Necenzurujeme.cz

Obr. 1: Takto to vypadalo 18. srpna 2024 v místě, kde se slilo několik bahnitých přívalů. (foto: RNDr. Jan Sedláček)

Jsou zemědělci, kteří se alespoň v rámci možností snaží zlepšovat stav půdy, snižovat půdní erozi a podporovat zasakování vody. Pak jsou tu zemědělci, kterým je toto vše úplně jedno a jde jim jen o zisk. Zbirožská a. s., která „hospodaří“ na polích okolo Zbiroha, patří bohužel do té druhé skupiny. Její činnost dlouhodobě zhoršuje stav půdy a často působí škody nejen na zemědělské půdě, ale i na okolí.

V létě 2024 Zbirožská a. s. osela rozsáhlé plochy polí monokulturní řepkou. Jak je vidět na Obr. 2,  prakticky celá zemědělská enkláva severně od Zbiroha o ploše cca 1 km² neobsahovala nic jiného. V menší míře se to samé dělo i na dalších místech Zbirožska.

Obr. 2: Oblast severně od Zbiroha (okolo vsi Jablečno). Žlutě jsou vyznačena pole, která byla oseta řepkou a tím pádem v tu samou chvíli holá. Tato plocha vytvářela teplo stejným výkonem jako velká uhelná elektrárna. (zdroj podkladu: mapy.cz)

Na těchto polích nebyla provedena žádná protierozní opatření, a to nejen loni, ale ani v minulých letech. Nejsou zde využívány meziplodiny, v osevním postupu zcela chybí pestrost půdních celků a o remízcích, zatravněných údolnicích či vsakovacích průlezích zřejmě tito „zemědělci“ ani nevědí, že existují. Všude jen holá pole, v dané chvíli čerstvě osetá řepkou.

Nutno dodat, že se to týkalo i několika značně svažitých polí o sklonu místy až 20 % (viz Obr. 3). Tato pole byla odjakživa osetá vojtěškou a dalšími jetelovinami (které i na svahu zadrží vodu) a až v posledních letech se zde začalo „hospodařit“ intenzivním orebným způsobem (samozřejmě nikoliv po vrstevnici, nýbrž odshora dolů, jak je u nás bohužel zvykem).

Den před povodní jsem procházel touto krajinou, prohlížel si rozsáhlé bloky rozpálené holé půdy a bylo mi jasné, že toto nemůže dopadnout dobře. Že je jen otázkou času, kdy toto skončí pohromou. Na moje slova došlo hned den poté: 18. srpna 2024.

Nyní krátká fyzikální vsuvka:

Na území ČR dopadá za letního poledne sluneční záření o výkonu zhruba 1000 Wattů na 1 m². Z toho se většina rozdělí na 2 části: Něco se spotřebuje na odpar vody (tzv. latentní teplo) a tím pádem neoteplí okolí, zatímco zbytek se přímo přemění v tzv. pocitové neboli zjevné teplo, které způsobí nárůst teploty. Ve zdravé krajině, kde je dostatek vody a vegetace, se jen zhruba 100-200 W/m² promění ve zjevné teplo. Naopak tam, kde voda ani vegetace nejsou, může být tepelný výkon klidně okolo 700-800 W/m². A je vcelku jedno, jestli je to paneláková zástavba, skladová hala, fotovoltaika či holé pole.

To znamená, že 1 km² krajiny bez vegetace vytváří teplo výkonem okolo 700 MW, což odpovídá velké uhelné elektrárně nebo více než polovině temelínského reaktoru. Tato energie zcela mění místní mikroklima a vytváří stoupavé proudy horkého vzduchu, které vysušují okolí, dokáží rozpouštět fronty, ale zároveň dokáží i významně zesílit bouřky a jejich škodlivé projevy, jako jsou kroupy, přívalové deště či tornáda (není náhoda, že to velké tornádo na Moravě přecházelo přesně přes tepelné ostrovy obcí).

Proto každý rozumný hospodář tvoří krajinu tak, aby se nepřehřívala. To znamená aby tam v letním období vždy byl zastoupen dostatek vegetace, popř. vodních prvků. V zemědělské krajině to především znamená vytvářet remízky a zatravněné pásy (které navíc zlepší zasakování vody), využívat meziplodiny a zejména osévat různá pole různými plodinami, aby nikdy nemohla nastat fáze, že rozsáhlé půdní bloky jsou najednou holé – nota bene v srpnu, kdy sluneční záření dodává významnou energii.

Přesně takovéto rozumné hospodaření bohužel na Zbirožsku chybělo. A proto to ani nemohlo dopadnout jinak.

