Necenzurujeme.cz

Nejprve k „vítězství“, které utrpěl Róbert Fico. Už slovenský zpravodaj popsal v tomto článku mechanismus vládnutí dosavadního premiéra Fica. Celkový dojem z jeho vládnutí je takový, že naprosto skálopevně věřil, že socialismus na Slovensku už definitivně zvítězil a jeho pozicí už nemůže nic otřást. Až v pozdním podzimu zjistil z předvolebních průzkumů (ne těch, které prodejná média otiskují jako součást předvolební kampaně, ale z těch reálných), že mu teče voda do bot.

Do té doby byl naprosto servilní vůči bruselským diktátorům, jejich doktrínám a direktivám, včetně vztahu k tzv. „uprchlíkům“. Když pocítil, že se od něj veřejné mínění odvrací, otočil jak na špuntíku a najednou se začal proti uprchlíkům vymezovat a jeho rétorika přitvrdila. Přesto už definitivně přišel o značnou část volebního elektorátu, který to dobře postřehl.

President Kiska se dojímal téměř k slzám nad tím, jak volby dopadly, a pozval si k jednáním všechny strany, které ve volbách uspěly, mimo Mariána Kotleby.

Napadla mě paralela s nějakým povolebním stavem u nás v devadesátých letech, kdy si Havel pozval na Hrad k jednání všechny zástupce úspěšných stran mimo komunistů. Tak nějak jsem si tehdy říkal, že je dobře se s komunisty nebavit (když už se nepovedlo/nechtělo je zrušit). Problém ale leží v tom, že jakkoliv se mi nelíbí, že existují, ve volbách kandidují a nemalé procento hlasů získávají.

Už mnohokrát jsem zmínil, že jejich dosavadní existence je podobná, jako kdyby po válce legálně kandidovala do Bundestagu Hitlerova NSDAP. Německo po válce zrušilo a zakázalo právě tyto dvě strany: NSDAP a německou Komunistickou stranu. A myslím, že to bylo dobře proto, že se rázně oddělili od té neblahé historie. Zrušili tu symboliku. I tak se (a až do dneška) potýkají s relikty války včetně toho, že někteří aktivní jedinci Třetí říše infiltrovali poválečné spolkové struktury a před spravedlností a veřejnou potupou se úspěšně ukryli.

Co jiného se vlastně stalo zde u nás? Komunisté duchem i tělem se rozlezli do různých jiných stran, svazky StB se z části skartovaly, částečně ukryly někam do šera něčích sejfů a občas se jimi „vhodně“ na některé jedince „zapůsobí“. Ještě s tím rozdílem, že komunistickou stranu nebyl zájem rozprášit. Ať už pro dohodu Havla s Čalfou, nebo i z jiných důvodů. Faktem je, že komunisté dále straší v nejen Parlamentu (ale prý už komunismus nechtějí; proč jsou tedy dále komunisty, to mi hlava nebere).

Ale nechci odbíhat od Slovenska. Tedy s Kotlebou se nechtějí bavit. Prý je to extrémní pravičák. Tak jsem si dal chvíli práci, abych se do toho pravicového programu Kotlebovy strany podíval, a koho by to překvapilo, žádný bod jeho programu nemá jednoznačně a jen pravicové rysy. Naopak, je to program dosti výrazně levicový, samé „zdarma“, „zaplatíme“, „zařídíme“.

Snad malá vsuvka k levicovosti a pravicovosti:

Ony se nám ty termíny historicky tak trochu zašmodrchaly, takže pokud budu hovořit o pravicovosti, nemíním tím rysy korporátního fašismu, či konzervatismu, ale míním tím politiku liberální (v původním slova smyslu), tedy politiku preferující osobní svobodu a odpovědnost jednotlivce, malý a slabý stát jen s nejnutnějšími kompetencemi a úřady, malé daně, minimální přerozdělování, žádné dotace, žádné „pobídky“, žádné subvence, žádné státní zadlužování a samozřejmě volný, nedeformovaný trh.

Pokud hovořím o levicovosti, míním tím kolektivismus, socialismus, nadvládu státu a úřadů, brutální regulace všeho a všech, zákazy a příkazy, nadkritické množství zákonů, regulace, dotace, vysoké daně, přerozdělování, zadlužování, deficitní hospodaření, neokeynesiánství, neomarxismus a eurohujerství.

Tak a teď k tomu Kotlebovi (Ľudová strana Naše Slovensko): jeho program je mixem výrazně levicových konceptů (podle těchto měřítek), a z části pravicových (podrobnosti třeba zde). Takový „populistický“ mišmaš (ale nemyslím to pejorativně) všeho, co současné strany dlouhodobě zanedbávají, nechce se jim takovou věc udělat, obávají se provést z důvodu ztráty vlastní moci atd. Jinými slovy, politické strany si svého Kotlebu vyrobily tím, že dlouhodobě kašlou na zájmy voličů (ostatně se nás to v ČR týká úplně stejně).

Celý mechanismus vládnutí je zde (i na Slovensku, i v řadě jiných států) koncipován tak, že volič je jednou za čtyři roky vystaven mohutné populistické mediální masáži (za jeho peníze), co která ze stran pro něj hodlá udělat (za jeho peníze), aby pak, jen co volič upustí lístek do urny, došlo k mohutným čachrům s tímto mandátem, kupčení a zákulisním dohodám, takže nakonec se prohlásí, že: „volební sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“ a „jede se dál, močálem černým kolem bílých skal“.

Jen z tohoto důvodu bylo v Čechách možné, aby volby vyhrál neestébák Nebureš, jehož volební program obsahoval jedno velké NIC. Populistické heslo: „ANO, zařídíme to“, aniž by bylo řečeno „co zařídíme“ a za čí peníze „to“ hodlá zařídit (samozřejmě, za naše; jiné nejsou).

Ale i ostatní strany na tom za poslední dvě a půl dekády nejsou lépe. Nejprve naslibované hory-doly a po volbách směrem k voliči vystrčený holý zadek. Teď nás neotravuj, teď ti vládneme.

Znovu se podívejme k nám: která ze stran měla ve volebním programu zákaz kouření? Žádná! Která ze stran měla v programu masivní šmírování, vytváření šílených databází o každém občanském prdu? Žádná! Která strana měla v programu likvidaci malého a středního stavu prostřednictvím nějakého stupidního balkánského fašistického nápadu EET? Žádná! Která strana měla ve volebním programu tvorbu stovek a stovek neziskových organizací za naše peníze, které pracují proti většině obyvatel země? Žádná! A přesto to zavádějí!

To všechno je důsledek zrůdného výkladu demokracie (ne, že bych byl jejím vášnivým obdivovatelem, protože každá všeobecná demokracie během několika dekád nutně končí socialismem), který je zde interpretován zcela bolševickým způsobem: „je jedno, jak jsme se k moci dostali, je jedno, jak slabý máme mandát, je jedno, co jsme slibovali, teď máme na čtyři roky od té lůzy klid, v kase máme vaše prachy a my vám ukážeme, kdo je tady pánem!“

To je výsměch demokracii, to je diktatura. A je jedno, zda se pak jedná o tzv. „diktaturu proletariátu“, nebo o diktaturu „stranických sekretariátů“, diktaturu korporátů zastupovanou lobbyisty, nebo dokonce o diktaturu neoburžoasie schované momentálně do kanceláří státních úřadů a ministerstev (a která má zcela neuvěřitelnou moc).

Ve všech těch případech se jedná o ryzí diktaturu s nulovou odpovědností (s výjimkou tzv. odpovědnosti politické, která je zcela k smíchu). Nelze pohnat k odpovědnosti žádného politika, byť by způsobil miliardovou škodu. Dělba moci je zcela ignorována, Parlament nemá funkci kontrolní, vlády nejsou schopny vládnout jiným způsobem, než když mají v Parlamentu většinu, protože jsou si předem vědomy, že bez této většiny žádný jejich záměr nelze realizovat.

To je také relikt diktatury komunistické: nejmenší možná většina v Parlamentu je dnes u nás tvořena cca 1+1 mio. hlasů. Zbytek, přes sedm milionů lidí, bude tyranizován touto nejmenší většinou parlamentářů a vládou. A píšu-li tyranizován, míním tím přesně to slovo: budou přijímána rozhodnutí, která půdou proti jejich zájmům, a není žádná záchranná brzda. A po čtyřech letech se (někdy) vymění ksichty, ale mechanismus bude stejný. Likvidace toho, co zavedli diktátem minulí a zavedení jiného diktátu, který bude následně zase zrušen.

To plyne z toho, že má-li demokracie alespoň nějakým způsobem dlouhodobě fungovat, nesmí jít přes mrtvoly, ale musí respektovat, že není jen krátkodobé, momentální vítězství, ale že tady dole žijí lidé a politici mají stát pouze v dočasné správě, nikoliv, že získali válečnou kořist, kterou mohou podle libosti rabovat, dokud nebudou vystřídáni. A že právě ti, kteří jsou zastoupeni jen o jednoho poslance slaběji, mají zatraceně dobré právo na ohledy k nim. A že vláda nemá mandát vládnout přes mrtvoly, protože to vede k tomu, že jednou z toho mechanismu vyplynou mrtvoly skutečné.

Proto, zpět ke Slovensku: není žádný důvod, aby pan president Kiska (či jiní) plakal nad výsledky voleb. Pan Kotleba je dítětem arogance zavedených politických stran, jejich pocitu božské nedotknutelnosti a diktaturním metodám vládnutí. Vyčítá se mu nostalgie po Slovenském štátu, jeho záliba ve „zvláštních“ uniformách a možná radikalismus (ovšem takřka jistě ne pravicový).

I v Čechách uvidíme stejný trend. Ti, co dvacet pět let ignorují občany, kálí jim na hlavy a pohrdají jimi zcela očividně, nakonec zkopulují ve svých špinavých peleších s politickými kurvami stejného radikála, ke kterému se lidé zcela legitimně přikloní. I Hitler byl zvolen demokraticky.

Je čas ne nezvat Kotlebu k jednání (konců konec, je dnes županem), ale ptát se, proč je Kotleba zde s takovýmto mandátem. Kdo a jak ho zplodil a odkojil. Kdo a co je jeho fotr a mutr. A vrátit se k takovému stavu společnosti, kdy radikál podobného typu sklidí spíše jen trpný úsměv.

Současná zkušenost ze Slovenska je pro nás včasným poučením, stejně, jako jsou nám dnes poučením důsledky multikulturalistického socialismu ve Francii, Švédsku, Německu či dalších zešílevších státech. Nemusíme si všechno nejprve vyzkoušet na vlastní kůži, abychom věděli, co rozhodně nechceme.

Jen na okraj a na závěr poznamenám: historicky můžeme doložit, že jedni socialisté vždy nenávidí jiné socialisty. Socialista Hitler nenáviděl socialistu Stalina (a naopak), komunisté nenávidí socialismus Evropské unie, socialisté husákovští nenáviděli socialisty z Pražského jara. Socialisté vždy milují hlavně ten svůj socialismus, nejlépe pokud je vrchní socialista toho momentálního socialistického směru vůdcem. Socialismus se totiž bez nenávisti neobejde, jinak by nebyl socialismem. (A zároveň s velkou oblibou používají na ty nepřátelské socialisty nálepku „extrémní pravičák“.)

Každý tlak vyvolává protitlak. Každá akce reakci. A jsou-li akce dlouhodobé a naporcované na kolečka ukrajování svobody a utahování šroubů, naakumuluje se společenská nespokojenost a dříve či později vybuchne. Od výbuchu nás dnes dělí jen velmi málo a pak nás Bůh chraň!

Nepřeji si jej na stará kolena zažít.

Psáno pro portál Svobodný Svět