Necenzurujeme.cz

Ptám se však, kde je hranice mezi takzvanou (ona totiž neexistuje) novinářskou etikou na straně jedné a na straně druhé honbou za udržením si novinářské pozice u svého zaměstnavatele a zisku provozovatele daného media? Media nedávno sdělila, že zveřejňování fotografií dětí, které hledají adoptivní rodiče je porušením zákona a je tedy trestné. Co na tom že to dětem pomáhá najít rodiče, zákon je přece zákon (i když s ním osobně v tomto případě nesouhlasím). A fotografie a sdělení v případě Anička jsou v pořádku?

Není snad v České republice známější dětská tvář, než je Anička. Její fotografie proběhly všemi medii. Probíhají jimi měsíce. Bez ohledu na to co to udělá s rodiči toho děvčátka. Jsou to tedy „jen“ dva lidé, kteří oproti stovkám tisícům čtenářů či diváků nic neznamenají? Kde vůběc berou media tu drzost, pokoušet se rodiče té dívenky kontaktovat ve chvíli, kdy policie najde (údajně či pravděpodobně) její tělo? Kde je ta novinářská etika při popisu toho, v jakém stavu, respektive v jakém stupni rozkladu nalezené tělo je? Kde je při fotografiích z „místa činu“? Jak vidno, hladoví reportéři byli věci ještě blíže, než PČR.

Rodiče té dívky snad nečtou noviny, nesledují internet, nedívají se na televizi? Jakým právem jim media předkládají to nechutné komerční divadlo servírované divákům či čtenářům pod heslem „byli jsme při tom“ nebo „byli jsme první“? Je mi s prominutím na zvracení nad tou komerční zvrhlostí medií (a hltajích konzumentů těchto zpráv) v podobných případech, kdy zejména komerční madia komentují jak jsou „všichni ve městě zdrceni“. Nejsou. Všem je to jedno, jen hltají zprávy.

Předpokládám oponenturu, že pokud se ztratí dítě, nebo prostě člověk, může zveřejnění fotografie pomoci. O tom není žádná diskuse, s tím jen souhlasím. Ptám se ale, jak může pátrání či vyšetřování pomoci šíření fotografií z místa činu, ptám se, čemu má pomoci sdělení, v jaké části rozkladu je nalezené tělo? A to už vůbec neřeším presumpci neviny obviněného zatím údajného pachatele. Co když to není on? Možná je, ale možná není. A pokud ne, jakou pak má šanci v dalším životě? Bude následovat to klasické české – oni mu to sice nedokázali, ale …. ?

Sahnout na dítě je zrůdnost a omlouvám se, nerozlišuji, zda je pachatel „nemocný“ pedofil, úchyl či cokoli jiného. Je to zrůdnost. Nicméně, za jinou „menší“ zrůdnost považuji medializace typu „případ Anička“, kdy dle obsahu zpráv jde z 90% o honbu za komerční senzací a jakoby navrch se přidá fotografie se žádostí o pomoc. Až konstatování policie, že jde zřejmě o tělo pohřešované dívenky přimělo (některá) media rozostřit její fotografii. Nicméně, zřejmě v rámci reklamy zprávy obsahovaly i fotografie pohřebního vozu včetně SPZ.

Ono by stačilo (ale zřejmě asi ne), pokud by si ti „zuřiví“ reportéři, moderátoři a fotografové jen na chvilku představili, že jsou media plná fotografií jejich vlastního dítěte, následně fotografií místa činu a následně popisu, v jakém stadiu rozhladu bylo nelezené tělo. Jenže za ty redaktorské prachy (nezávidím je za ten balast) zřejmě jejich dítko nechodí pěšky ze školy takže „jim se to stát nemůže“.

Dnes prý můžete napsat v rámci“svobody projevu“ kdokoli o komkoli cokoli. Bez ohledu na to, jak jej poškodíte, bez ohledu na to, co tím můžete způsobit. Protože zda se masy diváků či čtenářů přikloní k tomu, co je jim mediálně naservírováno je jen jejich svobodná vůle a jejich rozhodnutí, ke kterému je přece nikdo „nenutí“ Ostatně, pak by poškozený musel složitě dokazovat, že mu daná medializace způsobila škodu. Něco podobného dokázat v České republice a našem právním systému je prakticky nemožné.

Bohužel je podle mého názoru všem zcela jedno, co prožívají rodiče Aničky. Netýká se jich to (zatím). Je to jedno mase diváků a čtenářů, kteří hltají čerstvou senzaci, kterou zítra nahradí jiná. Jen komerční televize prostřednictvím moderátorů s vytřeštěnýma očima zase konstatují, jak jsou „všichni ve městě zdrceni“. Proti utrpení několika lidí přece stojí komerční zájmy sledovanosti, kde se na žádné city nehraje. Jde totiž o peníze a ne o život.

Je mi upřímně líto co se stalo. Upřímně proto, že vím jaké to je přijít o dítě, byť ne takto. Jsem znechucen tím mediálním balastem a bezohledností, jakými případ procházel a bohužel ještě procházet bude.

Nikdo se v mediích ani nepokusil vyjádřit rodičům Aničky účast. Já ji prostřednictvím tohoto blogu projevuji naprosto upřímně.