Necenzurujeme.cz

V poslední době jsem objevil několik článků na internetu, které se zabývaly rodinami, které prchly z nějakých důvodů do Ruska a požádaly tam o azyl…

Víte, můj pohled na tato gesta vždy byl vlastně lhostejný. Respektoval jsem právo na rozhodnutí se každého, kde chce prožít svůj život.

Za komunistů si pamatuji jaké pozdvižení i na základce a konkrétně v naší třídě způsobila skutečnost, že rodiče naší spolužačky, oba dva lékaři, kteří dostali možnost vycestovat na západ na nějakou konferenci, utekli do Kanady..

Všichni okolo, včetně „soudružek učitelek“ nám vykládali jakého neomluvitelného zločinu se dopustili Dvořáčkovi tím, že utekli. Matně si pamatuji jak jsme měli zvednout ruku a slíbit, že tak nikdy neučiníme..:-) a budeme milovat až do smrti naši vlast..

Tak já jí miloval, miloval jsem svůj domov nadevše na světě. Měl jsem tři sourozence a rodiče, kteří nás té lásce učili. Doma jsme o politice vlastně nemluvili, ale vím, že když jsme my děti už byly v posteli, že rodiče určitě probírali to co se okolo dělo. Nám kladli jen na srdce, abychom se s nikým nebavily o naší rodině a už vůbec ne o čemkoli, co mělo souvislost s politikou.

Chodili do vícero prací, abychom se měli jakžtakž dobře. Dnes, když si na to vzpomenu, dojímá mne to tak moc, že při vzpomínce na mámu, mám slzy v očích a vidím ji, jak se unavená večer schoulila na sedačku a jak se snažila neusnout, protože věděla jak jsme šťastní, že jsme spolu..

Kdyby nepřišla revoluce, možná bych se s myšlenkou vydat se někam do světa asi taky pral, ale to nevím. Já to tady u nás fakt miluji tak moc, že spíše bych takové úvahy zahnal hned z hlavy pryč.

Já byl vlastně moc rád, že nebudu muset před takovým řešením nikdy stát. Cítil jsem strašlivou úlevu, když se na hranicích bourali ploty a já se mohl sebrat, nasednout třeba na vlak a vydat se směr Železná Ruda a pak jsem s takovým neuvěřitelným pocitem přešel ten kousíček, který dělil naše a německé hranice a nasedl jsem do prvního vláčku, který jel do německého vnitrozemí a už si ani nepamatuji kde jsem to vlastně tenkrát vystoupil.. Prošel jsem se po tom městečku, dal si dvě kvasnicový a vyrazil jsem zase domů… Dnes se směji tomu jaký jsem byl prdlouš :-).

Pak jsem pravidelně jezdil na pivko s kamarády do Passau a nebo Freyungu a pozorovali jsme ze zahrádek ten cvrkot jak všichni, koupěchtiví Češi a Slováci, tahali fritézy a mikrovlnky, nebo televize a rádia..

Jezdil jsem tam moc rád a bývaly to super víkendy.. Později jsem v Německu i několik let pracoval a mám ho prostě rád, ale přiznám se, že trvale, bych tam fakt žít nechtěl.

Chybělo by mi prostě, to doma. Ty naše památky, krásy přírody, jazyk a česká povaha….

Na začátku puberty jsem měl úraz a musel jsem se podrobit těžké operaci a jediným dostupným místem byl Kurgan v tehdejším SSSR. Nejen proto, že ač s velikými problémy nás tam soudruzi pustili, ale i proto, že ta klinika byla věhlasná svými zázračnými metodami.

Že to byly všechno jen kecy a obludná propaganda, jsme samozřejmě pochopili ihned po příletu. Ale o tom dnes psát nechci.

Poznal jsem nejen to město, poznal jsem i lidi, kteří se tam buď léčili a nebo se kterými jsem se, za ten necelý rok co jsem tam byl, seznámil.

Mám rád ruskou skromnost a pohostinnost obyčejných lidí. Mám rád jejich zvídavost a snahu pomoci, podělit se a přátelit se. Obdivuji i jejich nacionalismus a hrdost na jejich původ. Ochotu zatnout zuby a jít dál, když je k nim politický vliv v zemi krutý. Nikdy se s nimi nikdo nijak nemazlil a oni i přesto byli pokaždé pyšní na svůj původ, na to, že jsou kým jsou..

Nemá smysl se rozepisovat o jejich politicích. Ať tam byl kdo tam byl, vždy jim kálel na záda a nechával je ve srabu a v ničem jim nepomáhal.

Vzhledem k tomu, že tam stále ještě mám nějaké přátele se kterými jsem v kontaktu, mohu bez ostychu napsat, že se ani prezident Putin nezaměřil na nějakou cestu lidskosti.

Rusko je veliké a zaostalé. Ne, počkejte, to není házení špíny a nebo pomlouvání. Jasně, že tam udělali kus práce a co šlo zmodernizovali, ale problém je v tom, že jen to, co jak se říká, je vidět pohledem. Tedy hlavně velká města a to taky ne celá, ale jejich centra, a oblasti, kam se cizinec ještě tak nějak odváží zajet.

