Necenzurujeme.cz

Dnešnímu „příběhu“ předcházely události měsíc staré, z loňského prosince, popsané ve dvou blozích ( Sestřička co hebce píchá) ZDE a ZDE. Ten dnešní by mohl mít nadpis „Nejen o sestřičce, co píchá jako minolovka“. Ale ten, který jsem zvolil, více odpovídá obsahu.  

Po obědě 23.12.2016 mne pustili z FN Motol domů a tak jsem měl na svátky domácí pohodu a stravu. Měl jsem z nemocnice nakázáno okamžitě se hlásit svému kardiologovi ke sledování. Jenže ten měl mezi svátky dovolenou a neuznal za vhodné to zveřejnit na webu. Inu budiž. Tak jsem se dovolal až v pondělí 2.1. a byl objednán na čtvrtek na ráno s tím, že mám jít nejprve na krev a pak do ordinace. Týž den jsem se objednal k obvodnímu lékaři na středu. Lebedil jsem si, jak je vše na dobré cestě, tlak v naprosté pohodě, puls do 60ti, žádná arytmie. Ve středu jsem vyrazil k mému obvodnímu, sice s mírným pocitem slabosti, ale tlak byl v pohodě. Jenže Murphyho zákony opět fungovaly stoprocentně.

Pokud někdo neví, co říkají, tak zjednodušeně toto: „Pokud se něco může stát, pak se to většinou stane“. Jenže jak jsem napsal již dříve, mně se občas stává i to, co se „nemůže“ stát. Můj obvodní lékař mne prohlédl, EKG v normě, ale naměřil quicka 3,2 a tak vysadil injekce na ředění krve. Ve čtvrtek mi bylo o něco hůř než ve středu a byl jsem proto partnerkou dopraven ráno na objednaný odběr a prohlídku na kardiologii v Benešově. Vystál jsem si frontu a zasedl do odběrového křesla. Laborantka mi sdělila, že si musím dojít o patro níž na kardiologii pro žádanku. Sdělil jsem jí, že mi telefonicky sdělili, že mám jít rovnou na krev, ale stejně jsem musel pro žádanku. Před kardiem jsem pak trpělivě stál 20 minut a pak jsem se odvážil submisivně zaklepat. Otevřela „paní v bílém“ a bafla na mně:

paní v bílém:            „Co chcete?!“

JÁ:                             „Dobrý den, já jsme ten a ten a volal jsem v pondělí a řekli jste, že mám přijít na krev a pak k vám do ordinace. Ale na odběrech mi řekli, že od vás potřebuju napsat žádanku“

paní v bílém:             „A kdo vám řekl, že máte jít na krev?“

JÁ:                             „No, přece vy, po telefonu, když jsem se na dnes objednával“

…. Dveře se zabouchly a strávil jsem 25 (!!!) minut čekání na vypsání žádanky na krev. Pak se otevřely dveře a objevila se „paní v bílém“ se žádankou. Dialog pokračoval:

paní v bílém:             „No, ale tady ve zprávě z nemocnice píšou, že máte jít na CT hrudníku a sono břicha“

JÁ:                             „Ano“

paní v bílém:             „No a jste už objednanej a máte termíny?“

JÁ:                             „Ano mám, v nemocnici v Benešově příští týden“

paní v bílém:             „No tak to si tam vyřiďte i tu krev!“ … vybafla a sáhla si po žádance. Ucukl jsem a kontroval:

JÁ:                             „Ale CT a sono se netýká kardiologie a na krev jste mne poslali vy a v nemocnici mi nařídili okamžitě se hlásit svému kardiologovi .....“

paní v bílém:             „No tak dobře, ale pak přijďte sem!“ ….

Vystoupal jsem znovu o patro výš a pro změnu vystál dvakrát tak dlouhou frontu jako před tím. Po půlhodině jsem přišel na řadu. Vše dělala zřejmě z úsporných důvodů jediná laborantka, paní v důchodovém věku, která nejen odebírala krev, ale i popisovala, zařazovala a cosi vyplňovala. Takže fronta jak za totáče na maso, banány, bůček nebo skládanej hajzlpapír. Když jsem přišel na řadu, byl jsem podroben masivnímu výslechu: kdo mne poslal na kardio, kdo mne poslal do nemocnice, jak jsem se tam dostal, co mi bylo a je, co mi dělali... Vcelku mne to překvapilo, ale ze slušnosti jsem jednoslabičně odpovídal.