Onoho osudného 18. srpna se nad Zbirožskem vytvořilo několik bouřek. Jakmile se dostaly nad oblast oněch rozpálených holých půdních bloků, tak vlivem stoupavých proudů horkého vzduchu významně zesílily a slily se v rozsáhlou bouři, která několik hodin setrvávala na místě, živena těmito horkými proudy z polí. Za tu dobu spadlo z této bouře okolo 100 mm srážek. Rozsah tohoto přívalového deště vcelku přesně odpovídal zemědělské oblasti (v okolní lesnaté krajině byla bouře již výrazně slabší) a stal se ukázkovým příkladem, jak krajina a její mikroklima ovlivňuje počasí.

Jak asi tušíte, půda poškozená nevhodným hospodařením neměla naději tento příval zadržet (viz Obr. 3 a 4). Voda začala brzy stékat z polí dolů a brala s sebou i půdní částice. Již po prvních zhruba 15-20 milimetrech začalo z polí téct bahno a záhy se tento tok proměnil v několik bahnitých proudů, které vtrhly do Zbiroha a okolních vesnic a způsobily značné škody (a zdaleka nejen vyplavené sklepy; vím o rodině žijící přímo pod svažitým polem, která měla i v domě půl metru bahna). Zaplavena bahnem byla i místní benzínka a síla bahnitých toků dokázala podemlít a zneprůjezdnit některé komunikace.

Obr. 3: Jedno ze svažitých polí (se sklonem okolo 20 %) několik dnů po bouři. Je zde patrný směr orby odshora dolů a také erozní rýhy, kudy se valilo bahno. Kdyby zde zůstala vojtěška, tak by se toto nestalo. Takováto plocha nikdy neměla být zorněna. (foto: RNDr. Jan Sedláček)

Obr. 4: Další z rozlehlých polí bez protierozních opatření. Sice méně svažité, ale i to stačilo k významné erozi. Povšimněte si, jak byla odplavena úrodná vrstva půdy a zbyly jen kameny. Dále si vlevo vzadu povšimněte výrazně svažité plochy; jedná se o pole z Obr. 3.  (foto: RNDr. Jan Sedláček)

Tolik popis toho, co se tehdy stalo a jaké byly akutní příčiny. Musíme si ale položit i otázku, jaké dlouhodobé příčino-důsledkové souvislosti k tomu vedly.

Jak už jsem zmínil na začátku, zemědělce v ČR lze (velmi zjednodušeně) rozdělit na 2 skupiny:

Ti rozumní se alespoň v rámci možností snaží hospodařit tak, aby nepůsobili škody na svém okolí a aby zachovali půdu i pro budoucí generace. Tito zemědělci chápou, že se má orat po vrstevnici, že se musejí do půdy zapravovat zbytky z chovu dobytka, že půda nesmí být na mnoha místech najednou holá a že údolnice, kudy stéká voda, mají být zatravněné. (A nejsou to zdaleka jen ti menší, viděl jsem, že to umějí i u některých větších podniků, které hospodaří na rozsáhlé ploše.)

Pak jsou tu ale i tací, jako je již zmíněná Zbirožská a. s., kteří o půdu nepečují a přispívají k její devastaci. Bohužel při svých cestách českou krajinou vidím, že na většině polí „hospodaří“ právě takoví. A přesně na těch místech se setkáte s půdní erozí, splachy bahna z polí a s dalšími projevy nevhodného hospodaření.

Tito „zemědělci“ z té druhé skupiny jdou cestou nejmenšího odporu a provádějí to, co jim přinese nejméně nákladů a největší zisk. Bez ohledu na to, zda tím způsobí škody v okolí. A tady se dostáváme k zásadní otázce: Proč je systém nastaven tak, že je finančně nejvýhodnější devastovat krajinu?

Odpověď hledejme v první řadě v EU a její zemědělské politice. Zemědělství je dnes totiž plně podřízeno EU. Nejen dotace, ale i většina pravidel, směrnic a výkazů (zpravidla zbytečných a nesmyslných) vychází právě z EU. Česká vláda a nota bene sami zemědělci zde mají jen relativně úzký manévrovací prostor. A právě tato politika EU vytváří podmínky pro devastaci krajiny a půdní erozi.

Pokud mám shrnout, na co EU tlačí, jedná se především o 2 hlavní body:

– Cílené omezování živočišné výroby – jednak dotacemi (které živočišnou výrobu diskriminují) a jednak výraznou byrokracií a podobnými překážkami.

– Masivní podpora pro energetické plodiny, zejména řepku do pohonných hmot a kukuřici do bioplynek.

Tato politika s sebou přináší tyto důsledky:

– Kvůli úbytku dobytka dochází k rušení pastvin a jetelovin a vyššímu podílu orné půdy – kvůli tomu se jednak půda více přehřívá (pastvina a jetelovina je stále pokryta vegetací, zatímco pole nikoliv) a jednak významně roste půdní eroze, zejména u svažitých ploch.

– Není dostatek humusu, který by šlo dodávat do půdy – kvůli tomu půda nezadrží vodu a je mnohem náchylnější k erozi.

