Necenzurujeme.cz

Blížil jsem se domů a viděl jsem jak před domem stojí stěhováci. To bude asi po starým Pecháčkovi, napadlo mne.

Když jsem se přiblížil ke vchodu viděl jsem nádhernou blondýnku středního věku jak organizuje stěhovákům práci. Ti, zřejmě ovlivnění jejím úsměvem a trojkama ukrytýma jen tak pod těsným tričkem, které dávalo tušit co za dva poklady se pod ním skrývá, předstírali, že je v tu chvíli nezajímá nic jiného než jak nejlépe splnit její požadavky.

Pozdravil jsem a chtěl jsem projít kolem velké skříně ke schodišti, když jsem poprvé uslyšel její hlas a to jak mi odpověděla na pozdrav. Nedalo mi to, zastavil jsem a pootočil jsem se směrem za hlasem. Dívala se na mne a vykouzlila snad i profesionální úsměv. Přejel jsem jí očima od hlavy až ke kotníkům. Byla to náramná podívaná. Uvědomil jsem si, že se na mne taky stále dívá a tak jsem přerušil to kraťoučké, ale trapné ticho.

„Ať se Vám tu líbí“, vypadlo ze mne.

Usmála se a udělala ty dva kroky, které nás dělily od sebe, natáhla ruku a už o poznání tišším hlasem se mi představila.

„Tichánková, těší mne a děkuji za přivítání.“ Když jsem ucítil její ruku v té své, a podíval se do jejich očí, bylo to jako když do mne střelí. Chystal jsem se pronést nějakou pitomost, protože mne v tu chvíli nenapadalo nic smysluplného, ještě stále měla svou ruku v mé, když v tom slyším jak směrem někam za mne už opět hlasitě povídá „Láďo, tohle je pan Vrbata a je to první člověk, kterého v našem novém domově známe“.

Otočil jsem se ke schodišti a tam stál Láďa. Byl o hodně starší než já a tudíž i než ona. Menší a s brejličkami jaké jsem snad naposledy viděl u spolužáka na základce. Malé kulaté a pod nimi dvě píchající očka. Ale vyloudil na tváři úsměv a pozdravil mne stejně srdečně jako ona.

Stisk jeho ruky, byl na rozdíl od toho jejího ve stylu leklé ryby a když jsem se mu opět podíval do očí a upřimně jsem se na něj usmál, viděl jsem pod těma brejlema najednou někoho jiného. Myslím, že mu bylo jasné jak na mne asi jeho paní působí, tak ona tak nejspíše působila na každého chlapa, a tak jsem v jediný moment, v jediném pohledu vyčetl z jeho očí, abych se držel dál..

Až do této chvíle mne ani na vteřinu nenapadlo nic co by mne táhlo k jeho nádherné ženušce více než sousedské vztahy. Ale když jsem viděl to, co mi bez jediného slova říká, nedalo mi to a povídám mu: „Moc mne těší Láďo, já jsem Jindra“ dal jsem si záležet, aby to slyšela i ona. Zvedl jsem oči a podíval jsem se za něj. Nádherně se na mne pousmála a otočila se dřív než Láďa a tak on neviděl to její šibalství v očích.

Pevně jsem mu stiskl ruku a dodal jsem, že doufám, že se jim tady bude pěkně bydlet. Myslím, že pochopil, že mne jeho bodavá očka strach nenaženou.

„Mějte se“ řekl jsem a dostal jsem jako bonus ještě jeden její úsměv.

Život šel dál a až na pár občasných setkání u výtahu nebo někde na ulici před domem jsem o paní Tichánkové nepřemýšlel. Pokaždé, když jsme se potkali jsem byl obdařen jedním z řady jejich úžasných úsměvů a odpovědí na pozdrav. Až mnohem později mi došlo, že to její „dobrý den, Jindro“ v sobě mělo dávku něčeho nepopsatelného, provokace a vyjádření radosti ze setkání, smíšené s obavou, že by si toho Láďa mohl snad všimnout. Jenže Láďa si všímal mnohem více mých rekcí a sledoval mne jako ostříž.

Týdny plynuly a až na ta náhodná občasná potkání se okolo domu jsem fakt na paní Tichánkovou nepomyslel.

