Necenzurujeme.cz

Byl jsem velmi mile překvapen, když zabezpečovácí agentura, ktetrou jsem objednával v pondělí v 16,30 do hodiny poslala mailem cenovou nabídku a pom jejím odsouhlasení hned druhý den nastoupila. Vedle zabezpečovačky provedli bez problémů kompletní rozvody Internetu, telefonů a pro případ potřeby i TV signálu. Za úterý měli většinu hotovu, ve středu jen drobné dokončovací práce, úklid a faktura. Nechal jsem nastěhovat krásný a nový nábytek, i když nebyly nové zámky, zabezpečovačka to jistí. Cena, kvalita a přístup zabezpečovací firmy mne velmi mile překvapily. Ve stejně radostném očekávání jsem se těšil na zámečníky. Šlo dle internetu o jednu z nejlepších firem, navíc s 24 hodinovou pohotovostí.

Zámečníky jsem objednal ve popndělí 25. června 2007 a požadoval, aby si přišli prostory prohlédnout, zaměřit zámky a domluvit termín dokončení a cenu. Ve středu dopoledne dorazil mladý hoch, který se tvářil dosti nejistě. Hned ale zaplašil mé obavy konstatováním, že pracuje pro firmu 3 roky a i otvírá zámky. Vše zaměřil, dohodli a odsouhlasili jsme objem prací s tím, že druhý den zavolá cenu. Pro jistotu mi na sebe dal služební mobilní telefon. V úterý se ale neozval a tak jsem ve středu volal sám. Mobil nedostupný. Celé odpoledne.

Odpoledne jsem tedy volal vedení firmy a tam mi sdělili, že si ten den vzal jiný mobil a dali mi správné číslo. Konečně jsem se dovolal. Za výměnu 9 zámků a vložek do nich a nastavení hotelového systému cca 42.000,- Kč. Rána, ale beru, bezpečnost je bezpečnost. Dnes to už neřešte, je středa, to nemá cenu. Ujistil mne, že to řešit nebude, protože musí zámky objednat, vložky k tomu a dohodnout nastavení hotelového systému. Přijde tedy po víkendu v pondělí, ale do pátku prý bude hotovo.

Přišel v úterý a po půlhodině práce zjistil, že mu cosi chybí. Vrátil se s tím po třech hodinách. „Jak bude vlastně vypadat ta závora?...“ zeptal jsem se. „Jejda, já na ni zapomněl, ...“ odvětil. V tu chvíli mi došlo, že jsem závoru na cenové nabídce, kterou přinesl na cáru papíru popsaném propiskou, neviděl. Měl jsem pravdu, cena poskočila na 62.000,- Kč. „Bezpečnost je bezpečnost, nedá se nic dělat,.... „ pomyslel jsem si. „Nojo, ale já to do toho pátku nestihnu, ta závora se musí objednat...“ vytrhl mne z přemýšlení ten hoch. Tak jsem veškerou kancelářskou techniku pro jistotu nechal uskladněnou na bezpečném místě.

Následujících 14 dní k nám ten hoch docházel, protože stále něco chybělo, nebo nepasovalo. Denně hlásil že je hotovo, denně jsem kontroloval devět dvěří a zjišťoval, že buď nejdou zavřít, nebo nejdou zamknout. Po dokončení montáže nejprve nezamykala. Pak sice zamykala, ale velmi často nešla odemknout, takže se čekalo 2 – 3 hodiny přede dveřmi, než tenhle otvírač zámků přijede. „Nojo, to by chtělo podložku“.... konstatoval. Proč ji s sebou nemá, jsem se raději neptal. Dalších 10 dní ten hoch jezdil, přivezl podložku a zjistil, že nestačí. Druhý den přijel zase s jednou a zase nestačila. Co den, to jedna podložka. Proč jich najednou nepřivezl konečný potřebný počet jsem dodnes nepochopil.

