Necenzurujeme.cz

HIV !!! Jste pozitivní? Ne? Víte to určitě?

Kde berete tu jistotu? Z testů starších 3 měsíců nebo z pocitu, že vám se jic takového nemůže stát? Nebo nejste nevěrní. Nebo jste, ale jen s ochranou? Myslíte, že to stačí? Fenomen HIV potažmo AIDS se v komunistickém Československu přiznal zhruba v roce 1986. Takřka okamžitě začala osvěta a přísná hygienická opatření. Sterilizování příborů v restauracích. Aspoň někde. Sterilizace nůžek, břitev a holicích strojků v kadeřnictví všude. Rozhodně měla svůj důvod a má jej i dnes. Dnes se ale už nedělá. Proč ne? Státu je to jedno? Byli jste u holiče? A víte, kdo tam byl před vámi? Každý lékař vám řekne, že se HIV přenáší zejména nechráněným pohlavním stykem a to nejen rizikových skupin osob a dodá, že nejen jím. Stačí třeba mikroskopická oděrka na rtu, kterou má téměř každý. Tento způsob přenosu je sice vzácný, ale přeci jenom – teoretická šance nákazy tu je. Přáli jste v posledním období opačnému pohlaví a políbili je na rty? Vzali jste děti na výstavu fotografií monitorující zbytek života a smrt lidí, u kterých propukl AIDS? Byli jste se podívat aspoň vy?

Nedávnou jsem v kavárně zaslechl kousek rozhovoru dvou mužů, kdy jeden líčil druhému, jaký super privát našel a vyprávěl, jak je to jen za tři tisíce i s líbáním a orálním sexem „bez“. Tedy bez ochrany. Připouštím, že orální sex s ochranou je asi jako lízat čokoládu ve staniolu pro jednoho a mýt si nohy v ponožkách pro druhého. Ale orál „bez“ a navíc v erotickém privátu mi připomíná scénu z vynikajícího filmu Motýlek, kdy malomocný potáhne rozpadajícími se rty z doutníku a podá jej hlavnímu hrdinovi, který si potáhne také. Malomocný reaguje:

Jak jste věděl že mám suchou lepru a ne mokrou?

Nevěděl jsem to.

Kdyby ten malomocný měl mokrou lepru, potáhnutí z doutníku by jej stálo život. Hlavnímu hrdinovi tehdy šlo o přežití, o to zda uteče z galejí nebo ne. S pomocí lidí z ostrova malomocných. Volil velké riziko smrti leprou před jistotou smrti galejníka. V nightclubu ale přece neutíkáte z galejí. Naopak, můžete se tam do nich snadno dostat. A dostanete doživotí. Doslova.

Vidíte jako řidič smrtelnou dopravní nehodu, která se před chviličkou stala. Roztrhaná vozidla i těla, krev. Co uděláte (mimo pomoci) potom? Jedete pomalu. Opatrně. Jak dlouho? Deset minut? Den? Dva? Vidíte výstavu fotografií lidí umírajících na AIDS. Zdecimován vyjdete ven a potřebujete kafe nebo panáka. Říkáte si, že se tohle přece vám stát nesmí. Nemůže. V baru potkáte kamarádku a přátelsky se políbíte. Nebo jdete k holiči a ve chvíli, kdy vám holička začišťuje krk břitvou, myslíte pořád na tu výstavu. Na to, zda je ta břitva řádně vydesinfikovaná nebo koho holila před vámi zpravidla ale nemyslíte.

Další scéna z výše zmiňovaného filmu: na pískové duně v poušti sedí na židlích porota v talárech, před kterou přistupuje obviněný:

Jste odsouzen k trestu smrti.

Já to ale neudělal!

To sice ne, ale promarnil jste svůj život.......

HIV život promarní. Téměř jistě zemřete dříve, než kdybyste vir HIV neměli. Ale na 100 % nebudete žít stoprocentně a bezstarostně. Budou to galeje pro vás a možná i pro vaše okolí. K testu na HIV musí každý dát souhlas, jinak nesmí být oficielně proveden. Pokud je souhlas dán a pacient se dozví pozitivní výsledek, je to údajně anonymní akt a nikdo jiný než postižený se to snad ani nemůže dozvědět. HIV pozitivní můžete být rok, pět nebo deset let. Syndrom AIDS se projeví dříve nebo později. Možnost úplného vyléčení se zatím neexistuje. Lékaři provádí léčbu, stimulují organismus nemocného farmaky podporujícími imunitu, dodávají tělu vitamíny, minerály a stopové prvky. Léčí symptomaticky virozy , zápaly plic, dermatitidy a další „problémy“, které s sebou přináší syndrom získaného imunodeficitu. Ve chvíli, kdy je jasné, že nemocný umírá, pouze se snaží mírnit jeho bolesti a utrpení. Pacient, který se dozvěděl, že je HIV pozitivní, je zpravidla poučen o nezbytných hygienických pravidlech, která musí dodržovat. Vlastní hygienické potřeby nedostupné ostatním například. Pravidla sexuálního styku. A další.. jak se kdysi psalo v tisku. Pacient je prý poučen a pokud tato pravidla poruší, může být odsouzen a uvězněn. Proč je snad jasné.

