Necenzurujeme.cz

„Symbiotická planeta (Nový pohled na evoluci)“ — upozornění na zajímavou knihu

Ve své práci boří mnohé předsudky a egocentrické představy živočišného druhu, který se pokládá za nejdokonalejší produkt evoluce. Upozorňuje na to, že všechny žijící organismy mají společný zhruba tři miliardy let trvající evoluční vývoj a stejné bakteriální předky. Na Zemi nejsou žádné „vyšší bytosti“ ani žádní „nižší živočichové“. Náš druh Homo sapiens sapiens jen patří k těm fyzicky mladším, v žádném případě nejde o nic výjimečného. Lidská výlučnost neexistuje. Zapomínáme totiž na to, že i náš individuální život je nemyslitelný bez pomoci skutečných představitelů života jako takového. Tím převládajícím a všem ostatním život umožňujícím životním principem jsou mikroby — bakterie, kvasinky a řasy.

 Darwinova evoluční teorie položila základy moderní biologie, nevypovídá ale o všech parametrech vývoje. Darwin a jeho moderní následovníci sice přesvědčivě dokazují, jak jsou změny děděných vlastností dány přírodním výběrem, ale otázku, jak různé organismy vlastně vznikly, ponechávají bez odpovědi. O vzniku druhů vypověděla jen velmi málo. Je to tím, že význam symbiozy byl dlouho podceňován. Lynn Margulisová ve své knize dokazuje, že u zrodu života i všech nových druhů stojí právě symbióza. Celý systém života na Zemi — vysvětluje symbiotickým soužitím. Vznik všech nejdůležitějších evolučních novinek, rostlinami počínaje a vyššími suchozemskými živočichy konče umožnilo soužití bakterií a kvasinek. Veškeří obyvatelé Země jsou součástí jedné symbiotické jednotky. Primárním prostředím jejich vývoje je stejná voda a atmosféra.

Život se v průběhu miliard let rozšířil ze svého vodního domova na souš. S elegancí, vynalézavostí a až šokující velkolepostí expandoval na místa, kam se nikdy předtím nedostal. Počet a rozmanitost biologických druhů na souši a stejně i počet tamějších mezidruhových propojení výrazně převyšuje odpovídající parametry v moři, jež bylo původním stanovištěm života. Biomasa suchozemského života představuje stonásobek, snad i tisícinásobek biomasy života v mořích. Většinu této masivní přítomnosti, odhadem nějakých 84 procent, je třeba připsat na konto rostlin. Zalesnění Země, dramatická expanze života z jeho oceánské kolébky, mělo za následek stejně dramatickou rekonstrukci pozemského prostředí. Živin, třeba sulfátů a fosforu, jež se volně vznášejí ve vodě jako součást vnějšího oběhového systému oceánů, nebyl pro fotosyntetizující organismy na souši dostatek. Přesun na souš si proto vyžádal novou architekturu a infrastrukturu.

Tam, kde pobýval život, protékala jím voda. Cytoplazma je z více než 80 procent voda. Ruský mineralog Vladimír Vernadskij (1863-1945) jako první rozpoznal, že život představuje i velkou geologickou sílu. Živou hmotu nazval „oživenou vodou“, jakoby tím předjímal zrod pojmu „hypermoře“ Marka a Diany McMenaminových. Neboť oživená voda je vskutku skvělým popisem pozemského života. Z velké části pod pojmem „hypermoře“ chápeme kořenový systém rostlin, který závisí na mykorhizních houbách. Své jméno již dostalo přes pět set druhů mykorhizních symbiontů, hub propojených s kořenovými vlásky rostlin. Cévnaté rostliny, zahrnují všechny rostliny vyjma mechů, játrovek a několika dalších, pokrývajících vlhké povrchy. Cévnaté rostliny mají vodivý systém. Dokážou čerpat vodu z půdy vzhůru do svých lodyh a listů a produkty fotosyntézy (potravu) zase rozdělovat směrem dolů. Jejich mikroskopická mykorhizní podzemní propojení zůstávají nenápadná a podhodnocovaná — a právě jejich existence vysvětluje velkolepý úspěch rostlin, jehož svědky jsme všude kolem nás. Přírodní výběr rostliny s kořenovými mykorhizami upřednostňuje. V půdách chudých na živiny vytvářejí mohutnější semenáčky, s většími zásobami dusíku a fosfátu než ty, co nejsou spojené s houbami. Houbové symbionty má přes 90 procent současných rostlin. Jestliže o své houbové spojence přijdou, většina rostlin odumře.

Autorka popisuje svojí teorii symbiózy, která způsobila revoluci v evoluční biologii. Zároveň uvádí její vazbu na komplexní pohled na planetární život Země, který je označován jako Gaia. Název Gaia použitý pro planetární systém života znamená „Matka Země“ a byl převzat ze starořečtiny. Personifikace tohoto názvu způsobila že kromě vědeckých zastánců existují i sektáři a jako protiklad pak extremní odpůrci představy souvislosti celoplanetárního života, respektive živé planety Země. Nicméně symbiotické studium života provázanost jednotlivých skupin a druhů dokazuje. Gaia není organismus, jakoukoli populaci přesahuje, a život jako takový umožňuje. Pro planetární život je příznačná fyziologie, která reguluje životní prostředí. Základem této fyziologie jsou bezesporu mikroorganismy. Iluze o lidské jedinečnosti přímo odporuje skutečnému postavení člověka v rámci vývoje. Život není na člověku závislý, ale naopak. A pokud Homo jako druh vyhyne, nebude to pro zbytek planety žádná významná ztráta.

 Symbiotická planeta, Lynn Margulisové o rozsahu 150 str., obsahuje kromě textu rejstřík a poznámky s odkazy na citovanou literaturu. Vyšla v roce 2004, jako 7. svazek v edici Mistři vědy v nakladatelství Academia, Praha. Přeložil jí Zdeněk Urban 6 let od jejího 1. vydání v New Yorku. Čtrnáct let od jejího vydání nezmenšilo její význam. Zájem odborné i laické veřejnosti si i dnes bezesporu zaslouží.