Ale jen do doby, kdy se jednoho večera vrátila manželka domů ze cvičení a celá rozjařená mi vyprávěla o nové kámošce se kterou se právě seznámila. Byla nadšená, že budou spolu chodit cvičit a vyprávěla mi o úžasné Martě, se kterou se právě seznámila. Tušíte správně. Marta byla paní Tichánková.

Když jsem vyslechl všechna superlativa, kterými mou Blanku tak okouzlila, drala se mi do hlavy myšlenka, že Marta, jak jsem jí okamžitě ve své hlavě začal říkat, má blahodárný vliv nejen na muže, ale i na ženy. Usmál jsem se asi nějak přihlouple, protože Blanka se mne ihned zeptala zda jí vůbec poslouchám a nebo myslím jen na ten svůj fotbal.

„Jasně, že poslouchám, jen jsem si na něco vzpomněl“ odpověděl jsem jí a šel jsem udělat kafe.

Holky spolu chodily pravidelně cvičit a já se o Martě dozvídal různé historky a příběhy. Znal jsem ji tak prostřednictvím své manželky už mnohem více než jsem vlastně chtěl.

Jednou po cvičení přišla Blanka celá rozverná s tím, že v sobotu jdeme s Tichánkovými na večeři.

Okamžitě jsem viděl pichlavé Láďovi oči a jeho pohledy, ale na druhou stranu představa večera stráveného ve společnosti Marty, mi zaháněla nepříjemné pocity.

Už před usnutím jsem nemyslel na nic jiného než na sobotní večer. Když jsem zavíral oči, měl jsem v hlavě jen to Martino tričko pod kterým se rýsovaly ty dvě nádhery.

Manželka se už od odpoledne chystala ne na večeři, ale na výjimečnou událost. Podle počtu oblečení, které oblékla a zase svlékla, jsem si i na chvilku myslel, že jdeme někam do divadla a ne do sídlištní hospůdky nedaleko.

Když jsme dorazili na místo určení, Tichánkovi už seděli u stolu. Seděli vedle sebe. Láďa se překonával a vřele jsme si všichni podali ruce a znovu se představili, tentokrát už ale křestními jmény. Láďa sjížděl mou paní pohledem a když viděl, že co se krásy a přitažlivosti týče, jsou na tom holky podobně, jakoby ho to i uklidnilo.

Objednali jsme si lahvinku bílého a my s Láďou si dali pivečko. Večer se pomalu rozjížděl a když jsme dojedli večeři a objednali další lahvinku byli jsme již skoro jako staří známí. Holky si vykládaly o cvičení a módě a my s Láďou o práci.

Udělal jsem si pohodlí a natáhl nohy pod stolem. Ucítil jsem, že jsem přitom zavadil o něčí nohu. Nikdo však nedal na sobě nic znát a tak jsem se zhluboka napil a chystal se k dalšímu povídání, když jsem najednou ucítil jak se má noha setkala s jinou nohou.

Musela to být ona, ale opět nic nedávala poznat. Nevěnoval jsem tomu pozornost a svou nohu jsem kousek odtáhl. Po chvilce jsem opět cítil dotek.

To už nemůže být náhoda, pomyslel jsem si a podíval se na Martu. Ta opět dál povídala s Blankou a když viděla, že na ni koukám, přitlačila tu svou nožku ještě těsněji a trošku s ní začala pohupovat.

Alespoň jsem věděl na čem jsem. Začal jsem pohupování oplácet. Jen tak zlehka. Dráždilo mne to.

Až tak moc, že jsem přeslechl otázku Blanky, zda si dám ještě pivo. „Ty zase myslíš na ten svůj fotbal,viď?“ zeptala se mne Blanka a v tom samém okamžiku, jsem cítil, jak mi Marta jede svou nohou po té mé. Nevím zda jsem zčervenal a nebo se nějak divně podíval, ale Blanka to doprovodila slovy “no jo, je mi to jasný“ a začala vyprávět jak mám rád fotbal a že bych kvůli nějakým bláznům co se honí za balónem obětoval klidně i dovolenou u moře.

Marta se tvářila, že se zájmem poslouchá, ale pod stolem byla mnohem aktivnější. Dala si nohu přes nohu a lehounce se mne dotýkala zespodu na stehně.