Ta ostatní a malá, když to řeknu hnusně, bezvýznamná, městečka a vesnice jsou na tom v mnohém jako když jsem tam tehdy byl.

Třeba v Kurganu, a to vím opravdu zcela jistě, ještě dnes jezdí autobusy, kterými jsem tam jezdil já. Jezdí po hliněných silnicích, které jsou plné děr. V obchodech se objevuje samozřejmě také zahraniční zboží, ale styl života je tam přesně takový, jaký jsem ho tenkrát poznal… Nebojím se použít termín, že se tam prostě zastavil čas. Tak to je a i když se na mne můžete mnozí zlobit, že o tom píšu tak jak píšu, nic se na tom nezmění.

Často na sociálních sítích čtu nářky o politice a že ten jedinec zvažuje, že odejde do Ruska, aby se měl lépe. To se pak dlouho směji a říkám si v duchu, tak jo, tak se seber a jeď.. Uvidíme za jak dlouho budeš zpátky a už nikdy podobnou kravinu nebudeš nikde psát.

Kdo by fakt chtěl do Ruska odejít, věřte mi, že pokud jste si navykli na určitý způsob života, kde nemusíte řešit základní otázky co se týče potravin, práce a zabezpečení, budete nesmírně zklamáni.

Jen blázen by utíkal do Ruska před muslimy. Však v Rusku jich žije tolik, že by mnoho lidí bylo překvapeno.

Víte, když jsem se tenkrát po tom roce tam, blížil v letadle ku Praze a viděl jsem její noční obrysy, bulel jsem jako nikdy předtím. Byly to slzy štěstí, že jsem tam z toho pekla zase doma.

Tenkrát jsem o tom mluvit nesměl. Měl jsem to zakázáno a dnes se mi o tom zase tolik už ani mluvit nechce. Můžu Vám jen napsat, že to byl nejhůře prožitý čas mého života.

Zažil jsem tam legraci, smutek, spoustu bolesti a i ponížení, kdy jsem pochopil, že ten rok tam byl zbytečný. Zažil jsem naše novináře, které když k nemocnici přivezli, vypadli z auta naprosto na plech, zamávali před nemocnicí fotoaparáty a pak je zase naložili do auta a odvezli. Za dva měsíce mi přišly noviny a v nich jsem četl o ohromných úspěších sovětských lékařů a luxusu, kterého se pacientům dostává..

Nevím, zažil jsem, že třeba více jak měsíc netekla voda. Zažil jsem záchody, které byly plné sraček a nebylo čím je spláchnout, zažil jsem žízeň i hlad, viděl jsem okolo sebe lidi, kteří v bolestech škrábali zeď, viděl jsem stovky zmrvených operací, kdy pacienti na tom byli mnohem hůře než předtím, viděl jsem je opilé jak se váleli po celém městě a uvědomovali si, že naletěli propagandě.

Zažil jsem aroganci tamních úředníků, policajtů a všudepřítomných vojáků. Aroganci, která šla překousat jen opravdu s velkým sebezapřením, párkrát za mnou přijeli do nemocnice i pánové s odznakem na klopě a ptali se mne jak se mi tam líbí a jak jsem spokojený..

A pak jsem četl to svinstvo v novinách, Byla to tuším příloha Rudého Práva, Svoboda. A já si sliboval, že až se jednoho dne vrátím, že těm podepsaným redaktorům, zakroutím krkem.

Ale neumím v sobě nosit zášť a přešlo mne to už dávno. Dnes se nad tím už jen usmívám a vzpomínám na ty lepší stránky, na ostatní děti okolo mne, na Irinu ze Sverdlovska, nádhernou brunetku s očima jak dvě studny, se kterou jsme se do sebe zakoukali a prožívali spolu tajnou lásku, vzpomínám na sestřičky, které mne obletovaly a tišily každodenně naše bolesti.

Je toho mnoho co bylo špatně a mnoho co bylo fajn. To fajn, to tvořili lidi. To oni mi pomáhali tam přežít ty dlouhé dny.

A i přesto, že se to tam dalo vydržet, bych nikdy a nikomu nepřál, aby tam musel žít.

Víte jak se to říká, že? Doba je jiná, ale lidi jsou stejní. A to bohužel platí i o ruských úřednících a politicích.

Můžu se stokrát zastat Putina, obhajovat jeho chladnokrevnost a schopnost, kterou má málokterý dokonalý politik, ale nemůžu lhát a tvrdit jak je to tam prima a že bych tam chtěl žít nastálo, to bych lhal stejně, jako jsem musel lhát, když jsem se tenkrát vrátil domů...

A chyby se nemají opakovat…

Miluji Česko tak, jak svůj domov jen milovat jde, a pokud mne něco štve a nebo by mi někdo chtěl ničit můj domov, neuteču a nebudu hledat pomoc jinde, ale budu se snažit ho bránit do posledních sil..

Příjemný sobotní večer Vám všem přeji...PBR