Necenzurujeme.cz

Sport miluji od raného dětství a olympiáda to byla vždy tak výjimečná událost, že mi rodiče v době školní docházky a později i té středoškolské dokázali napsat omluvenku, pokud jsem v noci sledoval nějaký závod a nebo zápas.

Jak moc to pro mne znamenalo chápou hlavně ti z mého blízkého okolí. Já měl doma tvrdou výchovu. V osm jsem chodil do postele a jen o víkendech až o půlnoci, nebo až skončil film který dávali a nebyla u něho hvězdička.

Ráno ve škole jsem byl za trubku, když se ostatní spolužáci bavili o seriálech, které předešlý večer sledovali. Ale když byla olympiáda nebo MS ve fotbale či hokeji, býval jsem jedním z mála, kdo sledoval až třeba pozdě do noci a bylo to super, vyprávět spolužákům jak jsme dali gól a nebo jak třeba nějaký atlet běžel.

Trošku odbočím od olympiády a chvilku se budu věnovat hokeji. Pamatuji se jak rodiče šíleli u televize když jsme v roce 1976 vyhráli celé mistrovství. Nevím proč si pamatuji právě tento šampionát více než jiné. Ale vzpomínky na mámu, která se zatajeným dechem a vytřeštěnýma očima hnala ty naše kluky :-) směrem k sovětské bráně a tlačila puk do branky i tělem :-) mi prostě v hlavě vyskočí jako první, když si vzpomenu na hokej. Máma co by tenkrát Balederisovi na dálku zlomila i hokejku,když po minutě zase přiblížil sbornou na rozdíl jednoho gólu, táta co přešťastný seděl a usmíval se jako onen pověstný měsíček na hnoji..:-)

Těch necelých pět minut toho zápasu v základní části trvalo snad sto let :-)) ale naši to dokázali a my všichni tenkrát řvali štěstím a já měl pocit, že jsme to dokázali i my s nimi….

A pak přišel Tonda Panenka. Celá ta parta co tam tenkrát proti Holandsku jezdili po prdelích a měli tak strašnou touhu po vítězství, že je nedostal na kolena ani vlastňák a v prodloužení dva fíky Holanďanům vstřelili. Pak finále, když už už to vypadalo, že je konec, že jsme mistři Evropy a v tom nám to tam spadlo...A ani to ty chlapy nezlomilo a fotbalový básník Toníček dopsal pohádkový příběh penaltou, která neměla a nemá obdoby.. I tenkrát jsme jako všichni společně doma fandili a řvali a objímali se, skákali a já nevím co ještě. Byli to přece naši kluci a vyhráli pro nás..

Byly to kouzelné okamžiky a já byl hrdý na to, že jsem Čechoslovák a doufal jsem, že to nikdy neskončí….

A tak přišla olympiáda v Montrealu. A zase to vidím před sebou jak jsem ráno vstával a utíkal do trafiky pro Sport abych věděl jak ti naši sportovci zabojovali.., Panáček, Tkáč, Mácha, veslaři, moderní pětibojaři, Helena Fibingerová…..

Byl to dokonalý sportovní rok se vším všudy. Byl jsem tehdy nesmírně nadutý protože naše malá zemička se v roce 1976 připomněla celému sportovnímu světu jako nějaká velmoc.

A za tím vším byla těžká dřina těch našich idolů. Tvrdá práce a vůle podrobit se bolesti ve jménu úspěchu.

Sportovci pro mne byli vždy příkladem toho jak se dá i přes překážky, které jim soupeři a hlavně v těch letech politici, kladli do cesty. A oni bojovali a rvali se o každý úspěch. Tenkrát ten lev na prsou řval blahem a každý kdo ho nosil si toho považoval a byl ochotný vyčerpáním i zkolabovat.

To trvalo až do roku 1990.

Po revoluci se vše změnilo. Už se nehrál fotbal za párek a malý pivo. Už nebyla hnacím motorem pro hokejisty reprezentace, ale bohatá NHL. Já se jim nedivím, opravdu ne. Každý kdo něco umí to chce prodat a když se nabízí lepší možnost, každý za ní vyrazí.

Ovšem nikdy jsem nepochopil a nepochopím, proč třeba v hokeji a fotbale přijímali pozvánky sportovci, kterým bylo jedno jak šampionát dopadne, prostě to odběhali a nebo odjezdili a bylo. Pak se mluvilo o smůle, o lepším soupeři o únavě………

PaneBože..To snad bylo vždy ne? Ale předtím se mohli ti naši rozkrájet aby ten lev řval… Padli by do každé rány a vlastním tělem by hájili svou branku. Jenže pak nastoupila doba mamonu a oni se začali bát, že by se zranili a nemohli hrát za velký prachy. Kdo tvrdí, že tomu tak není,je lhář.

