Necenzurujeme.cz

http://brnensky.denik.cz

Třídil jsem staré fotky v počítači a narazil na jedny, které jsem vyfotil pár dní po události, která se stala před dvěma lety. Ale o tom až v posledním dílu tohoto blogu. Ten rok (i později) jsem měl několik podobných zážitků a tak se o pár „mikropříběhů“ podělím. Všechny byly o té lidské bezohlednosti a agresivitě. O té potřebě poslední doby pořád někam spěchat. Za každou cenu a bez ohledu na ostatní a tak i sebe. Všimli jste si toto? Zacpaná ulice a auta stojí. Vždycky se ale najde pár pitomců, co touběj. Na koho? Proč?

Příběh první:

Projížděl jsem v Praze Londýnskou ulicí. Všiml jsem si sehnuté babičky s nákupní taškou na kolečkách, jak stojí mimo přechod mezi auty a bezradně poťukává hůlkou o dlažbu. Zastavil jsem, pustil varovné blinkry a rukou pokynul, aby přešla. Nepochopila hned a tak jsem zamával rukou ještě jednou. Usmála se na mne svou stovkou vrásek a pozvedla hůlku jako poděkování. Mezitím se za mnou ozvalo opakované troubení. Ve zpětném zrcátku jsem zaregistroval řidiče, jak vztekle rozhazuje rukama a nadává. A tak mne napadla poťouchlost a i když už babička přešla, vystoupil jsem a došel k otevřenému oknu jeho auta.

„Potřebujete něco, stalo se vám něco? .. zeptal jsem se se starostlivým pohledem.

Vytřeštil na mne ze vzteky fialového obličeje oči a zasípal: „ Ne, proč?“

„No, já myslel, že když troubíte, že se vám něco stalo“ usmál jsem se na něj vlídně, došel k autu, nasel a pomalu se rozjel.

Příběh druhý:

Před mnoha lety se mi stal vážný úraz nohy s trvalými následky. A tak musím chodit pomalu a nevydržím dlouho. Proto, když někam potřebuji, snažím se zaparkovat co nejblíž. Měl jsem schůzku v jedné kavárně v ulici Na Poříčí. I když jsem věděl o parkovišti pod magistrálou, pokusil jsem se najít místo blíž cíli. Bylo před Bílou labutí, hned naproti kavárně. Bylo „na doraz“, takzvaně na nárazníky a tak bylo jasné, že parkování se nepodaří na první nejetí. Pohledem ve zpětném zrcátku jsem zaregistroval tramvaj v nedaleké stanici. Dal jsem varovné a zahájil manévrování. Po prvním pokusu jsem musel vyjet a provést korekci. Levým předkem auta jsem se dostal na koleje. Mezitím se řidič tramvaje, který mne na těch 15 metrů musel vidět, rozjel a s nepřetržitým zvoněním dojel předkem tramvaje k mému autu tak těsně, že by nešlo ani projít. A držel pořád palec na zvonku. Prostě schválnost, stačilo, aby zastavil dve metry před, nebo ze zastávky vyjel pomaleji a mohl jsem doparkovat.

Otevřel přední dveře, přerušovaně zvonil a začal na mne řvát. To mne „nadzvedlo“ a tak jsem se s ním začal dohadovat, i když jsem byl relativně v klidu. Couvnout na parkovací místo nešlo, byl jsem příliš kolmo k chodníku, musel bych odjet a tak o to místo přijít. V tu chvíli dorazil na místo policista a když zjistil co se stalo, vyzval mne k odjezdu s tím, že blokuji průjezd tramvaje. Mezitím jsem se uklidnil. Pomsta se nejlépe vychutná s chladnou hlavou. A tak se omlouvám těm v tramvaji, že jsem je tenkrát zdržel deset minut a tomu policistovi, že jsem tehdy využil svého „práva“, i když jsem nemusel.

„Pane řidiči, opakuji, abyste uvolnil tramvajový pás. Odjeďte“ …. trval na svém.

„Nemůžu“ odmítl jsem.

„Jak to?“ vybafl na mne policista.

„Nejsem způsobilý jízdy“ odpověděl jsem.

„Cože, proč?“ pokračoval policista komisně v komunikaci.

„No, jak na mne s tou tramvají najel, tak jsem se lekl tak, že se mi ještě teď klepou ruce. Nejsem schopen řídit“ zkusil jsem to.

„Nedělejte si ze mne srandu“ vybafl policista, ale v koutvích mu to zacukalo a v očích se objevily ohníčky, možná pochopení.

„To bych si nedovolil, ale fakt nemůžu, celej jsem se rozklepal“ zkusil jsem to ještě.

„Opakuju, abyste odjel“ trval na svém, poněkud smířlivějším tónem.

„Fakt nemůžu, nejsem schopen jízdy. Pokud trváte na tom, abych v tomto stavu jízdy řídil, dejte mi to písemně“ … zadráždil jsem bosou nohou hada.

Podíval se na mne tvrdě a beze slova odešel řešit situaci s řidičem tramvaje. Já se opřel o auto, zapálil si, zvedl obličej do sluníčka, zavřel oči a přemýšlel, jestli to ustojím. Ale rozhodl jsem se, že kvůli tomu arogantnímu řidiči tramvaje to dotáhnu, kam až to půjde. Řidič tramvaje volal vysílačkou pohotovost dopravních podniků a byl fialový vzteky. Policista mne mlčky se zachmuřeným výrazem pozoroval. Když jsem v klidu dokořil a cigaretu způsobně típl v popelníku auta, došel ke mně a rezolutně konstatoval:

„ Tak pane řidiči, to by stačilo“ …...

„ Jojo, už je mi líp, jedu“..... vzdal jsem to za pět minut dvanáct.

Když jsem odjížděl, potkali jsem se ještě jednou očima. Měl nekompromisní pohled, ale v koutcích mu to škubalo. Ale, třeba se mi to jen zdálo.

O tom příběhu, co se mi vybavil při třídění fotek napíšu příště. Nevím, jestli je takové školení agresivních lidí to pravé ořechové a rozhodně nikoho nenabádám, aby to zkoušel stejně. Mohli byste narazit na idiota, co vytáhne z kufru bejsbolovou pálku, nebo v horším případě zbraň. Ona ta bezohlednost a agresivita asi nebude snadno léčitelná a většina takových lidí je samovytáčecí. Až na popsané výjimky se snažím takovým lidem vyhýbat a neprovokovat. Ale nějak prostě musí dostat najevo, že tou agresivitou ničeho nedosáhnou, naopak. Největší strach z nich mám, když se drží volantu. Prostě:

Bojím se lidí. Jste na tom stejně, nebo jste na té druhé straně?