Když papež mlčí. Nejen papež.
Na Štědrý den se naplnily kostely jako nikdy. Věřícími i těmi, kteří věří v něco jiného, než v Boha. Třeba v sebe. Pohoda Vánoc. Všichni jsme na sebe byli ten den milí, usmívali se, dávali si dárky. Dokonce se prý ve světě přestalo i střílet a nevybuchovali sebevražední atentátníci. Na Štědrý den ale zemřelo 17 000 dětí. Hlady. Čím menší a chudší kostel, tím krásnější mše a kázání. Ani to snad kázáním nelze nazvat. Mnohý farář hovořil o běžném životě, rodině, dětech... Takoví faráři chodí mezi lidi mnohdy v civilním obleku, zajdou na pivečko popovídat s lidmi o jejich každodenních starostech. O všem, co je důležité a co lidi pálí. Nebo zajdou na místní fotbal. Vzpoměl jsem si na faráře v Karlíně při povodních v roce 2002. Nespínal ruce. Pomáhal a snad vůbec nespal. Měl na sobě džíny a košili, tak jako my ostatní. Někdy si myslím, že tito lidé více než v Boha veří v Člověka. Nespínají ruce a nehovoří monotonním hlasem. Jsou takoví, přestože je církev jiná.
V Číně zemřelo hladem v letech 1958-1961 nejméně 23 milionů lidí. Před časem, v roce 1991 – 1995 se vraždilo. A brutálně. Byla to Jugoslávie. Tedy bývalá Jugoslávie. Papež vystoupil na slavný balkon ve Vatikánu a mluvil. Dav pod ním nábožně naslouchal a pak nadšeně tleskal. V tu samou chvíli se navzájem lidé v Jugoslávii masakrovali. Papež domluvil a dav pod ním s nadšením a planoucími pohledy spravedlnosti a víry jásal. Pak bylo ticho. V Jugoslávii se dál střílelo. Muži v uniformách chytali těhotné ženy a sázeli se, zda čekají chlapečka či holčičku. Nožem jako skalpelem zjišťovali, kdo vyhrál. Nenarození chlapečci a holčičky umírali později, než jejich matky, přestože s nimi byli stále spojeni pupeční šňůrou. Dál se stříleli děti. Hromadné popravy a hroby jak za nacismu. Co na tom, že papež kynul rukou s prstenem. Srbové s podporou vojsk OSN tehdy zabrali 17 000 km2 strategického území Chorvatska a obyvatelé byli vyhnáni. Stovky, možná tisíce Chorvatů bylo vyvražděno. OSN selhalo. Papež mlčel.
Strkat cokoli do zadečku nezletilým chlapečkům, to se nedělá. Strkat tam penis už vůbec ne. Dělat to jako církevní hodnostář je zrůdnost. Ne proto, že by nezletilí ministranti umírali díky znásilnění církevním penisem. Ale je to stejně závažné jako jiná zvěrstva. A papež? Mlčí. Takových případů bylo ve světě mnoho. Papež se tvářil, jako by církve, kde se znásilňování chlapečků dělo, nespadaly pod Vatikán. Některé ne. Ale dělo se bezpráví. Nakonec nejhrůznější případ v USA skončil mimosoudním vyrovnáním poškozeným. Církev jim na naše peníze vyplatila miliardy. Kde je vzala? Modlením? Papež mlčel. Církev vyplatila miliardy odškodného aby uchránila své hodnostáře před spravedlností. Ten den zemřelo hlady 17 000 dětí. Tak, jako kterýkoli jiný den.
Kdysi, když mi bylo šestnáct, jsem jednou v létě seděl na lavičce na Karlově náměstí v Praze. Bylo léto. Měl jsem svoje trápení. S otcem. Zakazoval mi normální věci, tedy věci, které ostatní běžně mohli. Nejen zakazoval... Bylo toho víc. Prostě toho na mě bylo moc. Něvěděl jsem tenkrát, jak dál. Seděl jsem na lavičce a asi na mě bylo to mé trápení vidět.