– V osevních postupech je zastoupen neúměrně velký podíl řepky – to má za následek, že půda je v letních měsících holá na rozlehlých plochách najednou.

– Roste tlak na pěstování kukuřice, a to i na svažitých polích, kde v květnu a červnu působí rozsáhlou půdní erozi a splachy bahna.

Ti rozumní zemědělci se tomu alespoň v rámci možností snaží bránit a navzdory klackům, které jim EU háže pod nohy, zlepšovat stav půdy. Ti, kteří jdou jen po zisku, tuto politiku přijímají naplno. Podle toho naše krajina taky vypadá.

Třešinkou na dortu jsou rozlehlé fotovoltaické elektrárny (taktéž vytvořené kvůli masivní ideologické a finanční podpoře EU – to, že vykutálení politici a solární baroni tuto podporu využili, by se nemohlo stát bez EU). Tyto plochy jsou v krajině dalším zdrojem stoupavých proudů horkého vzduchu. A mimochodem, jedna taková plocha je kousek od Zbiroha a zřejmě i ona přispěla k oné silné bouři.

Takže si to celé shrňme: Kdo vlastně může za tu povodeň u Zbiroha? (Plus za další podobné bahnité povodně a obecně za špatný stav naší krajiny.)

Na jednu stranu lze říct, že viníky té povodně jsou ti nepoctiví zemědělci, kterým jde jen o zisk. Nicméně podle mého názoru je tím prvořadým viníkem EU, která zde nastavuje takové podmínky, podle nichž je pro tyto „zemědělce“ nejvýhodnější devastovat krajinu.

To je hlavní problém, který je potřeba vyřešit. Dokud zde budou podmínky nastaveny takto, tak budou „zemědělci“ drancovat půdu.

A ať mi nikdo neříká, že EU zlepšuje stav naší krajiny. Eurohujeři mají plná ústa toho, jak EU „prospívá přírodě“ a jak jsou ty dotace nastaveny tak, aby „zvyšovaly biodiverzitu“. Skutečnost je ale přesně opačná: Zemědělská politika EU přímo vede k rychlému zhoršování stavu naší krajiny, zejména orné půdy, a ke zhoršování půdní eroze a povodní.

Zbývá otázka, co s tím. Co dělat, aby se takové události, jako byla bahnitá povodeň u Zbiroha, pokud možno nikdy neopakovaly a abychom zde vytvořili zdravou krajinu, která zadrží vodu.

V první řadě je nutné odmítnout zemědělskou a „klimatickou“ politiku EU a nastavit si pravidla a celou koncepci zemědělství sami. A tato koncepce musí obsahovat tyto cíle:

– Razantní zvýšení stavů dobytka v ČR, a to s důrazem na venkovní chovy. To jednak zvýší plochu cenných pastvin a jetelovin a jednak to vytvoří zdroj humusu do půdy.

– Konec nuceného přimíchávání „biosložky“ do pohonných hmot. Tím dojde k poklesu poptávky po řepce a následně i ke snížení plochy a četnosti této plodiny na rozumnou úroveň.

– Zrušení veškeré podpory pro bioplynky (s výjimkou např. toxických kalů z čistíren) a zejména konec pěstování kukuřice na bioplyn.

– Osekání zbytečné byrokracie, výkazů a směrnic, které dnes dusí zemědělce. Tím se rozvážou ruce zejména těm, kteří by chtěli zlepšovat stav krajiny a vytvářet protierozní prvky.

– Hmotná trestní odpovědnost zemědělců. Pokud způsobí erozní událost (jako tomu bylo u Zbiroha), měli by za daný rok přijít o všechny dotace a navíc ze svého zaplatit všechny způsobené škody.

Jakmile se tyto body podaří prosadit, dojde k razantnímu snížení půdní eroze, ke stabilizaci mikroklimatu (krajina se nebude tolik přehřívat) a k postupnému zlepšení ekologických i produkčních funkcí krajiny. Těm slušným zemědělcům se rozvážou ruce a budou moci zlepšovat stav půdy i krajiny jako celku. Nu a i pro ty „zemědělce“, kteří jdou jen na zisk, bude výhodnější krajinu a půdu chránit a nikoliv ji devastovat jako teď. A pokud by přeci jen způsobili škodu, budou ji muset zaplatit.

Bude to běh na dlouhou trať. Nicméně je to jediná možnost, pokud chceme, aby na polích zůstala alespoň nějaká ornice, která by uživila budoucí generace. Právě události typu bahnitých povodní by mohly mnohé lidi „trknout“, že takto to dál už opravdu nejde. A snad i tato případová studie dopomůže k tomu, aby si odpovědní lidé uvědomili, že je v krajině něco špatně a že je to potřeba řešit.

RNDr. Jan Sedláček, krajinný ekolog