Necenzurujeme.cz

Jasně, věděli jsme, že to nebude jednoduchá cesta a že zcela určitě nedohoníme rakouskou ekonomiku jak nám z pódií za neutichajícího potlesku slibovali tehdejší populární řečníci v čele s dramatikem a pozdějším prezidentem země. Ale koho by kdy napadlo, že realita toho zaslíbeného západního blahobytu je tak šíleně ošuntělá a tragická, že po třiceti letech jí bude mít spousta lidí ve společnosti plné zuby?

Neberme to ekonomicky a ani podle nákupního košíku, ale dejme prostor obyčejnému životu mnoha z těch, kteří dnes až zoufale volají po návratu starých časů, chcete-li pořádků.

Předně dodám, že mezi ně rozhodně nepatří, a to ani navzdory tátovi, kterého jsem v tom krásném podzimním čase tehdy v listopadu viděl poprvé brečet a který je jako jeden z mnoha těch co věřili v mnohem lepší životy, založené na nějaké sociální rovnosti a zákonech platných pro všechny stejně bez rozdílu, více než zklamán. Abyste tomu lépe porozuměli, musím jedním slovem dodat, že hlavní a to podstatné co mému tátovi vadí, je skutečnost, že mnoho z těch tehdejších soudruhů, které jsme znali jako bezcharakterní a bezpáteřní komunistické kariéristy a udavačské bestie, dnes řídí společnost a to ať už z politických či marketingových pozic.

Jak může být člověku s vysokoškolským diplomem v kapse, který léta práce trávil ve skladu jen proto, že ač měl doma početnou rodinu, se nikdy nesnížil k tomu, aby někam vlezl, něco někde podepsal a soudruha, který u nás párkrát zvonil, aby ho umravnil, hnal sviňským krokem po schodech z domu, když vidí jak ti samí „podnikatelé“ v drahých šatech a autech ovlivňují opět životy mnoha rodin a opět tak nějak po svém? Ale to jsem se dostal jinam, než byl můj záměr dnešního povídání..

Je to už třicet let. Třicet let, kdy byl poražen režim, který zde působil čtyřicet let. Ne, nebudu tím, kdo všechny jeho kroky vidí jen jako špatné. Já v té době vyrostl a nemohu hodnotit své dětství a mládí nikterak negativně, všechno co jsem chtěl mít jsem měl, nebo si to nějak sehnal, k moři mě to netáhlo a holky se mi líbili ty naše a jako puberťák jsem samozřejmě snil o dalekých cestách, ale naučil jsem se přijmout skutečnost, že bych za to platil vysokou cenu a už třeba nikdy neviděl mou rodinu a toho jsem se prostě vzdát nemohl, zase tak moc mě ty dálky netáhly. A musím dodat, že jsem si je po revoluci dopřával jak jen to šlo a zjistil jsem jen jednu a to už dobře známou věc, a to, že všude je chleba o dvou kůrkách a lidi mají stejné starosti a je jedno zda v chudé či bohaté zemi..

Asi Vás napadlo, proč jsem se tedy pustil do dnešního psaní, když je vlastně vše tak jak má být. Ale ono není, právě, že není a někdy se dějí takové věci, že když je vidím či o nich slyším, jde mi doslova pěna od huby..

Dokázal bych této novodobé společnosti odpustit mnoho věcí, ale jedna mě trápí už od chvíle, kdy ta čubka na Kladně zabila své dítě a pak tahala hromadu policajtů za nos a dělala, že nic netuší. To by bylo ještě normální, nebo spíše přirozené pro člověka, který vzal někomu život, ale to jaký za to dostala trest a kolik si skutečně odseděla, mě budí ze spaní dodnes a to ji vůbec neznám a o celém případě jsem jen četl.

A včera zase. Je to ještě čerstvé, mnoho informací k tomu napsáno nebylo, ale ta podstatná přece. Matka, ne nemohu jí říkat matka, ale svině, která zabila své novorozeně a byla odsouzena na více jak sedmnáct let, včera po roce a půl opustila věznici…

Tak sakra kde to žijeme? Co je tohle za společnost, kde zlodějíček který ukradne drahý mobil odsedí víc než krysa která zabije maličké dítě? Nezkoušejte na mě triky s nepříčetností nebo nějakým poporodním šokem. Tohle se prostě dít nesmí. Nejde přece žít ve společnosti, kde je vražda přijímána jako méně závažnější čin než zlodějna, či zpronevěra.

Komu tohle vyhovuje? V čím zájmu se to děje? Budeme se tvářit shovívavě a dělat, že se vlastně nic nestalo?

Víte, tady to začíná a odpuštěním trestu za vraždu končí. Chceme žít v takovém světě? Opravdu?

Já tedy rozhodně ne.

Jasně, nejsem světec, žil jsem kolikrát na nějaké hranici, jednou nahoře, jednou dole, mám své mouchy, ale nikdy jsem nikoho nezranil a ani nenapadl, neznásilnil a ani nezabil.

A nemusíte mi to věřit, ale dokázal bych, kdybych něco podobného způsobil, přijmout odpovědnost. Kdo mě zná, ví, že nekecám..

Vidíme to dnes po celé Evropě. Dějí se šílená zvěrstva, oběti jsou velmi často ženy a děti, dokonce v mnoha případech i samotní policajti, kteří se bojí zasáhnout, aby se nedostali nejen do problémů v práci, ale až na ulici a na samé dno společnosti. Raději zbaběle před agresory utíkají a když už dopadnou nějakého vraha či násilníka, chovají se k němu uctivě až podlézavě, aby nebyli označeni za rasisty.

Evropské soudy osvobozují a nebo ukládají pachatelům směšně nízké tresty za vraždy a znásilňování a jiné násilí. Především pro původ pachatelů. A tomu říkají spravedlnost..

Však asi sami znáte někoho, kdo díky exekučnímu řízení dnes brázdí ulice s igelitkou v ruce, často kolem výlohy nějaké kavárny, odkud se na něho třeba právě zubí nějaké prase, které někoho znásilnilo a od soudu odešlo s napomenutím. Myslíte si, že si vymýšlím? Je to Vaše právo, ale byli byste hodně moc překvapení co se i v našem soudnictví děje..

Dnes jsem četl o tom, že nějací lidé, opět nepoužiji termín rodiče, protože to rodiče nejsou, nebyli a nikdy nebudou, odložili své dítě, a teď pozor, dvouleté dítě, do babyboxu.. Mám tedy asi zatemněné myšlení a jsem ovlivněn strašně moc tím co se okolo mě a mé rodiny děje, ale už nechci a hlavně nebudu mlčet. Doposud jsem se ovládal a snažil se být korektní, jenže ono to nejde a pokud je člověk obklopen sviněmi, musí se sám z důvodu přežití, chovat jako svině..

A tak třicet let po revoluci křičím do světa, strčte si ty banány a plné regály vložek a hajzlpapíru do řiti, pokud je ta jejich cena taková, jakým je dnes život v Evropě, pak děkuji, ale nechci. Raději si utřu prdel lopouchem, ale chci vědět, že spravedlnost je jen jedna a platí pro všechny stejně.

Už nám zase ohýbají svobodu. Zatím jen slova a projevu, ale přituhuje. Z lidí kterým se to nelíbí dělají pomalu nepřítele společnosti a vymýšlí hromady nenormálností, kterými se trumfují jen aby zakryli svou bezradnost a svou bezcharakterní zvrácenost, upřednostňují se úchylové schovaní do gender problematiky, zvýhodňují se menšiny a většina je rozdělena vedví.

To je realita třiceti let ve svobodě a jakémsi blahobytu, uměle vytvořeném a mnoha lidskými životy a osudy zaplaceném.

Nežehrám na skutečnost, že jsme se namísto partnery, stali jakousi popelnicí Evropy, už jen proto, že je mnoho zemí, kde je ještě hůře a opět nemyslím jen na ekonomiku, ale i na ty ostatní složky demokracie, které jsou vykládány tak nějak po bolševicku, nežehrám na to, že si mocní upravují ekonomické podmínky tak, aby byli ještě mocnější, nežehrám ani na to, že spousta lidí jim dobrovolně posluhuje, protože vím, že často nemají díky regionu ve kterém žijí, jinou možnost, nežehrám na všechny společenské a ekonomické křivdy, kterých se současná společnost dopouští na slabších a chudších, beru to jako určitou daň právě za svobodu, ale nikdy se nesmířím s tím, že zde začaly platit dvojí zákony, rozdílné tresty podle rozdílného postavení.

Nepotřebujeme tedy žádné zákony a paragrafy, když se podle nich neřídíme. Nechci žít ve společnosti, která je založená na korupci soudnictví a neodbornosti soudců, nebo chcete-li, jejich přetížení a nechuti rozhodovat podle skutečného práva.

Kam až může státní moc a brutalita dojít, vidíme všichni právě nyní ve Francii. Chce snad někdo z nás, pamětníků podobných útoků na obyčejné lidi státní zlovůlí, aby se to vrátilo i k nám?

Ne, nepřeháním, už je to na cestě. Plíživě a tiše. Zatím to není tolik vidět, ale děje se to a bohužel dít bude…

A nebo ne? To záleží jen a jen na nás. Vzdáme se a podřídíme a budeme brblat jen v hospodě a nebo se konečně narovnáme a řekneme dost?

Uvidíme...