Necenzurujeme.cz

Graduovaný profesor astronomie a fyziky na universitě Tenessee v Chattannooga a na Jonesově observatoři, Karel Hujer se narodil v Železném Brodě 18. září 1902. Jeho rodiče zde měli zahradnictví, a on byl jejich posledním devátým dítětem. Reálku vystudoval v Turnově. Pokračoval na pražské Karlově universitě. Zajímal se o astrofyziku, ale i historii filozofie a přírodních věd. Studoval i na Imperial College londýnské university. Krátce působil na hvězdárně Juvisy u Paříže a pak ještě praktikoval tři roky na Jerkesově observatoři university v Chicagu. Věnoval se tam hvězdné spektrografii. Hodně cestoval a zajímal se i o všelidské problémy. V roce 1930 odjel do Mexika, kde studoval dějiny astronomie Astétů, Toltéků a Májů. V roce 1931 se vrátil do Československa kde dokončil svou disertaci a v březnu 1932 promoval. Po absulitoriu byl pozván prezidentem Masarykem na návštěvu do Lán. Krátce ne to jako čerstvý doktor přírodních věd odjel do Kanady, kam byl pozván na expedici studující úplné sluneční zatmění.

O své práci i cestách psal a přednášel po návratu do Prahy. Získal tak prostředky k dalším cestám. V roce 1934 odjel do Indie. Zde studoval dějiny hinduistické astronomie. S úspěchem přednášel na bombajské universitě. Setkal se zde také s Ghándím a seznámil se s celosvětovým mírovým hnutím.

Po návratu do Československa v roce 1935 byly jeho přednášky o Indii a staroindické filozofii i historii tamní astronomie velice oblíbené a navštěvované. Díky tomu se mohl podílet na zorganizování první české expedice za slunečním zatměním v roce 1936. Pozorovací stanoviště bylo v městečku Naka-tombetsu na ostrově Hokkaido nedaleko Sachalinu. Po nafotografování úplného zatmění 19. června 1936 odjel Karel Hujer z Japonska do Číny. Zde navštívil hvězdárny v Nankingu a Pekingu. Do republiky se vrátil na rok. Pilně přednášel a publikoval.

V roce 1937 odjel do USA a odsud do Peru studovat astronomii Inků. Původně plánoval návrat domů na rok 1938. Události v Evropě jej ale zaskočily. Právě v době, kdy zkoumal tajemné incké město Machu Picchu, začal intensivní nátlak na Československo, aby se vzdal svých pohraničních území. Shodou okolností došlo k podepsání Mnichovského diktátu právě v čase kdy se Hujer vracel z Peru do Kalifornie. Tam došlo k mohutné manifestaci na které také promluvil a stal se tak významným nepřítelem hitlerovského Německa. V USA již zůstal. Přednášel na universitě. Během války připravoval americké piloty ve zrychlených kurzech aeronautiky. Již během války se začal angažovat nejen v čisté vědě, ale i jako zastánce demokracie a světového míru. Současně po celou dobu dělal reklamu české vědě. Jako první například seznámil svět s tím, že před Franklinem objevil Hromosvod Čech Prokop Diviš.

Při oslavě jeho osmdesátých narozenin uvedl ve svém článku o oslavenci Anthony Harrigan: Kam přijdou komunisté, tam tráva neroste. S tímto českým příslovím mě seznámil dr. Karel Hujer, bývalý profesor fyziky a astronomie, když mi ukazoval věci, které si kdysi odvezl ze své vlasti… Je-li v životě profesora Hujera a ostatních uprchlíků před dikataturou něco tragického, je to skutečnost, že američané nevěnují dostatečnou pozornost jejich svědectví. Zpravodajství televizních sítí jsou zaplavena „analytiky zahraniční politiky“, kteří mají své údajné odborné znalosti z knih, nikoli z trpké zkušenosti nabyté životem v diktatuře… Oddanost Karla Hujera věci svobody a věci osvobození porobených národů je stejně silná po letech akademických úspěchů.jako byla před čtyřiceti lety, kdy profesor Hujer přišel do Ameriky.

K osmdesátým pátým narozeninám profesora Hujera napsal v roce 1987 americký časopis Nedělní Hlasatel: „Skláníme se před vzácným exulantem našich časů, vědcem a myslitelem, před badatelem v nekonečném hvězdném vesmíru a cestovatelem po širokém vezdejším světě, před historikem astronomie a filozofem humanity, před světovým občanem a českým vlastencem – před nejlaskavějším českým člověkem…

Náš veliký exulant je členem Americké společnosti pro pokrok ve vědě, Královské astronomické společnosti v Londýně a dalších osmi vědeckých společností v Americe a Evropě. Profesor Hujer publikoval kapitoly v sedmi knihách, desítky vědeckých a filozofických studií a nesčíslné články po celém světě. Jeho životopis je uveden ve všech příslušných světových slovnících včetně ovšem Whoś Who In America.“

Citovaná gratulace byla poslední, protože krátce na to opustil profesor Hujer své přátele a spolupracovníky. Zemřel 10. června 1988 v Chattanooga v USA. Zůstalo po něm mnoho textů, se kterými jsme se zde v Čechách neměli možnost celá desetiletí seznámit. Alespoň část z nich obsahuje sborníček, RNDr. Karel Hujer – články a úvahy, který vyšel k jeho stoletému výročí. Vydalo jej nakladatelství Vyšehrad v roce 2002, škoda že jen v omezeném nákladu 800 výtisků.

Na závěr vzpomínky si dovolím ocitovat alespoň jedinou myšlenku profesora Hujera: „Tento věk technologie, zatímco nabízí materiální pohodlí, znepokojivě zanedbává náš duchovní život.

V dnešním světě nejsme poetičtí, ale jsme racionální. Je mi líto. Měli bychom být poetičtí, protože samotná věda neochrání náš svět. Vynikající evropské university nás nezachrání od neuvěřitelných krveprolití dvou světových válek, ve kterých 100 milionů lidských bytostí zahynulo.“