká „revoluční“ a „osvobozenecká“ síla, která hlásala boj proti tzv. imperialismu (tedy jen tomu západnímu, komunistický imperialismus samozřejmě nemohl z ideologického principu existovat), proti sionismu (ten jim obzvláště ležel v krku), neokolonialismu a samozřejmě rasismu (inu internacionální socialisté na rasy opravdu nehledí), hned jsme hleděli, jak z té chudoby, kterou nám zde soudruzi zavedli, dělníkům něco sebrat a poslat to nějakým cizím soudruhům.

Komunistický stát pomocí dvojstranných smluv uzavíral s těmito osvobozeneckými revolučními hnutími už od padesátých let dohody o školení a výcviku zabijáků z Afriky, jihovýchodní Asie, latinské Ameriky i Blízkého východu. Hlavně, že to byly „lidově-demokratické“ režimy. Lhostejno, zda v Libyi, Súdánu, Afghánistánu, Jihoafrické republice, Jemenu, Etiopii, palestinské povstalce či jiné v dalších státech.

Podporovali jsme je ideologicky, různými poradci, i výcvik v teroristických metodách vedení boje a dodávky zbraní nechyběly. V osmdesátých letech jen na výcvik afghánským teroristům uvolnil Lubomír Štrougal 24 milionů korun (v dnešní paritě kupní síly cca ¼ miliardy).

Ostatně obávaná plastická trhavina Semtex pocházela výhradně z naší výroby — jen do teroristických rukou se jí dostalo kolem 1 000 000 kg!!! Největším odběratelem byl komunistický Severní Vietnam (1400 tun), Kaddáfího Libye (900 tun); ještě v roce 1988 tyto trhaviny Omnipol vyvážel.

Pokud jsem zmínil, že výcvik byl orientován na teroristické akce, dokumentuje to náplň výcvikových kurzů: průzkumná činnost, únosy vojenských a policejních sil nepřítele, partyzánské metody vedení boje, fyzická likvidace kolaborantů a zrádců, ničení potravinových a vodních zásob, záškodnictví, tedy přesně metody, které používají dnes teroristé. Důsledkem byly pak v civilizovaném světě třeba únosy letadel, atentáty na Olympiádách a celá plejáda útoků na tehdy „západní“ země, bombové útoky a únosy rukojmí.

Z nich asi nejznámější je patrně Venezuelec Iljič Ramirez Sanchez, alias Carlos, který pobýval dokonce v Praze a úzké styky s jeho teroristickou organizací vedla i východoněmecká tajná policie Stasi.

Mezinárodní terorismus, po desetiletí vydatně podporovaný komunistickými režimy, má nadále silně rozvětvené podhoubí, ačkoliv třeba Carlos byl později zadržen a souzen. 

Teroristé si však — po rozpadu socialistického bloku — našli i jiné způsoby vyzbrojování. Od obchodování s drogami, přes nalezení nových investorů. Vzpomeňme jen dnes mrtvého saúdskoarabského teroristu Osamu bin Ladina, který se pohyboval hlavně na území Afghánistánu, ve kterém sovětský komunistický režim vyvolal občanskou válku a následný rozvrat.

A právě Afghánistán můžeme velmi dobře považovat za kolébku islámského fundamentalismu, ve kterém se zrodil nesmiřitelný odpor proti všemu západnímu (paradoxně i ten Sovětský svaz byl jimi chápan jako reprezentant západní dekadence).

Z Afghánistánu vzešel Taliban, z dříve komunisty podporovaného prokomunistického Iráku vzešly dnešní síly Islámského státu Daesh.

V Černé knize komunismu se píše: „Přímá i nepřímá úloha komunismu v rozmachu islámských hnutí a vyvolávání mezietnických napětí je nesporná…“ Konec citátu. 

Mezi uprchlíky z dnešního válčiště v Sýrii, kteří se nám dnes poněkud nezvaně hrnou do Evropy, ale i mezi uprchlíky z Afghánistánu, Libye a různých afrických států jsou nepochybně v nějakém procentu zamícháni teroristé prodchnutí do hloubi duše fundamentalistickým islámem a nenávistí (a závistí) ke všemu západnímu. Procentní odhad si netroufnu udělat, nemám k tomu dost informací, ale fundované odhady znalců již hovoří přinejmenším o desetitisících.

A my jsme si je (spíše jejich rodiče a dědy), k tomu vyškolili.

Ale vlastně jsem nechtěl psát o tomto fenoménu, jen se mi ten úvod poněkud vymkl z ruky. Původně jsem chtěl psát o těch dvou naivních děvenkách, co si udělaly výlet do Pákistánu, o Hanče a Tonče.