Někdo z vašich známých či kolegů na pracovišti může být HIV pozitivní či mít dokonce AIDS. Často vám podává ruku. Nikdo to neví. Pak to praskne. Co uděláte? Co uděláte, když to budete vědět předem? Pokud jste HIV pozitivní, před lidmi to neutajíte. Všimnou si změn ve vašem chování, hygieně. Po 5 letech manželství doma těžko vysvětlíte, proč vás to s manželkou začalo bavit jen s kondomem. Když se rozhodnete zatloukat, musíte se chovat normálně. Pak ale někoho nakazíte, takže to zase stejně praskne.

Zhruba před patnácti lety mě jedna známá požádala, zda bych nemohl pro jejího známého na Bulovku odvézt přenosnou televizi. Neměla auto. Souhlasil jsem. Podívala se mi do očí a pak mi řekla, že ten její známý je HIV pozitivní. Zamrazilo mě, jen na chvilku, ale přesto jsem opakoval, že televizi odvezu. Známá přece pozitivní nebyla. Aspoň o tom nic neříkala. Kolem deváté hodiny večer jsme vyšli do nemocničního patra a z něj zahnuli na chodbu infekčního oddělení a já držel televizi v rukou. Známá poprosila, ať chvilku počkám a vzdálila se. Začaly se mi potit dlaně a tak jsem televizi odložil na nedaleký stolek a otřel jsem si dlaně do kalhot, otočil se k oknu a začal se dívat do tmy.

Dobrý večer, já jsem Jarda, uslyšel jsem najednou za sebou.

Otočil jsem se a přede mnou stál vedle mé známé kluk v pyžamu a vypadal úplně normálně.

Díval se mi do očí a já poznal že ví, že vím.

Děkuju mockrát řekl se smutným úsměvem a automaticky posunul paži k podání ruky.

Já automaticky také.

Na setinu sekundy se pohyb obou rukou zastavil.

Říkala HIV nebo AIDS, blesko mi v tu chvíli červeně mozkem. Nebo je to vlastně jedno?

Pak jsme oba ten pohyb dokončili.

Oba jsme ten zlomek sekundy zaregistrovali.

Děkuju moc, řekl ještě jednou a držel mou dlaň.

Oba jsem věděli, že ten druhý dík nebyl za televizi, ale za to podání ruky.

Nevím, jak jsem to tehdy dokázal. Nevím už, zda jsem se tehdy bál víc jeho, nebo své reakce. Po cestě z nemocnice jsme se známou nepromluvili ani slovo, protože naše myšlenky byly příliš rychlé. Jednu věc ale musím přiznat. Vlastně víc.

Když se ti dva rozloučili, podali si ruce.

Já jsem si s ním znovu podal ruku.

Od mého prvního a pak druhého podání ruky jsem se snažil, aby se vzájemně nedotky ani její prsty. Aby se ta jeho ruka nedotkla jakéhokoli místa mé pokožky. Mého oblečení.

Musím na velkou, ucedil jsem o patro níž.

Chápavě se usmála.

S úlevou jsem zjistil, že je na toaletě mýdlo a teče teplá voda. Zřejmě se šíleným výrazem v očích jsem si pod vařící vodou drhl ruce a snažil jsem se nedotknout se sám sebe.

Ona na toaletu nešla a když jsem se vrátil, dívala se do tmy okna na chodbě.

Po cestě jsem nepromluvili ani slovo.

Odvezl jsem ji před její dům.

Díky moc, řekla a usmála se.

Políbil jsem ji poprvé ( a naposledy) na tvář.

Poprvé jsem jí nepodal ruku.

Dívala se před chvílí do tmy a nebyla na toaletě.

Než klapla dvířka auta, usmála se.

Smutně, ale přitom teple.

Nikdy jsem se jí nezeptal, zda tehdy řekla HIV nebo AIDS. Ono je to pro toho druhého jedno, nakazíte se nebo nenakazíte bez ohledu na to, zda dotyčný je „jen“ HIV pozitivní, nebo už propukl AIDS. Když jsme se potkali příště, podali jsme si bez problémů automaticky ruku. Pak zase. Pak kamsi zmizela. Už nevím kam. V tuhle chvíli si nedokáži vybavit ani její příjmení. Nevím, zda Jarda ještě žije.