Překvapení nebralo konce, neb odběrová pracovnice nemohla najít žílu (což se mi na odběrovém místě stalo poprvé). Začali jsme levou loketní jamkou a laborantka se do hledání pustila s vervou minolovky za 2. světové války. Podle toho také moje jamka po chvíli vypadala a krvácela, takže se místo po vpichu muselo přes něj natvrdo zaškrtit. Snažil jsem se paní laborantku přesvědčit, že by bylo lepší mi krev nabrat z transparentní žíly na hřbetě ruky, jak mi to již několikrát úspěšně provedla méně zkušená sestřička. Ale kdeže, minolovka se nenechala odradit neúspěchem na pravoboku a zaútočila z levoboku.

Vrhla se na mou pravou loketní jamku s takovým citem, že to bolelo jen o něco méně, než zavádění katetru. Po chvíli, za kterou by skutečná minolovka prohledala dva čtvereční kilometry hladiny, to paní vzdala. Odpovídala tomu i moje pravá loketní jamka. Po zastavení drobného krvácení minolovka zaútočila po přídi a vrhla se na prostor nad mou levou dlaní. Poklepala, vydesinfikovala a nasměrovala jehlu rovnou na tepnu. Ve chvíli kdy jsem chtěl varovně zařvat, že je to tepna, jala se jehlu nořit do žíly vedle. Po několika přesunech špičky jehly v žíle začala konečně do lahviček kapat moje drahocenná krev.

Pak následovalo další nepříjemné bolavé rytí. Podíval jsem se na místo činu a všiml si, že se paní trochu klepou ruce. Podle toho také místo odběru vypadalo a dodnes, čtyři dny po odběru, je vidět modřina a tři vpichy, z toho dva neúspěšné. Tak brutální odběr jsem ještě nezažil, navíc od odběrové pracovnice. Já chápu, že s.r.o., provozující minipolikliniku (či co to je), potřebuje šetřit, ale nevidím důvod, proč by to měl odsírat pacient. Poprvé se mi po odběru motala hlava a tak jsem sestupoval o patro níž drže se zábradlí pomalu i oběma nohama a partnerka mne jistila. Na kardiu jsem si sedl tak, aby mne kamsi občas vybíhající či odkudsi dobíhající sestřičky a paní v bílém, nemohly přehlédnout.

Následovalo další čekání a pak vyšla jiná sestřička, a dovedla mne do ordinace. Protože ta sestřička měla klasickou sestřičkovskou uniformu, došlo mi, že ta první sestřička možná není sestřička, neb když jsem vstoupil do ordinace, ověřil jsem si znovu, že je celá v bílém. Opět jsem pozdravil a opět bez odezvy, natož představení se či podání ruky. Nejsem si jist, nechci nikomu ubrat vzdělání a funkci, proto té paní budu říkat „paní v bílém“, jak jsem učinil již ze začátku. Dialog, ne nepodobný úvodnímu pokračoval:

JÁ:                              „Tak odběry mám hotové a tady je propouštěcí zpráva z FN Motol a žádanka mého obvodního lékaře“

paní v bílém:             „A kdo vás na ty odběry poslal?“ …..... myslel jsem že sním....

JÁ:                              „no přece vy, vypsala jste mi žádanku“

paní v bílém:             „mhmmmmm ….. ehm …. no, ale kdo vám první řekl, že máte jít na krev?“

JÁ:                              „No, jak říkám, vy. Volal jsem sem v pondělí, podle hlasu mluvil s vámi a řekla jste, že mám jít nejdřív na krev“

paní v bílém:             „no a kdo vás poslal k nám?“

JÁ:                              „můj obvodní lékař, máte na stole žádanku“

paní v bílém:             „no a proč k nám na kardiologii“ ….už se to ve mně začalo vařit, navíc paní v bílém mne nechala stát vedle stolu v pozoru jak učitelka prvňáčka, i když registrovala (nebo asi ne), že mi není nejen po tom odběru nejlépe

JÁ:      „protože mi to nařídil propouštějící lékař kardia FN Motol“ .. a abych zabránil další zbytečné otázce, jsem pokračoval..... „máte to v propouštěcí zprávě a u vás jsem, protože tu mám od loňska kartu a jsem váš pacient.

paní v bílém:             „No, ale tady ve zprávě z nemocnice píšou, že máte jít na CT hrudníku a sono břicha“

JÁ:                             „Ano“

paní v bílém:             „No a už jste tam byl?“

„Nebyl, vždyť jsem říkal, že jsem tam objednanej“ …. Paní v bílém uchopila fialový zvýrazňovač a zvýraznila jím, vše, co mi uložili ve FN Motol. Jen tyto pokyny „opomenula“ paní v bílém zvýraznit a realizovat– cituji je:

STAV PACIENTA PŘI PROPUŠTĚNÍ – ZÁVĚR:

Chronické srdeční selhání NYHA II-III

Echokardioraficky těžká systoická dysfunkce dilatované LK

Chronická bronchitida … atd. ….

DOPORUČENÍ:

…… je nutnost pravidelné monitorizace účinnosti léčby s eventuální ad hoc úpravou dávkování …. Dispenzarizace ambulantním kardiologem, terapie srdečního selhání ……..

Na vysvětlenou: „Dispenzarizace je aktivní sledování či dohled nad osobou, která má určitý rizikový faktor, vhodný k sledování ohroženého nebo trpícího onemocněním, které v době zařazování do dispenzární péče nevyžaduje poskytování akutní zdravotní péče. ...“

Tyto věty „paní v bílém“ zcela ignorovala, podala mi lékařskou zprávu s tím, že mám přijít až po vyšetřeních, která označila zvýrazňovačem. Řekl jsem, že zpráva je pro ni, že mám u nich kartu a jsem jejich pacient a že mi nařídili ve FN Motol se po propuštění neprodleně hlásit ke sledování mým kardiologem. Paní v bílém suše odvětila: „to si nechte a přijďte s tím, až budete mít výsledky těch vyšetření. Opustil jsem místnost s vytřeštěnýma očima. Já idiot jsem úplně zapomněl na telefonát, který jsem s nimi měl začátkem listopadu 2016 a který je popsán v prvním shora anoncovaném blogu „Sestřička, co hebce píchá“

Abyste ale nemuseli hledat, takto proběhl můj listopadový pokus o telefonické objednání na zmiňovaném kardiu v Benešově:

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, cvak:

“No prosim !!!“
„Dobrý den, neruším, mohu vás na chvilku zdržet dotazem?“ (nekecám, takhle se ptám vždycky, když někam volám).
„Co chcete !?!?!!“
„Byl jsem na plicním a tam mne doporučili na kardio“
„Mhmm a máte žádanku od obvodního lékaře?“
„Nemám, týden bude nepřítomen, mám doporučení z plicního“
„Bez žádanky obvodního vás nemohu vzít“ (případně: "máme plno, když k nám nepatříte, zkuste to jinde")
„A co mám dělat, když se trochu dusím?“
„Jeďte do nemocnice na pohotovost“
„Ale já mám prodělat speciální vyšetření, sono, katetrizaci a já nevím co ještě“
„Oni vás tam na ně pošlou, nashledanou“.......  (síla, co?)

Dodatek k tomuto rozhovoru: k mému obvodnímu lékaři jsem se dostal až za více jak deset dní, obdržel jsem žádanku, ale nakonec se mi, po doporučení (stran kvality lékařské péče), podařil objednat termín na kardiologii FN Motol a díky lékařům této nemocnice dnes nejsem nebožtík, ale žiju.

„Můj“ kardiolog – ordinace MUDr. Romana Kuchaře (nikoli on osobně), ale „paní v bílém“ zcela bezprecedentně ignorovala pokyn kardiologie FN Motol (přes moji opakovanou žádost), že mám být neprodleně monitorován a nijak mne nevyšetřila a bez tohoto vyšetření mne ve čtvrtek, 5. ledna 2017, něco po 9 hodině poslala domů, přestože jsem signalizoval, že nejsem zcela ve své kůži. Neudělal žádný zápis, respektive nenapsala žádnou zprávu. Toto mohu kdykoli v případě potřeby prokázat.

Žvásty socanů o zdravotnictví zadarmo jsou jen žvásty. Každý z nás si je platí a platí „solidárně“ na ostatní. Zhruba deset hodin po tom, co jsem byl z kardia bez vyšetření „vyprovozen“ se mi trochu začala motat hlava. Změřil jsem si tlak a zjistil, že to není dobré. Tlak 129/107, tep byl 126 / min.  

Řekl jsem si, že to bude tím, že jsem den předtím měl vyřizování v Praze (ve středu večer byl ale tlak a tep v pohodě - 139/79/63  )

a čtvrtečním cestováním a odběrem krve v Benešově. Jenže nebylo, opět ten Murphy, ale o tom ve druhém díle. Za pouhých pět dní, ve chvíli, kdy jsem ležel na operačním sále kardiologie FN Motol, jsem pochopil, jak fungují některá malá, některá okresní a i některá soukromá lékařská zařízení - podle hesla:

ZAPLAŤ A PAK SI KLIDNĚ CHCÍPNI

Ale premiér Sobotka s ministrem Ludvíkem nám lžou o kvalitní lékařské péči dostupné pro všechny.

_________

pokračování příště

Uložit

Uložit

Uložit