Vím, že to téma už je poněkud vyčpělé, ale z tohoto pohledu se na to málokdo díval. Takže děvenky, Antonie Chrástecká a Hana Humpálová, se dosti hazardně vydaly do země jen velmi málo bezpečné (cestou přes Írán a Pákistán do Indie) a tam je odchytili (13. března 2013) v jihozápadním Pákistánu v provincii Balúčistán nějací únosci, kteří je vytáhli z autobusu a odvezli bůhví kam. (Nebylo příliš vysvětleno, proč zrovna ty dvě kozy a ne někoho jiného, proč se ozbrojený doprovod s AK-47 v ruce nechal odzbrojit.)

Rodiče zde spustili nějaký povyk poté, co posledním veřejně známým kontaktem s unesenými ženami bylo video z 30. října 2013. Případ se řešil na všech diplomatických úrovních včetně prezidentů.

Obě byly propuštěny na svobodu v březnu 2015 (tj. po dvou letech) po dvouměsíčním vyjednávání turecké nevládní humanitární organizace IHH (İHH İnsani Yardım Vakfı), na kterou se obrátily rodiny žen poté, co všechny ostatní možnosti selhaly. (Tedy diplomatická jednání „až na úrovni presidentů“ selhala.)

Po propuštění Chrástecká pracovala v nějaké neziskové organizaci a Humpálová prý konvertovala k islámu. Tato Humpálová se podle tvrzení Respektu chtěla vrátit (podzim 2015) k únoscům, podle bezpečnostního experta Dolníka jen „jela s rodiči na výlet do Turecka“. Bezpečnostní služby ji tam údajně nepustily.

No a ve finále týdeník Respekt uveřejnil v únoru 2016, že za dívky bylo vyplaceno výkupné ve výši 6 milionů US dolarů (eq. 150 mio. Kč), což následně potvrdil (i s příslušným rozezlením jak Dolníka, tak politiků) i president Zeman.

A já chci vědět, kdo to výkupné zaplatil! To si sehnali rodiče nějakou půjčku a přes Tureckou organizaci únoscům zaplatili? To si nepřečetli, že únoscům se nemá nikdy platit, protože se tím jen utvrdí ve svém postoji, že únos je efektivní nástroj k násilnému prosazení nějakých parciálních cílů? Ale dobře, pokud je to akce rodičů a nesou důsledky svého jednání sami, umím pochopit to dilema.

Anebo to byl stát? Protože pokud to zaplatil stát, tak chci vědět, kdo je odpovědný za to, že z kapes jednoho každého z nás, včetně nemluvňat, bylo podpořeno naprosto hazardní chování obou dívek částkou 15 Kč. (V praxi jde samozřejmě jen o ekonomicky aktivní jedince, kterých je nějakých 3,5 milionu, takže jeden každý aktivní člověk nedobrovolně podpořil „záchranu“ těch dívek téměř padesátikorunou.)

Shrňme si to: děvčata v nějaké nadšené sluníčkové víře, že svět je plný krásných hodných lidí, vyrazila někam do světa prodchnutého násilím a barbarstvím. Nejméně jedna z nich nakonec, odhadl bych v důsledku Stockholmského syndromu, k takovému světu konvertovala.

Je úlohou státu chránit své občany bez ohledu na to, jakým způsobem si navodili rizikovou situaci a osobní nebezpečí? Je pravděpodobné, že člověk, který bude přebíhat v plném provozu dálnici a ocitne se pod koly jedoucích aut, bude sanován 150 miliony korun? A pokud ano a bude z nějakého zdroje vynaložena taková částka, nebude mu připsána k tíži a následně vymáhána? (Mimochodem: při průměrné mzdě je to závazek pro každou z nich na 240 let, když nebudou jíst a pít!)

Chci tím říci, že pokud takovou částku z nějakých zdrojů vynaložil stát (a z jakého fondu to bylo a kdo to schválil a podepsal?), pak se tážu, jak to, že děvenky jsou dnes dokonale vysmáté a jedna si putuje jen po několika měsících na dovolenou do velmi problematického Turecka? (Pokud tomu tak bylo.) Na Klokánky, kde bych nějakou veřejnou podporu pochopit uměl, peníze nejsou, ale na dvě jalové kravičky ano?

A pointa toho všeho povídání je taková: před pár lety jsem se zajímal v jednom krajském městě, za kolik se dá koupit na černém trhu útočná puška AK-47. Uvedena byla cena kolem 2000 Kč podle požadovaného množství.

Úvahu tedy uzavírám: ať to výkupné zaplatily rodiny unesených dívek, nebo (spíše) stát, v každém případě jsme tak únoscům umožnili nákup nějakých 75 000 Kalašnikovů a vyzbrojili si sami stejný počet fanatických teroristů, bojovníků proti západnímu světu. Dost slušná armáda. A dost slušná pitomost.

A náš stát pak právem nadále zůstává na listině států podporujících terorismus.