Necenzurujeme.cz

A i přesto se pod různými články na internetu objevují slova o jakémsi rasistickém útoku. Ne nebyl to rasistický útok. Byla to rvačka mezi zástupci různých etnik, ale rasismus v tomto případě nehrál vůbec žádnou roli.

Událost mi ukázala dvě zásadní věci.

Ještě stále mezi námi existují lidi, kterým není lhostejné bezpráví páchaném na druhém. Zřejmě dotyčný mladík vůbec netušil jak dopadne a co všechno nastane během pár minut a i přesto neváhal a podal napadené mamince pomocnou ruku. A opět se potvrdilo ono známé pravidlo, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.

Druhým skutkem, který mě zase tak moc nepřekvapil, je soudržnost cikánů. Je to tak vždy a každý o tom víme. Málokdy se pustí do potyčky příslušník tohoto etnika, aniž by byl krytý alespoň jedním dalším.

Mnoho lidí to odsuzuje, ale pohleďme na to nezaujatě. Proč oni ano a my ne? Proč existuje opora v druhém při krizové situaci právě u cikánů? Jsou tak prostě vychováváni. Od malička vědí kam patří a jsou učeni, že jejich cikánská krev je výjimečná a také od malička vidí jak se jich bílí bojí. Je to strašlivé pomyšlení, že se jedinec může bát už jen původu útočníka.

Žijeme ve společnosti, která se naučila řešit problémy poukazováním na sociálních sítích a žalováním. Někdo dostane facku a namísto toho, aby ji oplatil, tak se zakryje, nechá si jich ještě pár nandat a pak běží někam žalovat. A je v podstatě jedno zda se jedná o děcko či dospělého.

Za ta dlouhá léta, co jsem strávil v gastronomii, jsem viděl podobných potyček desítky a skoro vždy měly stejný průběh. Ale pozor, teď musím napsat jednu podstatnou věc. Velmi často rvačku či spor vyvolal jedinec, který si myslel, že má podporu ve svých „přítomných kamarádech“. Jak hluboce se mýlil zjistil záhy, kdy napadenému cikánskému mladíku přispěchali na pomoc jeho skuteční kamarádi a on naopak zůstal sám.

A tohle já prostě na naší společnosti nechápu. Proč si jsme všichni tak lhostejní? Proč neumíme jako samozřejmost pomoci druhému v nouzi? Čeho se tak bojíme? Rány? Trestu?

Žijeme jako pštrosi. Před sebemenším problémem strkáme hlavu do písku a nebo se otáčíme a nebo přecházíme na druhou stranu. Ano, takový je současný stav naší společnosti. Neumíme být jednotní. Možná ještě tak u komentářů pod články na internetu, tam jistě každý z nás zaregistroval nějakého toho hrdinu, který by všechny přepral sám. Ale o to právě vůbec nejde, nemusíme všechny přeprat, bohatě kolikrát postačí jen nebýt srab a překonat svůj vlastní strach.

A cikáni prostě o našem strachu vědí a velmi často z něho těží.

A přitom je to tak snadné. Nenechat ostatní v nouzi, přiložit ruku a její pomocí se dožadovat spravedlnosti. Dávno, velmi dávno již neplatí o kameni a chlebu. Nejúčinnější v dnešní době je prostě držet se rčení: „Na hrubý pytel, hrubá záplata“. A jen tak nemůžete nikdy prohrát. I když třeba dostanete nějakou facku či ránu, můžete se vždy považovat za vítěze. Skloníte-li se před bezprávím a nepomůžete, zůstanete sice nezraněn navenek, ale to vnitřní zranění už Vám zůstane na věky..

A i proto se nebojím onoho mladíka označit za hrdinu. Mohl se tam jen tak šplouchat a nechat tu paní, aby jí zbili a zranili. Mohl se otočit na druhou stranu nebo se potopit pod vodu a počkat až to bude pryč, ale on se nezachoval jako zbabělec, ale zachoval se hrdinsky a šel pomoci.

A za to by mu měl patřit náš dík. Ale hlavně za to, že ukázal nám ostatním, že strach je špatný rádce. Nechal-li by tu paní zbít, pachatelé by unikli trestu. Ale on se vrchovatou měrou zasloužil o to, že jejich počínání bude po zásluze potrestáno.

Přeji mu rychlé uzdravení těla a také mu přeji, aby i napříště měl tak strašně moc zdravou duši plnou odvahy, kterou prokázal..