Sestřička co hebce píchá
Jo, když nejde o zdraví, jde o h... no, však to znáte. Jak hluboká to je pravda jsem poznal na vlastní kůži nedávno. Měl jsem vleklé a dlouhodobě neřešené zdravotní potíže. Tedy, ne že bych je neřešil, tedy nechtěl řešit. Jenže na to musej bejt dva.
Hluboce jsem se nad sebou zamyslel: po chvilce chůze se zadejchávám – vím, už je mi 60. Fyzicky na zahradě bez pauzy dlouho nevydržím pracovat – vím, už je mi 60. Už nepodplavu pod vodou 50 m bazén na jeden nádech – vím, už je mi 60. Nedoběhnu tramvaj – tedy, ono to bude tím že jsem tramvají nejel snad 15 let, ale kdyby šlo do tuhýho, nedal bych to – vím, už je mi 60. Mno, tedy s erekcí by to mohlo bejt lepší, ale – vím, je mi 60. Set na kurtu bych už asi nedal, neudejchal – vím, už je mi 60. Občas se dost neudržitelně rozchrchlám – vím, už je mi 60 a navíc hulím. Otejkaj mi kotníky a lejtka – vím, už je mi 60.
Takto vypadaly moje nožky po 14-denním odvodňování Furonem:
Jenže poslední dobou nohy začaly otejkat až k pasu a to tak, že kůže byla doslova našponovaná a sebemenší dotek bolel, po 10 – 20 m chůze jsem dejchal jak lokomotiva a musel dát pauzu, 50 m bazen ani tranvaj jsem prevemtivně nezkoušel, stejně tak jako ten set, kouření jsem sundal a to ostatní nebudu raději rozvádět. Navíc mne poslední dobou začalo budit to, že se dusím, a musel jsem doslova vystrčit hlavu z pokna, abych to ustál. No, moc jsem se nevyspal. Když jsem si zapálil, na plicích jsem měl pocit, jako by amíci z atolu Bikini zkoušeli na plicích trpasličí atomovku. „Chlapče, tady přestává prdel, tady začíná jít o kejhák“, řekl jsem si a objednal se u našeho obvoďáka, zejména s tím chrchláním a dušením, ale i s ostatním. Pan doktor, jak je jeho zvykem, zahájil vstupní pohovor se svým typickým suchým anglickým humorem:
„Tak co vás trápí, pane Malý“?
„No, otejkaj mi nohy tak, že je kůže doslova našponovaná a sebemenší dotek bolí“
„Mhmmm, mno, nedivte se, je vám 60 … ukažte. No, nasadíme Furon na odvodnění a chce to víc pohybu a pravidelnou životosprávu“
„Nojo, jenže já ujdu max. 20 metrů a zadejchám se, že se musím zastavit a dát pauzu“
„Nojo, jak říkám, je vám 60. Choďte pomalejc, ale častějc. Co dál?“
„Nedoběhnu tramvaj a nepodplavu bazen pane doktore“
„No a proč byste to dělal, je vám 60, v klídku odpočívejte“
„V noci mne budí pocit že se dusím a musím na sebe otevřít okno dokořán“
„No, je vám 60, to se občas člověku hůř dejchá. No, tak spěte u toho otevřenýho okna, když to máte odzkoušený. Navíc máte vodu na plicích, to může bejt tím, Furon vám pomůže. A nekuřte“
„Sundal jsem postupně z 50ti na 30 a blížím se ke dvaceti a chci s tím praštit“
„Udělejte to. Co ještě?“
„No, strašně až nezvladatelně chrchlám, nic na to nezabírá, kapky, sirupy, spreje. Bojím se, aby nebylo něco na plicích, nebo jestli to není astma“
„No, nevadilo by vám, kdybych vám napsal žádanku na plicní?“
„Nevadilo pane doktore, o to jsem vás chtěl požádat“
„Tak fajn, ještě něco?“
„No, víte pane doktore, jak bych to řekl, ehmm, no, erekce není co bejvala“
„No nedivte se, je vám 60“
„Nojo, ale ona občas funguje tak, že prostě prakticky nefunguje, no“
„Máte babu?“
„Nemám ( v té době jsem neměl)“
„Tak co řešíte?“
„No, kdybych pak prostě měl, tak.....“
„No tak přijdete za mnou, já vám napíšu Viagru nebo Cialis“
(„Boha, to při dnešní krizi a tedy cenách ve služnách to vyjde dráž, než bordel, napadlo mi. Ale tam bych stejně nikdy nešel. Ble, oblékat ponožky po někom....)
