Necenzurujeme.cz

Opravdu jsem se k srpnovým událostem z roku 1968 nechtěl nijak vyjadřovat a vlastně ani k samotnému okamžiku, kdy nás obsadily spřátelené armády toho moc nenapíšu..

Napíšu to v pár řádcích. Jsem nesmírně šťastný a neskonale si vážím té chvíle, kdy odsud vypadl poslední sovětský voják. Jsem šťastný, že jsem ve svých dvaceti letech dostal možnost, na rozdíl třeba od mých rodičů, prožít většinu svého života ve svobodné zemi s možností říkat co chci a jak chci. Pamatuji se jak mi maminka jako chlapci říkala, abych nikomu neříkal co jsme měli k obědu a nebo o čem doma mluvíme.

Táta mého kamaráda byl vojákem z povolání, komunista. Jednou se jejich parta sešla k nějaké oslavě, kořalka za kořalkou rozvázala těm odvážnějším jazyk a neštěstí bylo na světě. Ráno, když se Honza chystal do školy zazvonil zvonek a on viděl tátu na dlouhý čas naposledy. A víte kdo ho udal? Kolega. Překvapivé, že? Dnes možná, tehdy nikoliv, tehdy to bylo skoro pravidlo..

Mám příšerný odpor k válkám. Štve mě i jenom přítomnost cizí armády na jakémkoliv cizím území a to ať mají důvod jakýkoliv. A i proto jsem byl, jsem a vždy budu rád, že odsud vypadli.

Někdy nechápu lidi, kteří po nich smutní a vzpomínají. Neznám a ani nechci znát jejich důvody, ale chtít ve své vlastní zemi cizí armádu? To přece není normální, obzvlášť, když se nikde nebojuje a ani nikdo nemá choutky vést ve vlastní zemi nějakou válku.

Abych byl objektivní, nepíšu teď jen o sovětských vojácích, v poslední době nám stále v kratších intervalech projíždí, s těžkou technikou, zemí naši noví spojenci. A to mě taky štve a zase je mi naprosto ukradený důvod.

Ale abych se vrátil k tématu. Jsem znám jako člověk, který se spíše v dnešní době přiklání k názoru, že ne všechna politika západu je správná a nemám ostych se proti této politice často ohradit. Ale stejně ostře se umím vymezit i proti jiným postojům a nepravostem.

A tak se vymezuji i nyní proti okupaci ze srpna 1968. Bylo to násilné zvěrstvo, které na dalších více než dvacet let sebralo mnoha lidem nejen ideály, ale mnohým i pokojné životy. Všichni dobře víme co následovalo po obsazení země okupanty. Komunistické běsnění, zavírání a likvidace údajných nepřátel režimu.

Já to znám jen z vyprávění a nebo z knížek, ale vždy mě popadne takový vztek, že to neumím ani popsat.

Srovnat to mohu jen s okupací Německem. To byla ještě mnohem horší hrůza a ukázala i slabost našeho národa, stejně jako vychcanost, sobectví a ochotu ke kolaboraci s nepřítelem, během dalších válečných let.

Ano, padesát let jsme si připomínali ony hrůzy a nebáli jsme se pojmenovávat pachatele válečných zvěrstev, neměli jsme ani strach hovořit o zabitých a zavražděných lidech.

Doba se změnila. Z nepřítele se prý stal přítel a z přítele nepřítel. Nikdy jsem to tak nevnímal. Nikdy jsem neměl potřebu nenávidět Němce a Rusy jsem nesnášel až „nenáviděl“ jen v hokejových zápasech. Za politikou nikdy nemůžeme hledat obyčejné lidi a nikdy nemůžeme všechny naházet do jednoho pytle. V každé zemi žije mnoho dobrých lidí a taky mnoho vychcaných hajzlů. S tím prostě nejde nic udělat, ale taky nemůžu nenávidět kvůli jednotlivci celý národ, to je prostě stupidní.

A stejně jako se dopouštěli komunisté vyvoláváním nenávisti k západu, dnes se spousta politiků a populárních lidí dopouští stejného prohřešku, jenže nenáviděným má být Rusko, Čína, Izrael, Írán…

Úmyslně se zapomíná na zrady a běsnění z let minulých, a ne tak dávných, a připomínají se ta, která jdou na ruku současným politikům.

Ono se to dá i pochopit, jen kdyby se to tolik nepřehánělo.

To co se dělo minulý týden v médiích to už bylo skoro jako za komunistů. Mediální tlaky a odevšad se vyrojily mraky pamětníků. Ne obyčejných, ale těch, kteří si právě po padesáti letech vzpomněli na nějakou historku.

I to bych ještě pochopil.

Ale víte co nikdy nepochopím? Co ti lidi dělali do revoluce? Kde byli se svými historkami před dvaceti lety? Proč tehdy nemluvili do televize, že jim nějaký okupant znásilnil matku či ženu? Proč třeba v roce 1995 nevysílala televize cyklus ve kterém by tito lidé, kteří právě minulý týden přišli se svou troškou do mlýna, popsali ty hrůzy. Že se děly, o tom opravdu nepochybuji, ale proč se všichni vyrojili právě letos, to mi fakt hlava nebere.

Každá okupace je svinstvo. Vynutit si poslušnost pod namířenou zbraní to je hnus. A já si myslím, že to prostě nejde nikterak omluvit. Pokud to je ve válce, dá se přivřít oko, ale v době míru? Cožpak ti hoši neviděli, že ti lidé u cest a v ulicích nemají žádné zbraně? Neviděli, že se vláda jejich prostřednictvím dopouští útlaku na svých občanech? Věděli, jasně, že věděli.