Když po 5 týdnech „práce“ dílo předával, sdělil mi, že o podložky a různé opravy (způsobené většinou jeho vlastní neschopností) cena poskočila na 75.000,- Kč. Do té doby dostal zaplaceno hotově 67 tisíc, tak jsem mu řekl, ať na ten doplatek vystaví fakturu, že to firmě převedu z účtu během dvou minut. Následující týden nosil fakturu. Tentýž týden jsem ho na různých služebních mobilech naháněl, aby opravil zámek skladu, který nešel zamknout, závoru, která nešla odemknout a co bylo nejhorší, WC na obyčejný dosický zámek, které nešlo odemknout. Ona toaleta naproti v restauraci by to jistila, jenže to WC většinou nešlo odmknout, když jste byli vevnitř.

Následující dva měsíce jsem firmu i toho hocha naháněl, aby opravil co má a on občas nás, že nemáme dopacenou plnou cenu. Hoch argumentoval, že potřebuje dveře upravit od truhláře. Stalo se, truhlář stál 3.500,- . Zámečník ale nějak stále neměl čas. Pak přišel opravit dveře WC, které se zasekávaly po zamčení, když byl člověk uvnitř. Po opakovaných uzgencích někdy koncem září dveře konečně opravil. Zbytek prý dodělá jak bude mít čas. Nedodělal. Utíkaly týdny a najednou tu byly Vánoce. Stav se zámečnickou firmou se nezměnil. Měl jsem plno jiných starostí a tak jsem jako nepodstatné ignoroval, že dvoje vnitřní dveře nejdou zamykat. Neměl jsem ale ignorovat, že za toho půl roku, co zámečnická firma nebyla schopna dokončit a opravit nekvalitní práci a následně ji předat, byla moje manželka i zaměstnanci celkem 5x za dva měsíce vyprošťováni z WC zamčeného zevnitř. Vždy se ale podařilo prostrčit klíč škvírou mezi futrem a dveřmi a zvenčí odemknout.

Protože jsme malá firma, pracujeme s manželkou často i o víkendech, protože prostě fima si na sebe musí vydělat a podle novely zákoníku práce pana Škromacha po zaměstnancích člověk moc intenzivně práci požadovat nemůže, protože by se mu to mohlo vymstít. Utekli jsme s manželkou 35 km od Prahy do přírody a s ohledem na to, abychom nemuseli denně dojíždět a mohli zůstat v kanceláři dlouho do noci, pronajali jsme si v pěším dosahu firmy byt. V sobotu navečer tohoto uplynulého víkendu jsme stěhovali nějaké věci mezi bytem a kancelářemi. Přinesl jsem první várku a pocítil potřebu zajít na toaletu. Když jsem se zvedal od stolu z mé kanceláře, ucítil jsem, že mne něco tlačí v levé kapse.. „přece nepůjdu jako blázen na WC s mobilem..“ pomyslel jsem si a položil jsem jej na stůl. Pak jsem rychle spěchal na „onu místnost“ a za sebou automaticky otočil klíčem. A to byla zásadní chyba. Jak s tím mobilem, tak klíčem.

Usedaje na prkénko, slyším odemykat manželku s druhou várkou věcí... „Kde jsi?..... slyším z haly manželčin hlas. „Tadýýýýýýýýýýý...“ hekám na prkénku. „Aha, já teda poklidím v bytečku a za pár minut jsem tu......“ slyšel jsem ženu a při zvuku zaklapnutí vchodových dveří kanceláře stiskl tlačítko plachovače. Pak klasické úkony a krok ke dveřím. Otočím otočím klíčem a nic. Druhý pokus. Nic. Došlo mi to okamžitě a tak jsem začal řvát méno mé manželky silou hlasu, jako když dá moje mžstvo při derby gól. Žena mohla být tak v přízemí, mohla by mne slyšet. Neslyšela.