„A to mam jet na Viagře jako na perníku pane doktore? (řekl jsem nahlas namísto předchozí myšlenky“
„Chlape, máte ruce, prsty a jazyk ne? Rozumná ženská to pochopí, navíc se jí to bude líbit."
Tak se mi vybavil nezapomenutelný dialog z filmu Vesničko má středisková:
Bedřich Rambousek: Pane doktore, vy všechno zlehčujete. Já nejlíp vím, jak mi je. Já už tady dlouho nebudu.
doktor Skružný: Chceš lázně, Bedřichu?
Bedřich Rambousek: Nechci, to mi nedělalo dobře.
doktor Skružný: Tak jeď k moři. Zavři hospodu a jeď.
Bedřich Rambousek: Tam jsem byl. Předloni. Tam trpím průjmama.
doktor Skružný: Tak jeď do Tater.
Bedřich Rambousek: Já nesnáším vejšky.
doktor Skružný: Tak víš, kam jeď. Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš... Další!
A bylo. Dostal jsem recepis na Furon, berana na žádanku na plicní. Zobal jsem furon a pořádal častější a kratší vycházky – s ohledem na počasí 20x 12 m chodbu tam a zpět. Tak pětkrát denně. Vím, jen cca 2,4 km, nic moc. Jenže nohy otejkaly stejně, po Furonu jsem močil jako koroptev a chrchlal jak stará tubera. Ale upřímně - "můj" obvoďák má skvělou pověst a je dobrej a v okolí kladně vyhlášenej. Logicky ale nemá atestaci "na plicním či kardiu". Konečně jsem dostal termín na naše okresní plicní odd. Pro jistotu jsem zavolal, v kolik mám přijít. Pej je to jedno, ale nejpozději do 12,30h, od 13h mají děti. Dorazil jsem v 11,50 h, byla kosa, lilo a dveře zamčený. Na zemi na schodech se válela cedulka „jsme na obědě“. Když se ve 12,55 vrátili z oběda, málem mne vyhodili, protože prý od 13 h mají děti. Nedal jsem se a po upozornění, že se v dohledu žádné dítě nevyskytuje a že před ordinací stepuju hodinu v dešti, jsem byl přijat, zrentgenován a vyšetřen. Inu, péče pro zedníka, že, pane ministře?
Tedy, musím ale smeknout před paní doktorkou z plicního, protože byla po sedmi letech první lékař, kterému došla příčina mých potíží. Nález negativní, tedy na´plicích nic, žádné astma a panídoktorka vyslovila podezření na špatné prokrvování plic, nebo srdce cévami. Napsala mi zprávu a poslala k obvoďákovi. Inu, v dnešní době si prý smíte vybrat jakého chcete lékaře a to z pohodlí domova. Tak, protože můj obvoďák ten den nebyl a navíc jeho sestřička avizovala, že do konce týdne nebude, jal jsem se obvolávat nejbližší kardia v okolí, hledaje na strýčkovi Google. Absolvoval jsem několik zcela totožných rozhovorů, až jsem si vzpomněl, že jsem od loňska zaregistrovaný na kardiologii Innera v Benešově:
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, cvak:
“No prosim !!!“
„Dobrý den, neruším, mohu vás na chvilku zdržet dotazem?“ (nekecám, takhle se ptám vždycky, když někam volám).
„Co chcete !?!?!!“
„Byl jsem na plicním a tam mne doporučili na kardio“
„Mhmm a máte žádanku od obvodního lékaře?“
„Nemám, týden bude nepřítomen, mám doporučení z plicního“
„Bez žádanky obvodního vás nemohu vzít“ (případně: "máme plno, když k nám nepatříte, zkuste to jinde")
„A co mám dělat, když se trochu dusím?“
„Jeďte do nemocnice na pohotovost“
„Ale já mám prodělat specielní vyšetření, sono, katedrizaci a já nevím co ještě“
„Oni vás tam na ně pošlou, nashledanou“.......
Cítil jsem, jak mi z toho milého přístupu té paní začíná dojetím po tváři stékat slza. Už jsem chtěl radostí udělat stojku, aby mi natekla zpátky, ale to bych mohl skončit na chirurgii. Tak jsem tu slzu raději jen otřel kapesníčkem a na tu milou paní dodnes s dojetím vzpomínám.
Vzpomněl jsem si, jak před jmenováním ministrem, pan Ludvík obrátil svůj názor o kuliších: "Je mojí prioritou, aby byla zachována lékařská péče, která je dostupná pro všechny bez ohledu na jejich finanční situaci. Musí zůstat, že přijdete k lékaři a máte jistotu, že ať jste docent, nebo zedník, dostanete úplně stejnou péči." Inu, hlavně že chlapec před tím razil systém kulichů. Podle toho jeho sloganu jsem si ale připadal dosud v našem okresním zdravotnictví spíš jako popelář, nebo mukl. Tak, to je to rovné zdravotnictví pro všechny podle ČSSD.
Všechny kulichy pro zedníky! Nebo pro docenty? Jak je to, pane ministře Ludvíku?
Kudrnáč Bohuš, se taky objednává přes obvoďáka a čeká hodiny v čekárně? Když potřebuje hospitalizaci, leží na pokoji s dalšími sedmi pacoši? Asi ne, jednou jsem ho viděl v kulichu..... Tak jsem jako "zedník" páně Ludvíka trpělivě čekal na návrat obvoďáka. Jenže jsem se začal horšit den ze dne tak, že se mi stáhnul zadek. Nohy doslova jak konve, chodidla oteklý i zespoda, že jsem pomalu nemohl chodit, prakticky nepřetržitej celodenní a celonoční kašel, nápad zapálit si jsem měl jen jednou a pak už jsem to raději nezkoušel. Nepomáhaly kapky, spreje, otevřený okno, nic. Pokud se mi podařilo usnout, probudil mne pocit dušení. Takže jsem dva dny nespal a pak zase tři dny po sobě 18 hodin denně spal jak zabitej. Mám kamaráda, tedy, to není běžnej kamarád, ale přítel jak se říká až za hrob už 26 let. Viděl, že mi jde doslova o život. Díky němu se mi konečně podařilo dostat do nemocnice a díky lékařům v Motole jsem přežil.
Inu, selfie s partnerkou z JIP nemá ani Škromach:
Začalo to klasikou – odběry, kapačky, sono, léky, pak defibrilace. Jenže, defibrilace nezabrala. Pak katedrizace na kontrolu prokrvování cév srdíčka, která nezjistila nic závadného. Takže kapačka na srovnání a pokud nezabere, znovu defibrilace. Ta měla být dneska a pak hajdy domů. Jenže.... Jenže opět u mne fungují Murphyho zákony. Kdo neví co to je, tak zjednodušeně říkají, že když se něco může stát, tak se Vám to stane. U mne jsou však zdokonaleny natolik, že se mi stane i to, co se stát nemůže. Inu, dnes jsem měl jít na defibrilaci, která měla přimět srdíčko, aby pracovalo jak má, zejména dopumpovávalo a tak. Odpoledne jsem měl jít do domácího ošetření. Takže jsem od půlnoci trpěl hlady a žízní, neb jsem měl zákaz požívání čehokoli. Ale znáte Murphyho.