Ani jednou se mi až do této chvíle nepodívala do očí. Když se naše oči setkaly, věděl jsem, že se brzy stane něco, čeho budu dlouho litovat, ale pokušení je pokušení.

Sáhl jsem si na nohu jakože se chci podrbat a chytil jsem ji za její nohu. Zase žádná reakce. Dál vyprávěla nějaký příběh. Když jsem se pokusil jí botu sundat, odtáhla nohu.

A máš po ptákách, pomyslel jsem si.

Chyba lávky, holky odešly na toaletu a když se vrátily, tak jsem po chvíli ucítil její nohu, tentokrát už bez boty na svém stehně. Poprvé se mi zadívala do očí dlouze a já to tam viděl. Nejen viděl, ale i cítil. To už tu nohu musela mít nataženou tak, že si hosté okolních stolů, kdyby chtěli, museli všimnout.

Strčil jsem ruku pod stůl a chytil ji. Prstíky masírovala mou ruku a kouzelně se usmívala. V hlavě mi hučelo a měl jsem pocit, že si toho Blanka a nebo Láďa prostě musí všimnout.

Nevšimli a ani je to zřejmě nenapadlo.

Přisunul jsem se blíže ke stolu. Cítil jsem jak její nožka dosáhla mého rozkroku. Dvakrát nebo třikrát se přesvědčila, že mi stačí skutečně málo k tomu, abych se jí předvedl jak velký chlap jsem a pak bez mrknutí oka nohu stáhla a narovnala se na své židli.

„Půjdeme?“ zeptala se Ládi a ten ač právě vedla důležitou konverzaci s Blankou o keříkových rajčatech, lehce přikývl.

„Jdeme zaplatit Jindro?“ zeptal se mne Láďa a já byl tak trošku v rozpacích, protože kdybych se postavil, určitě by si každý všiml, co se mi právě děje v kalhotách.

„Tak dáme ještě šláftrunk“ navrhl jsem nesměle. Naštěstí mne podpořila i Blanka a mně se nesmírně ulevilo.

Marta se tvářila, že jsem pro ni vzduch. Trošku jsem to nechápal a zkusil znovu natáhnout nohu směrem k ní, ale ihned ucukla. Nechápal jsem.

Když jsem se vrátili domů měl jsem toho plnou hlavu. Vzal jsem si Blanku dvakrát za sebou a ta sténala rozkoší a s úsměvem mi pak šeptala, že na takové večeře musíme, tedy pokud to na mne má takový vliv, chodit častěji.

Dávno už spokojeně spala, když já ještě s rukou tam dole myslel na nohu Marty a na to, co to celé mělo znamenat.

Co čert nechtěl, druhý den se vracíme z nákupu a u výtahu jsme potkali Martu. Taky šla z nákupu. Vřelé úsměvy a slova než přijel výtah. Na mne se ani jednou nepodívala. Nesl jsem v každé ruce jednu tašku a když výtah přijel, vešla Blanka a za ní Marta. Pak jsem se já natlačil do výtahu a když se rozjel, Marta udělal krok do strany a já ucítil její stehno na kloubech své ruky.

„Je vedro, že?“ zeptala se nás a stále jsem cítil ten tlak. Trošku jsem ruku zvedl a najednou jsem se jí dotýkal ze strany tam, kde se jí chtěl dotýkat snad každý zdravý chlap. Cítil jsem jak jde mé ruce vstříc. Trvalo to okamžik, čtyři patra, ale já měl pocit, že je to věčnost.

Když jsem vylezl z výtahu, aby mohla projít ven, rozloučila se s Blankou a mne pohladila tak, aby to nebylo vidět po zádech.

Měl jsem v hlavě fakt blázinec. Blanka si toho samozřejmě hned všimla a tak hned v chodbě jsem si ji opřel o skříňku a když jsem si ji bral, viděl jsem před sebou jen Martu a cítil její horkost..

a taky jsem cítil, že tohle, to bude dlouhý a bláznivý. Jen mne v tu chvíli ani na vteřinu nenapadlo, že to skončí takovým průserem….

Hezký horký den Vám přeje PBR