Necenzurujeme.cz

Buzno nebo kanče, či láskyplně kanečku, oslovují se tak běžně a vím to, protože mám mezi gayi pár známých. Je mi ale zcela fuk, kdo a jak a co s kým dělá, jestli kluci s klukama, holky s holkama či holky s klukama. Gayem nebo lesbou se člověk narodí, je to normální, jen jsou prostě v početní menšině. Jsem pro, aby mohli uzavírat sňatky. Nemám s ničím problém, jen se ošívám – zejména u gayů – při otázce adopce a výchovy dětí. Prý to na děti nemá žádný negativní vliv, říkají odborníci. Ale co říkají děti, namáhal se jich někdo zeptat? Jak ponesou to, když se jim ostatní ve škole budou posmívat, že mají místo mámy zmalovanou „buznu“, nebo „teplouše“? Nepohoršujte se, to je běžný slovník dnes již i ve školce.

Prague Pride je festival hrdosti a mimo jiné poukazuje na to, že gayové a lesbičky mají stejná práva jako heterosexuální vetšina a že jsou protě normální. Jen si nejsem jist, zda pochopení a uznání té normálnosti od většinové společnosti dosáhnou vlastní prezentací jako profesor Putna s buznou na krku, či takovou, jako na níže uvedených fotografiích (zdroj google a nova):

Nejsem si totiž jist, zda tyhle fotky by byly přesvědčivý argument pro příslušnou komisi, rozhodující o adopci dítěte. Vlastně, asi by byly. Pak se ani nedivím některým kritikům, ktěří Prague Pride považují za prosazování ideologie homosexualismu.

Nemám pocit, že by většinová heterosexuální populace nějak diskriminovala gaye a lesbičky. Ale akce typu „Prague Pride“ jsou prostě „in“ a tak jim, v duchu „to je s dobou“ vyjadřují záštitu a podporu politici i diplomaté stejně, jako protestují proti údajné diskriminaci Romů, či nově odsuzují Izrael nebo Putina. Inu, je to přece „in“, že? A politik přece musí mít ten „správný“ názor, i když si mnohdy většina lidí myslí opak.A hlavně nám musí ta drahá „nezávislá“ mediokracie soustavně vtloukat do hlavy, co si máme myslet.

Nemám pocit, že by byli homosexuálové většinovou společností diskriminováni. Pravda, nemám to jak posoudit osobně, jsem totiž hetero. Stejně tak, jako psychologové, psychiatři a další odborníci těžko mohou posoudit, jaký vliv má na dítě výchova dvěma tatínky, protože sami v té situaci dětí vychovávaných gay rodiči nebyli. Ne, gayové a lesby nejsou na okraji naší společnosti. Na tom okraji jsou dnes důchodci, kteří musí vyjít s minimálním důchodem a zejména těžce tělesně postižení. Nevidomí, vozíčkáři a další. Tito lidé dnes navíc často živoří na hranici chudoby. Poslala je tam naše vláda. A většině lidí je to jedno.

Aby vláda ušetřila, zrušila posuzování míry postižení a důvodnost výše státní podpory tak, že se o ní rozhoduje od stolu, aniž by daný úředník postiženého viděl, seznámil se s jeho sociální situací, s tím, jak bydlí, zda je schopen se o sebe postarat sám, či potřebuje pomoc opatrovníka. A tak dávají úředníci od stolu razítka a seškrtávají výši státní podpory. Slepecký pes je najednou kompenzační pomůcka, na kterou nevidomý nemá nárok. Co na tom, že než jeho dřívější slepecký pes pošel, mohl ten nevidomý chodit do práce a tak tu pomoc státu svou prací splácel. Nebo nevidomý a těžce tělesně postižený  vozíčkář najednou prý nepotřebuje celodenní asistenci. Inu, stát je zázračný lékař.

Důchodci a invalidé jsou podle chování státu zřejmě jeho přítěží, protože zatěžují státní rozpočet a tak je odsunul na okraj společnosti a přitom plošnou sociální podporou a dávkami dál podporuje flákače, nemakačenky a „ekonomicky motivované“ porody a tak rostou další generace flákačů a nemakačenků geometrickou řadou. Rodiče, kteří nikdy v životě nepracovali, protože pracovat prostě nechtějí, jelikož se jim to díky štědré podpoře státu „nevyplácí“, mají běžně 3 – 5 dětí, často i více. Co z nich vyroste? Inu, to samé, co vidí doma. Ale nevidomého, který přes svůj handicap pracoval a pracovat chce, stát „odstřihne“ od příspěvku na vodicího psa. Nevidomý vozíčkář Radek Štipčák, odkázaný zcela na pomoc druhého 24 hodin denně, byl ve čtvrtém, tedy nejtěžším stupni postižení a k invalidnímu důchodu pobíral nejvyšší příspěvek 12 000 korun. Přestože se jeho zdravotní stav zhoršil, byl posudkovým lékařem přeřazen do druhého stupně a dostává příspěvek pouze 4 000 korun.

Na stejnou pomoc byla a je odkázána Nikola Hůlková. Ta pobírala státní příspěvek 8 000 korun, který jí byl před dvěma lety snížen na 4 000, přestože se její stav zhoršil. Její matka proto požádala o navýšení a místo něj byl příspěvek snížen na 800 korun měsíčně. Stanislav Císař je kompletně ochrnutý, hýbe pouze hlavou. Je zcela odkázán na pomoc druhého. Stát mu 12 000 příspěvek zamítl a přiznal pouze 8 000, protože mluví, vidí a slyší. Tuto „sociální“ reformu prosadil exministr Drábek, protože je prý třeba šetřit. Ve stejné době podle nepravomocného rozsudku soudu jeho náměstek Šiška prostřednictvím IT zakázek rozkradl miliardu a dostal šest let. Je prostě třeba šetřit, aby bylo co rozkrádat.

Tak si říkám, kdyby pro změnu Prahou vyrazil patnáctitisícový průvod nevidomých a vozíčkářů (je jich bohužel mnohem víc), chápal bych jeho důvody, nebo spíše nezbytnost více, než Prague Pride. Jenže by to byl smutný a šedivý průvod, který by se politikům zřejmě nelíbil. Už jen proto, že by nestačilo dát mu jen „záštitu“, ale museli by sáhnout do státní kasy a o to méně by se pak dalo rozkrást. Skotačení barevných homosexuálu jsou plná media, ale to, že jsme nechali bez pomoci desetiticíce těžce tělesně postižených a že jsme je poslali na hranici (a někdy až za ni) chudoby, o tom se nepíše. Přestože mají postižení stejná práva jako zdravá většinová populace. Mají stejná práva, ale ta jsou jim upírána. Jenže stát ignoruje postižené, tedy ty co chtějí, ale nemohou a přitom podporuje flákače, tedy ty, co nechtějí a přitom mohou.