Uvědomil jsem si že mám dvě možnosti. Buď dveře vykopnout a zlikvidovat je tak i s dřevěnou zárubní, nebo počkat na manželku a pokusit se o vysvobození zvenčí pomocí klíče. To vykopnutí mne napadlo jako první a měl jsem je realizovat hned. Má manželka je pořádná a čistotná žena. Před ochodem v bytě poklidila. Došlo mi to, když jsem si uvědomil, že jsem v prostoru cca 1,5 m2 odhadem více jak 30 minut. Nechtěl jsem dveře rozbít, a tak jsem po té půlhodině občas mlátil dlaní do dvěří a volal manželčino jméno jako kdybych řval "góóóóóóóóoóĺ“... při derby Sparta Slavia. Ke konci jsem řval skoro pořád. Najednou slyším zvonění a pak spásné rachocení klíče.

„Manželiiii, kde jsííííííííííííí?“ .... slyším ženu.

„Na hajzlu.“.............

„Proboha co tam děláš? ......

„Jsem tu zamčenej“.....

„Ježišmarja, celou tu dobu? Já jsem ještě doma poklidila...“

Protože má žena je inteligentní, neptala se, proč jsem více jak půl hodinu zamčen na WC, protože se jí okamžitě vybavil vlastní zážitek s prací zámečníka.

„Vykopni dveře“.. slyším.

„To bych je rozflákal, zavrčel jsem z hajzlíku...“

„Šoupnu ti pode dveřma klíč, zkus to zvenčí,...“ požádal jsem ženu..“ ......

Nešlo to ani po opakovaných pokusech. Pak mi manželka na moji žádost stčila klíč zpět a k tomu i nůžky, které jasem chtěl použít po prostrčením očka klíče jako páku. S vědomím rizika mé síly znásobené vztekem a délkou páky nůžek jsem tušil, že mohu klíč zlomit. Tušení bylo správné, klíč byl na druhý pokus znehodnocen a druhý nebyl. Stejně by nepomohl. Rozhostilo se ticho.

„Co budeš dělat, vykopneš ty dveře?“ uslyšem jsem po dramatické pauze, za kterou by se nestyděl ani režisér Polanski, moji manželku.

„Jo !!!“ … vyštěkl jsem.

„Uhni na stranu! Zařval jsem ještě a s neřízeným řevem jako by okopírovaným z akčních filmů jsem na 150 cm délky podlahové plochy rozpohyboval svých 112,5 kg váhy a vší silou kopl chodidlem (naštěstí jsem měl boty) těsně pod kliku. Armold Schwarzeneger nebo členové URNA by zbledli závistí a režisér Polanski by jásal. Dveře povolily okamžitě.

S výrazem Arnolda ve tváří a se stejně naběhlými žílami jsem překročil práh a kusy vyrvaného dřeva na zemi. Jen rychlopalný těžký kulomet, maskovací šmouhy ze sazí v obličeji a 80 kilo nábojového pásu obmotaného kolem těla chybělo. Má krásná žena, stejně, jako v akčních filmech zůstala nezraněna.

Uvědomil jsem si, že jsem měl vlastně kliku. Hned několik:

Klika č. 1: dveře se naštěstí neotvíraly dovnitř WC, ale ven.

Klika č. 2: na WC naštěstí mému předchůdci nedošel toaletní papír.

Klika č. 3: má manželka je čistotná, naštěstí se při posledním kolečku mezi firmou a bytem nerozhodla vyprat a vyžehlit. To bych byl pak opravdu v hajzlu. Ne jen 46 minut. Čekal jsem, že v noci budu mít sen, jak jsem toho zámečníka, poté, co jsem mu do piva nalil silné projímadlo vylákal na WC ze kterého jsem předem odstranit toaletní papír a zamezil přísunu vody do splachovače a pak dveře zvenčí zamknul. Naštěstí jsme měl klidné spaní. Ať žíjí zlaté české ruce!

Nejsem si ale jist, zda budu dnes u té prestižní zámečnické firmy otvírat dveře jen dlaní pravé ruky......