Přišel pan doktor se stetoskopem ladně hozeným kolem krku a ptá se:
„Jak se vám dnes vede?
„Je to lepší, pane doktore“
„Cítíte aritmii?“
„Nene, nikdy ji necítím“
„Jsem vás deska slyšel kašlat“
„Nojo, dneska se mi to trochu vtátilo a navíc na mne nějakej dobrák v noci otevřel dokořán okno“
„Mhmm.....a proč máte ten kyslík?“
„No, hůř se mi dejchalo, s ním je to lepší.
„Kolik jste toho vyčural a vypil?“
„Je to v papírech“
„Mhmmm, to musíte víc, musíte vyčůrat dvojnásobek toho co vypijete, abyste se úplně odvodnil. Kolik toho za den vypijete?“
„Tak litr a půl, dva“ (přitom doma vypiju cca 2 litry vody + 3 pivečka + ranní tuplák kafe)
„To je moc, maximálně litr, litr a půl. Ještě si vás poslechnu“
„Dýchejte zhluboka..... dýchejte normálně..... mhmmm.... máte vodu na plicích. Takže defibrilaci dnes vypustíme, přes víkend to musíme zastabilizovat a v pondělí se uvidí“
A zase ten Murphy !!! Vybavené, jsem tu minimálně do pondělka, spíš do úterka. :-( Fakt radost až do rána :-(. Ještě že mám novýho souseda. Ten před ním strašně prděl. Ale fakt, že příšerně a to tak, že jsem ještě nic takovýho nezažil a to jsem byl v zimě v opičím pavilonu i zavřenej s naším psem v autě zrovna, když mu troubilo. Ale ty mého spolunocležníka, ty byly takový ty dlouhý, tichý, tažený. Ty jsou nejhorší, projdou i protiatomovým krytem. No ale zpět k Motole. První dva tři dny tu bylo neskonale příšerný jídlo. Mluvil jsem o tom s partnerkou i kamarádem, ti říkali ať se nedivím, že i vězni mají lepší a kvalitnější jídlo než pacienti, neb pacienti těžko budou organizovat vzpouru. Tak nevím, jestli je to ten hlavní důvod, ale fakt je, že došlo ke zlepšení o 100%. Takhle vypadal třeba čtvrteční oběd a večeře:
A páteční oběd.
Co se ale musí nechat, je v Motole naprosto skvělá péče, počínaje primáři Páleníčkovou, Hornem, či MUDr. Tomašovem, či hezká, ale vážná rusovlasá sestřička Šárka Kuchtová, co hebce píchá, nebo sympatická a přísná, ale velmi pečlivá Markéta Zemanová a s nimi všechny ostatní sestřičky (neznám jména všech) na oddělení. Tak, i když jsem z toho tady na prášky, vím že je ještě potřeba, abych tu byl a tak se snad tím víkendem nějak prokoušu. Mám tu sice asi 300 filmů na disku, ale co nesnáším, je ubíjení času nicneděláním. Tak, ruce mám rozpíchané od kanyl a odběrů, pupík strupatej od injekcí na ředění krve. Všechny sestřičky jsou naprosto super a snažej se a pomáhaj, od některé je injekce cítít víc, od jiné méně, jíná píchá doslova hebce, ale všechny jsou super. Díky.
Díky vedení a perzonálu kardia FN Motol, zejména paní primářce MUDr. Janě Páleníčkové, primáři MUDr. Milanu Hornovi, MUDr. Pavolu Tomašovovi a jejich kolektivu dýchám a žiju. Děkuji všem v Motole, přeji hezké a klidné svátky a vám ostatním přeju fajn den doma a ne ve špitále a pohodové svátky. A buďte rádi že dýcháte a buďte na sebe hodní nejen o Vánocích..........
Ale to jsem netušil, co mne čeká a co jsem popsal TADY
Sestřička co hebce píchá
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře