Necenzurujeme.cz

Tak jsem se rozhodl, že pro pohanku zaběhnu do krámu. Sotva jsem vylezl z domu, zaujal mě hlouček občanů a tak jsem neodolal a šel se mrknout blíž.

A to jsem neměl dělat. Vidím kádě, stoly a váhy. To by nebyl až takový šok, kdybych si také nepovšiml asi tří stejně oblečených zabijáků s kudlama v ruce. A ještě ani to by nebylo to nejhorší, kdybych nepostřehl toho čtvrtého z nich jak mlátí palicí nebožáka malinkatého a fakt řádně vyděšeného kapra po hlavě.

"Co to děláte pane? Víte jak ten nebožák trpí?" optal jsem se ho, jakmile opět zdvihl paličku k další surové ráně. Evidentně ho to zpomalilo, ale ten raubíř dílo dokonal a kapra umlátil i přestože ta chudinka špulila tak roztomile svou hubičku..

"Fuj, co jste to tady všichni za odporné tvory, že ani o Vánocích nedáte těm nebožáčkům pokoj?"

Pohrdlivě jsem se ohlédl, abych zkontroloval jak moje vyčítavá slova dopadla do davu. Lidi dělali jako, že tam nejsem. Jen jedna paní si poklepala významně na čelo a odplivla si..

„Padej vodsaď!!!“ spustil na mě ten co ještě před okamžikem držel palici. Chtěl jsem něco namítnout, ale udělal směrem ke mně dva kroky a já si nemohl nepovšimnout jeho mohutných ramen. Ustoupil jsem tedy, ale neodešel. Schoval jsem se za první sloupek a pozoroval jak to vraždění pokračuje. „Mysli, sakra mysli jak to zastavit“ říkal jsem si v duchu a náhle můj pohled spočinul na podběráku, kterým vytahovali kapry z kádí.

Dodal jsem si odvahu a rázně vykročil. Předstíral jsem nezájem a že jdu už jen tak kolem. Abych zdůraznil, že už mi je jejich řádění fuk, díval jsem se směrem nahoru. A už jsem byl u kádě. Rychle jsem popadl podběrák a začal utíkat. „Ty hajzle“ ozvalo se za mnou, ale já se neotáčel, neboť jsem slyšel dupot za mnou a pelášil jsem jak jen to šlo. Dusot za mnou ustával a tak jsem si dodal odvahy a zpomalil jsem. Těžce jsem vydýchával ten výkon, na srdci mě píchalo a měl jsem pocit, že se mi rozletí plíce. Pohled, který se mi naskytl, mě potěšil. Ten hromotluk už za mnou neběžel, ale s někým telefonoval. To mi dodalo další kopec odvahy a tak jsem mu ukázal několik nadávek prostřednictvím své pravačky a totálně jsem ho musel rozbourat, když jsem na podběráku začal naznačovat kopulační pohyby. Civěl na mě a jen kroutil hlavou, blbeček..

Podlehl jsem svému vítězství natolik, že jsem nepostřehl, že se ke mně zezadu blíží dva jiní hromotluci v rybářských zástěrách a když jsem byl v nejlepším, pevně mě sevřely čísi ruce. Strašně jsem se lekl, ale i přesto jsem zaznamenal, že ten, na kterého jsem dělal ta svá gesta se vydal směrem k nám….

„Díky chlapi, ten debil nám už hodinu dělá scény u kádí a teď ještě ten podběrák.“ Chytl mě za límec a táhl zpět k tomu jejich místu činu. Sotva jsme se objevili u východu z ulice, kterou jsem si zvolil za místo úniku, všichni okolo kádí začali tleskat. Chvilku jsem si myslel, že tleskají mé odvaze, ale jen do okamžiku, než mě hromadně začali častovat různými názvy a doporučeními..

„Tak co s ním?“ zeptal se ten, co mě stále držel za bundu. Druhý významně zvedl dlouhý nůž a igelitový pytel.. Cítil jsem, jak se začínám třást. „To je tvůj konec, to je konec“ proletělo mi hlavou a zcela zatemnilo mozek. Díky tomu jsem už neslyšel, jak ten třetí říká, aby mě pustili a jestli se ještě o něco pokusím, že zavolají policii. Jenže já už chtěl vykonat poslední dobro svého života a jeho slova byla někde v dálce, když jsem postupně do kádě naházel všechno to jejich nářadí, váhu i pokladnu.

Nevím, zda Vás někdy kopl kůň, ale já dostal takovou facku, že jsem se rozplácl vedle té kádě jako žába. „To je debil“ slyšel jsem. Pak někdo zavolal Policii.

Když přijeli, zkusil jsem zase převzít kontrolu nad situací a povykládal jsem jim, jak tam tihle vrazi ubíjí nevinné kapříky a jak je navíc mučí v tom malém prostoru kádí.

„Berete nějaké léky pane?“ optal se mě jeden z policistů. „Neberu, proč jako?“ „To byste asi měl.“

„Pojedete s námi“ a za opětovného potlesku desítek přihlížejících mě posadili do jejich auta, odkud jsem sledoval jak si něco zapisují při rozhovoru s tím hromotlukem..

„Tak jedem“ řekl ten mladší a na mou žádost o právníka, mě ujistil, že tam kam mě vezou, zcela určitě žádného obhájce potřebovat nebudu…

A měl pravdu.

Před chvilkou jsem, k plné spokojenosti dohlížející sestry, polkl všechny prášky z korýtka a ona mi jako odměnu slíbila pět minut na internetu.

Tak Vám to tady píšu, abyste si o mě nedělali starost. Navíc mi pan primář slíbil, že když nebudu už více kousat, že budu moc zachránit před Velikonocemi pár nebohých králíčků……

A jsem sám na sebe hrdý, protože jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. A mě bude ještě dlouho hřát pocit jak jsem pro záchranu těch nevinných rybiček, obětoval svou pohodu a své zdraví. A takových nás tu je v blázinci fakt dost……

Už jsme se domluvili, že příští rok zabráníme kácení vánočních stromků…...