V ten samý rok jsem se rozešel s mojí tehdejší přítelkyní. Respektive, s přítelkyní a sexuální partnerkou. Po téměř třech letech bouřlivého vztahu. Sexu bez ochrany. Byla to přece partnerka. Partnerka byla štířice. Perverzní. Náruživá. Učenlivá. Učící. První liga v sexu. Pochopitelně anglická, ne česká. Tedy ta liga. Prostě vaginální Arsenal. Pomohl jsem jí s kontakty, dostala se mezi vlivné lidi a začala podnikat. Ke konci vztahu občas přišla pozdě v noci domů. Pracovní schůzky. Nevadilo mi to. Pak jsem jednou večer vedle vína ucítil vůni marihuany. Přístě ji a jiného muže. Skončilo to „po italsku“ a pak se rychle (a opakovaně) vdala za majitele prestižní agentury. Po čase jsem na internetu zahlédl, že svědky (prvního obřadu) byli členové světoznámé hudební skupiny. Po letech jsem zahlédl její fotku na netu. Vrásky pod očima, zestárlá pleť. Třeba je to intenzivním sexem. Třeba je to tou marihuanou. Třeba něčím jiným. Kdo ví. Je jí přes třičet a žádný potomek. Možná přece jen nechodí k holiči. Kdo ví, čím to je. Je mi to jedno. Ta žena je dávno pryč. Hluboko pryč. Spíš daleko. Prostě dávno pryč.

Vzpomenul jsem si na Bulovku. Jenom vzpomenul. Potkal jsem jinou ženu. Ženu vypálíš jen jinou ženou. Nohy si v ponožkách neumyješ. Jenže po čase zjistíš, že ta vypalovačka je promiskuitní. Mnohonásobně víc, než je obvyklé. Logický konec a pak jsi sám. Sám v 3+1 se svým psem. Po čase přišla malátnost. Asi duševní, sám jsem bydlel, sám jsem si vařil a pral, sám žehlil a sám souložil. To chlapa utahá. Ale malátnost trvala i když jsem nežehlil. Snad po 15 letech jsem šel k lékaři. Jako základ to chce rozbor krve, dozvěděl jsem se. Neměl jsem s tím problém do chvíle, kdy sestřička, která odškrtávala kolonky ve formuláři zvedla oči a optala se mě: HIV také? Naše oči se potkaly a na zlomek vteřiny se zastavily. Pak jsem pohybem víček souhlasně dokončil.

Když jsem si šel pro výsledky, nebál jsem se tak, jako na Bulovce. Bál jsem se mnohem víc. Měl jsem doslova panickou hrůzu. Zase se mi potily ruce. A to jsem nevěděl, že vypalovačka po letech skončí jako nevěstka. Kdybych to věděl, byla by moje reakce asi stejná, jako kdybych dostal klystýr. Vždyť víte.

Kyprá padesátiletá internistka zvedla varovně ukazováček a zavrčela:

„máte vysoký cholesterol, to vás jednou může zabít!“ .... odmlčela se a vážně mi koukala do očí..

„Proboha a co mne ještě může zabít?!? Nebou už zabilo?!“ chtělo se mi zařvat.

„ No, ostatní hodnoty jsou v pořádku“ a vlídně se sklonila k papírům....

V tu chvíli nebyla jiná žena na této planetě, kterou bych chtěl tak vroucně políbit. Psal se rok 1999. Strávil jsem jej sám včetně Vánoc s úsměvem a se svým psem a pak jsem poznal mojí ženu. Jiné nelíbám. Nikde.

Jak jste na tom vy?

Jste HIV pozitivní?

Jste si jisti?

Opravdu?

Minulý měsíc jsem byl u holiče a před týdnem jsem podal ruku potenciálnímu obchodnímu partnerovi. Na druhou stranu ale když jdu na toaletu jinde než doma, jedině v lepším hotelu. Ve stoje. Když si musím sednout, vystelu prkýnko toaletním papírem než jakoby usednu. Pak si umyji ruce a při odchodu sahnu na kliku či kouli dveří rukou obalenou papírovým ručníkem, dveře zapřu nohou a papír odhodím do koše. Dělám to tak nějak automaticky od té návštěvy Bulovky. Jistotu ale nemám, chodím k holiči. Vy také? A máte jistotu?

Prostě, absolutní jistota neexistuje. Aniž by mi šlo o jen body, jezdím v obci 50 a mimo ni 90. Nechci nikoho zabít. Nechci zabít sebe. Nastavuji si tempomat. Nejen v autě. A vy?

Proč hlavní hygienik ČR dnes již netrvá na sterilizaci břitev u holiče? Proč neběží reklamy varující před HIV? Protože je to politicky nezajímavé a nepopulární a drahé.

HIV. Vás se to netýká. Víte to určitě?

Štítky článku:

prestiž 1: 67,38 přečteno 7 907×

0 Hodnotit článek 177

Sdílejte článek na dalších sociálních sítích

HIV !!! Jste pozitivní? Ne? Víte to určitě?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

V interní diskusi je 0 příspěvků || Diskutovat

Facebook diskuse