A dnes se diví, že jim ty jejich kecy o osvobození a potlačení kontrarevoluce nikdo nebaští..

Je nesmírně důležité si vždy umět přiznat vinu. I tím se dá zmírnit špatný krok v minulosti.

V roce 1984 jsem byl v tehdejším SSSR na operaci. Jedno odpoledne k nám na pokoj přišel asi třicetiletý muž, taky pacient, a aniž by se na cokoliv zeptal, posadil se na mou postel.

Zeptal se mě zda jsem z Československa a když jsem přikývl, začal na mě křičet, že jsme mu zabili bratra, když nás jel v srpnu 68 osvobodit. Ač jsem musel mít šíleně vystrašený pohled, ač jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem ještě ani nebyl na světě a o politice vůbec nic nevím, začal mě bít. Já byl v tu dobu ležák a těžko jsem se ranám bránil. Ostatní z pokoje začali křičet a volat o pomoc. Ještě chvíli mě bil a řval, že jsem vrah a že mu kvůli mně zemřel bratr. Pak přiběhli doktoři a sestry a někam ho odtáhli.

Vůbec jsem tomu nerozuměl.. Vůbec jsem nevěděl co chtěl a ležel jsem tam s rozbitou hubou a až o mnoho let později jsem pochopil, že se nikdy nesmím chovat jako on, že nikdy nesmím házet všechny do jednoho pytle na základě špatného úsudku nebo neznalosti.

Často, mě pro mou snahu vyrovnat diskuzní a mediální prostředí, nazývají a nálepkují rusofilem. To asi těžko můžu být co myslíte? Nebudu Vám zde popisovat příběhy, které jsem tam prožil, to už jsem zkusil a spoustu milovníků Ruska jsem tím pěkně na.. naštval. Dokonce mi psali, že moji rodiče museli být stbáci, když jsem tam byl na operaci a nebo udavači. Moji rodiče nikdy v žádné straně nebyli a ač jsme byly doma čtyři děti, odolali všem výhrůžkám a tlakům a nikdy, nikde, nic nepodepsali. A i proto jsou to pro mě hrdinové té doby. Až s odstupem času jsem začal chápat jejich tehdejší ponižování se a doprošování, aby mě na tu Sibiř, na operaci dostali. S odstupem času jsem začal chápat i maminčin strach, že mluvíme moc hlasitě, že nás někdo uslyší. Pamatuji se, jak se zlobila na tátu, když jsme spolu v roce 1986 fandili ve finále MS ve fotbale Němcům, a když Němci vyrovnali deset minut před koncem na 2:2 a my ječeli jako dva blázni, nic na tom nezměnil ani následný vítězný gól Argentiny. Maminka tátovi říkala: „Ty blázne, chceš aby Tě zavřeli? Copak nevíš,že Tě někdo může udat, že jsi fandil Němcům??!“

Ano, opravdu to tak bylo a táta se jen usmíval a měl radost z fotbalu, kdežto maminka se křižovala a bála reakce nějakého aktivního souseda..

O tři roky později oba dva brečeli jako malá děcka. Najednou se jim splnil sen. Najednou oba dva věděli, že já budu mít jiný život, že já se nebudu muset bát mluvit a říkat co si myslím, věděli, že už mě nikdo nikde neudá a že mě nezavřou za vlastní názor.

To, že jejich představy byly úplně jiné, Vám asi psát nemusím. V poslední době si říkám, že je snad i dobře, že se toho co se momentálně v Evropě děje, máma nedožila. Jsem šťastný, že mohla jet do Paříže a vidět ji. Dnes by asi byla zklamaná z toho co by viděla.. Ale to jsou jen kdyby.

Zatím žijeme ještě tak nějak svobodně a zatím můžeme ještě pořád říkat nějaké názory, zatím je trestem blokace na sociálních sítích.

Ale tak nějak uvnitř sebe, cítím, že tohle nebude konec a že nás nečekají lehké časy.

A hlavně prozatím mě nesmírně těší skutečnost, že se nemusím bát, že až půjdu ráno do obchodu, že přifrčí gazík a z něho vyskáče pár cizích vojáků se samopaly a já budu mít zase ten svíravý pocit jako tenkrát, kdy se mi to jako klukovi skutečně stalo a já se těch ozbrojených cizáků opravdu bál i když se na mě usmívali a něco mi říkali..

Nikdy nesmíme zapomenout na žádný útlak, na žádnou okupaci či zradu. Nikdy nesmíme překreslovat historii podle toho, kdo zrovna vládne. Tím se dopouštíme zrady sami na sobě.

Nesmíme nikdy zapomenout na svou vlastní historii i na ty, kteří nám ublížili.

Nesmíme zapomenout, ale můžeme odpustit. Ale pokud odpustíme jednomu, musíme i těm dalším, protože jinak by to nebylo odpouštění, ale vypočítavost.

Věřím, že se ještě dožiji chvíle, kdy nás nebude tížit minulost a všichni budeme hrdí na naší vlastní minulost ať už byl hrdinou té doby kdokoliv.

Protože vědět kam člověk skutečně patří, kde je jeho domov a jeho kořeny, je jedna z nejdůležitějších věcí v lidském životě..

A jsem moc rád, že mohu vždy a všude s úsměvem každému říct, že jsem Čech a doma jsem v České republice...