Proč dokázal Ivan Hlinka dát do kupy tým, který se skládal z kluků, kteří by za sebe dali život? Proč jsem zase viděl v akci toho lva co řval na ostatní soupeře z plných plic? A výsledek? Sami asi pamatujete, že?

Byl to další z mých sportovních a hokejových zážitků. Když napřáhl Jirka Šlégr proti Kanadě a všichni v této zemi kdo na to koukali, řvali a propadali se blahu, pak vyrovnání Kanady a opět plné nasazení v prodloužení, kdy ti naši kluci padali do střel a všichni jsme cítili to odhodlání, tu vůli. Já věděl už před nájezdy, že postoupíme. Věřím ve sportovního Boha a ten to musel prostě sledovat a musel se ustrnout nad tou partou hokejistů, která dala do hry vše, sebe, svá srdce i možnou budoucí kariéru.

Pro mne byl ten gól co dal „Guma“ Jirka Šlégr jedním z nejkrásnějších zážitků u sledování sportu co žiju. Mám ho na pomyslném žebříčku stejně vysoko jako vyrovnávací gól Karla Rachůnka na MS v roce 2010 proti Švédům pár vteřin před koncem…

A stejně jako v Naganu jsme pak hráli proti Rusům a já byl v klidu, protože jsem věděl, že to ti kluci dokážou….

Víra v úspěch. V čestný úspěch a úspěch založený na umu, tréninku a vůli. Takové miluji, takové miluje každý poctivý sportovec..

Že se zápasy prodávají kvůli sázkovkám, to víme. Že se podvádí a dopuje, víme taky. Že kolikrát je protivník ochoten použít nefér praktiky a způsoby je známé taky…

Ale to, co jsem viděl na letošní olympiádě, to co provedli čínskému boxerovi, to je za hranicí všeho hnusu, který se ve sportu může objevit. Naprosto evidentní zápas, vítězství a očekávaná oslava.

A pak přišel okamžik, který nejen že nepatří do sportu, ale vůbec do lidského života.

Čínského boxera zařízli rozhodčí a nesmyslným způsobem ho vyřadili z dalších bojů o medaile.

Jestliže se tohle děje na tak vrcholné a sledované události, jakou olympiáda bezesporu je, pak nemá smysl dál tuto politickou šaškárnu sledovat. Je to ostuda všech pořadatelů, sponzorů a činovníků. Hanba všech, kteří se na této nevídané ostudě podíleli.

Když jsem viděl toho kluka, jak plakal nad tou nespravedlností, koulely se mi po tváři slzy a cítil jsem s ním tu strašlivou křivdu.

Jako každý jistě i on dřel a trénoval, byl lepší a zvítězil podle všech naprosto suverénně. Jenže rozhodčí a političtí aktéři byli proti a ostudně toho čínského borce odepsali.

Je to nevídané, neslýchané a je mi z toho na blití..

To co se děje na letošní olympiádě nemá se sportem nic společného. Je to fraška a já zpětně přemýšlím, zda jsem se nedíval na vyloučení ruských sportovců příliš zaujatě proti dopingu. Ono to vypadá, že se skutečně na nich chtěli jen vyřádit a potrestat Putina. Po zápase toho Číňana tomu už začínám věřit.

Je mi líto, že díky tomu, že po sprintu, kdy aktérka v jedné dráze běžela v hidžábu, už na olympiádu nekoukám. Neslavím s našimi medaile a neraduji se z jejich úspěchu. Má totiž hořkou příchuť. Je to zmanipulovaná politická fraška, kde nejde o výsledek, ale o ovlivnění lidí na celém světě.

Mrzí mne, že nemohu v tomto případě gratulovat Ondřeji Synkovi a dalším, Lukáš Krpálek je vítěz, ale navždy budu namísto jeho parádního výkonu spojovat s Riem tuto politickou frašku a likvidaci nepohodlných sportovců.

Vím, že nejsem sportovec na olympiádě a lehce se mi to píše jak mnohé jistě napadne, ale já bych na takové olympiádě nezávodil a nechtěl bych takovou medaili. Opravdu ne. Byl bych raději poslední ve fér klání, než vítěz na hrách, kde nerozhoduje výsledek, ale původ a politická příslušnost..

Je to ostuda všech zúčastněných, už jen proto, že se proti těm obludnostem nikdo neozve, nikdo neprotestuje a jako ovce si hledí sami sebe.

Nemohu si takových sportovců vážit, Stydím se za ně a je mi smutno, když vidím jak se prodávají takové zrůdnosti a podlosti, jakou bezesporu tato olympiáda v Riu 2016 je.

Pro mne jsou už nyní jedinými vítězi atleti z Ruska a ten čínský borec, kterým nezbylo z těžké dřiny nic jiného než oči pro pláč.

Myslím si, že by Pierre de Coubertin těžce zaplakal, kdyby viděl co se dnes ve sportu děje…….

PBR

P.S.: video ze zápasu můžete vidět na mém profilu na facebooku