Necenzurujeme.cz

Letitý evergreen církevních restitucí se posunul do dalšího dějství, které, podle mého názoru, však zdaleka není poslední, byť to tak mnozí mají.

V roce 2012 byla naše legislativa „obohacena“ o výtvor, který měl napravit křivdy minulosti. Padesátá léta minulého století to brala padni, komu padni, ideologie byla jasná, soukromě jen to, co máš na sobě, nejvýše nějaký ten domek a možná zahrádka.

Nechci soudit, zda to bylo správné. Každý vládnoucí systém si vytváří legislativu, aby podpořil svoji ideologii a upevnil svůj vliv. Již roku 1641 vydal Ferdinand III. tzv. placetum regium, jímž vázal publikování papežských bul na předchozí královský souhlas, a tím vytvořil podmínky pro izolování církve v habsburských državách a pak už to šlo jen kopcem dolů přes Karla VI., který zakázal církvi roku 1723 získávat nemovitosti. Marie Terezie dala církev pod tuhý státní dozor, zejména správu diecézního a řádového jmění. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví, aby po několika kotrmelcích vše dorazili SVOJÍ legislativou komunisté.

Podle elementární logiky současnosti bychom se tedy měli vrátit před rok 1641.

Nelze. Jediné, co lze, je najít kompromis. Najít kompromis takový, aby byl přijat přirozeně a bez zásadního odporu. V roce 2012 k takovému kompromisu nedošlo. Byla přijata legislativa za velmi podivných okolností bez koncensu, bez většinové podpory veřejnosti. Legislativa, která jednoduše řečeno někomu dala, jinému vzala (protože co jiného je „finanční vyrovnání“, který platí každý občan ze své peněženky), aby jinému, kterému bylo vzato, nedostal podle jiného zákona nic.

Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Stará pravda, jen právě při této příležitosti by neměla platit. Jestli má dojít k „narovnání“, bude se třeba „zavděčit“ určující většině. Církevní restituce dnes nejsou o spravedlnosti. Staly prachsprostým handlem o politickou moc, toho kterého, kdo ji právě v té či oné chvíli potřeboval, nebo potřebuje. Ať to bylo v roce 2012 stejně jako je tomu nyní. Toto divadelní představení zdaleka není u konce. Další dějství bude u Ústavního soudu, který rozhodne podle právě „platné“ legislativy, jakkoliv s ní nemusíme souhlasit. Ústavní soud v roce 1950, pokud by existoval, by rozhodl ve zcela stejném duchu: podle právě „platné“ legislativy.

Záměrně jsem se celou dobu vyhýbal pojmům „svědomí“, „právo“, „pravda“, „krádež“, „zločin“, „odčinění“, „odškodnění“. O ničem z toho všeho církevní restituce nejsou. Jsou o té nejryzejší politice, v pravém významu toho slova. Až přestanou být politikou, pak teprve dojde k narovnání a vyrovnání. A zřejmě budeme všichni výsledkem překvapení.