Necenzurujeme.cz

Ta čísla v titulku článku jsou už poměrně vousatého data, ale jak doufám, nikdy nebudou zapomenuta a vždy budou sloužit všem lidem na celém světě jako strašák a připomínka toho, co je schopný udělat člověk člověku.

Někteří z Vás již jistě pochopili, že píši o Leningradu, dnes již opět přejmenovaném na původní Petrohrad. A proč mě napadlo dnes napsat právě o obležení Leningradu?

Čtu. Čtu každý den. Zpravodajské servery, sociální sítě a soukromé blogy či weby.

A tak mám možnost číst především od těch, kteří dnes a denně bijí Rusko svou nenávistí, příspěvky či komentáře o tom jak trpí po měsíci karantény, jak jim je upírána možnost vycestovat za hranice a tam si žít podle svého.

A nyní se vrátím do Leningradu. V něm nežili válečníci zrozeni pro válku, ale obyčejní lidé. Lidé z masa a kostí jako my. Lidé, které nacistické Německo odsoudilo na nejkrutější smrt jaká se může hromadně přihodit. Zima a hlad.

Strašlivé krutosti, které celé obležení provázely se nedají ani vypsat. Nikdy se nezbavím ve své hlavě dokumentu, ve kterém děti, to už byli dospělí lidé, vyprávěly, jak jim maminka vařila polévku z mrtvého sourozence, který zemřel hlady. A jak jeho nohu měli zabalenou mezi okny domku v několika dekách, protože jim za kanibalismus hrozilo zastřelení a jak maminka tajně odkrajovala již z tlející končetiny a vařila jim polévku. Moc se o tom nepíše, ani nepsalo. Ještě tak o tom, že si vařili polévky z bláta či omítky, ale o tomhle moc ne..

Jaký to paradox, když dnes lidé trpí po měsíci karantény, během níž si mohou objednávat jídla z luxusních restaurací či zboží ze supermarketů dle libosti a chuti, že? Jak musí být ti nebožáci nešťastní, že nemohou vyrazit na pivo či na pizzu do Itálie. To jim přece nikdo nemůže dělat, obírat je o jejich svobodu a práva, za to musí být někdo potrestán, není přece možné, aby jim někdo něco zakazoval, dospělým lidem…

V únoru 1942 v Leningradu umíralo v průměru 4500 lidí denně. Hlady, vyčerpáním, zimou. Nebylo jídlo, nebyly léky, nebylo nic. Všude okolo jen smrt a bída. Strach a touha přežít, nebo udělat vše pro přežití dětí.

Ne, nebudu se více vracet ani k historii a ani k současnému povyku.

Dovolil jsem si propojit tyto dva mezníky v lidském životě jen kvůli jedné jediné věci. Ne, není to kvůli těm skuhrajícím chudákům co nesmí na pivo nebo na řízek, ale kvůli nestydatému kroku starosty Prahy 6, Koláře..

Jeho záludné konání v souvislosti s odstraněním sochy maršála Koněva totiž nenaplivalo do tváří našim aktivistům, kteří bránili sochu jak jen to šlo, ale především pak všem obětem druhé světové války nevyjímaje ty z Leningradu..

Po odstranění sochy byl ještě veselý, ještě vtipkoval a urážel lidi s opačným pohledem na věc. Dnes už ho veselost přešla, dnes už je pečlivě hlídán ochrankou a tuším, že moc žertů z něho asi nevypadne.

Připojím svůj osobní pohled. Byť si za vším co jsem napsal stojím, nepovažuji za správné, že by mohl být lidský život ohrožený díky soše. Umím pochopit i rozladění pamětníků druhé světové nebo jejich pozůstalých, ale všichni bychom měli vzít rozum do hrsti a chovat se rozumně..

Především pak pan starosta, který by alespoň z bezpečného místa mohl nabídnout Rusku omluvu a kdyby měl opravdu koule, mohl by do Moskvy zajet a tam prostřednictvím televizního studia vystoupit a vysvětlit Rusům své kroky. Možná by omluvu přijali. Nevím, ale opravdu nesouhlasím s tím, aby měl zbytek svého byť jak vidno, podlého, života strávit ve strachu a izolaci. A nemysleme si, že předstíraná nebojácnost není hraná. Pan Kolář moc dobře ví čeho se dopustil. Tak doufejme, že peníz za který to udělal, za to opravdu stál..

Historii přepisují jen hlupáci, Historie je to, z čeho by se měl každý člověk poučit a neopakovat stejné chyby. Bude-li se přepisovat či upravovat, je téměř jisté, že se bude opakovat..

Maršál Koněv mohl dál stát na svém podstavci a my nemuseli před celým světem vypadat jako ubožáci, kteří se za svou historii stydí.

Ubožáci, kteří přepisují svou historii podle toho v čím zadku mají právě hlavu. A to je opravdu strašlivě smutné. Na tom všem nejsmutnější..

Závěrem nám všem přeji, abychom zvládli současnou situaci nejlépe jak jen to jde a abychom si všichni uvědomili, že ne vždy a ne každý měl možnosti jako my nyní...