„Pán Bůh vám pomůže“ uslyšel jsem najednou. Promluvila na mě paní, co seděla kousek ode mě.
„Nepomůže.“
„Ale ano, pomůže.“
„Nepomůže, v tomhle nemá jak.“
„Má, pán Bůh je všemocný“, odvětila.
„Není...“ oponoval jsem jako budoucí pragmatik.
„Je, on dokáže vše.“
„Kdyby byl všemocný, překročil by nekonečně velký kámen,....“ smečoval jsem.
„Překročil by ho,.....“ vrátila smeč forhandem.
„To nejde. Přece nekonečný kámen nejde překročit a kdyby šel, nebyl by nekonečný,....“ smečoval jsem fyzikálními vědomostmi dovnitř kurtu.
„Pán Bůh by to dokázal,....“ odvětila ta paní s blaženým úsměvem.
Vzdal jsem to. S tou paní i s otcem. Tehdy i potom. Když na mě v dětství dopadala často otcova tyranie, pomyslel jsem si mnohokrát v polovědomí „panebože prosím dost, už to nevydržím“. Přesto jsem nevěřil ani tehdy, ani dnes. Ani v Boha, ani v otce. Tedy otce s malým o. V mého. Nevěřím blaženým úsměvům lidí se sepnutýma rukama, kteří ověšeni zlatem mírným hlasem, připomínajícím mluvu gayů hovoří o čemkoli, zejména o pokoře. Kupte si oplatku, poklekněte a spolkněte ji. Je vám odpuštěno. Vyzpovídejte se, dostanete rozhřešení a je vám odpuštěno. Znásilněte ministranta a když to praskne, zaplatí se to a vlastně to bude odpuštěno. Tedy, musíte být v církvi, která má hodně peněz.
Církev je proti potratům. Odsuzuje gaye, přestože je jich v jejích řadách plno, i když je homosexualita stará jako lidstvo samo. Přestože drtivá většina společnosti bere interupce nebo gaye jako přirozenost. Proč ale ignoruje zrůdné věci, jako by se něděly? Proč se k nim nevyjadřuje a nevytváří tlak na to, aby přestaly? Proč přímo nepomáhá? Nejde jen o ministranty nebo atentáty v arabském světě či kdekoli jinde. Každý den zemře díky chudobě hlady 25 000 lidí. Každých 5 vteřin zemře hlady jedno dítě. Církev mlčí. Ostatní dělají sbírky, na místě pomáhají humanitární organizace, lékaři. Lidé přispívají na konta, posílají smsky. Církev ne. K čemu je tedy taková církev? Proč hlásá „Království nebeské“ když její špičky si vytvořily „Království nebeské na zemi?“. Moudré je prý milovat anděly a vycházet s čerty. Každý den zemře hladem 17 000 dětí. Církve se to netýká. A nás? Je to daleko....
Vánoce jsem za námi. Ty letošní. Za 3 dny přijde rok 2008. Po jeho většinu zřejmě nebudeme tak zjihlí, milí, přátelští. Nebudeme rozdávat dárečky a úsměvy. Nebudeme se starat o to, co se nás přímo dotýká. Mnozí z nás se za ty 4 dny po tom Štědrém stihli pohádat s partnerem. Křičet na děti...
Občas přemýšlím, k čemu ta církev je. Tedy ta ve „vatikánské podobě“. A k čemu jsem my.
Proč třeba 27.12.2007 na světě zemřelo hlady 17 280 dětí a my jsme měli popelnice plné nedojedených řízků, kaprů a salátu.
Dnes také zemře ve světě hlady kolem 17 000 dětí. Církvi je to jedno. A nám?
Hezký Nový rok všem a hlavně ve zdraví.
Michal Malý
Když papež mlčí. Nejen papež.
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře