Necenzurujeme.cz

Narodil se 5. 5. 1913 v Praze, letos by mu bylo 105 let. Dožil se 100 let, zemřel 24.4. 2014 v Edmontonu v Kanadě, kde působil jako profesor University of Alberta. Původně vystudoval moderní jazyky na Filosofické fakultě UK (1932–1937) a následně pak geologii a astronomii na Přírodovědecké fakultě Karlovy university. Před dokončením studia jel s kamarádem na velkou cestu po Blízkém Východě, Turecku, Sýrii, Palestině a Egyptě. Přerušené studium dokončil po konci války. Doktorát přírodních věd získal v roce 1947 a současně přijal místo na universitním Petrografickém ústavu. Úspěšně přednášel a publikoval. Z této doby je jeho publikace Metamorfismus ve střední části jílovského pásma.

V roce 1950 byl ale zatčen a odsouzen na šestnáct let za pokus přejít hranice a vyvézt anglicky napsaný rukopis své první knihy Člověk a lidstvo. (výňatky vyšly v roce 1994 v knize Renesance rozumu). Prošel věznicemi a uranovými tábory (Bory, Jáchymovsko, Horní Slavkov, Příbramsko, Leopoldov).

Během pražského jara spoluzakládal K-231, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 emigroval do Kanady. Do roku 1988 přednášel geologii na University of Alberta v Edmontonu. Působil jako výtečný geolog, zapojil se do veškeré krajanské činnosti a podporoval ji jak jen mohl. To bylo oceněno nejvyšším uznáním a poctou Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, Masarykovou cenou, kterou profesor Krupička obdržel r. 1992. Profesor Krupička měl zájem o veškeré dění ve světě ale také o jeho historické a filosofické příčiny, o problémy vztahu člověka a společnosti a o vliv vědy na náš svět. V roce 1993 mu vyšla Renesance rozumu, která tvoří volnou trilogii s Flagelantskou civilizací (1999) a Zkouškou dospělosti (2000). Krupičkův filozofický postoj vyjadřují jeho slova: „Rozum je základní a nejdůležitější životní nástroj člověka. Komunismus tento nástroj zneužil, nová filozofie jej podceňuje a demokracie si s ním až příliš často neví rady. A přece nic lepšího než rozum nemáme a mít nebudeme.“

V lednu 2000 byla Jiřímu Krupičkovi udělena Cena Českého PEN klubu za celoživotní dílo. Potom vydal dvě knihy, Starou pevnost (2001) a Rozmanitost života (2002), které původně tvořily jeden celek a ve kterých se podle vlastního vyjádření „pokouší dát tvar spleti poznatků a myšlenek nastřádaných na dlouhé životní pouti.“ Následoval Kosmický mozek (2005). Začátkem roku 2008 vyšla jeho zatím poslední kniha nazvaná Zmatek. Krupička zde uvažuje o problémech současného světa lidí, které jsou často protichůdné: „V dnešním světě vzniká paradox. Houstnoucí síť informací nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku.“

Letos 5. května uplynulo 105 let od narození prof. Krupičky. Tento výjimečný člověk si zaslouží vzpomínku za svou práci odbornou i publikační. Knihy pana profesora stojí za přečtení. Na závěr vzpomínky si dovolím uvést pár citátů:

Zatím to podle všech nám dostupných důkazů a indicií vypadá, že v námi přehlédnutelném vesmíru jsme jedinou civilizací bytostí nadaných rozumem (záměrně nepíšu „rozumných bytostí“, protože k nim máme v průměru ještě hodně daleko...), jedinou entitou, která si dokáže uvědomit sama sebe a reflektovat své okolí. Tato skutečnost sama o sobě je dostatečným vyjádřením jinak nezměřitelné hodnoty existence lidstva a zároveň dostatečným důvodem k tomu, aby se lidstvo pokusilo svou civilizaci zachránit.

Některé knihy prof. Jiřího Krupičky:
Renesance rozumu (1993/94), 556 s., Čs. spisovatel, Praha
Flagelantská civilizace (1999), 340 s., Vyd. Hynek, Praha
Zkouška dospělosti (2000), 249 s., Nakl. Paseka, Praha
Stará pevnost (2001), 100 s., Nakl. Paseka, Praha
Rozmanitost života (2002), 414 s., Nakl. Paseka
Kosmický mozek (2005), 158 s., Nakl. Paseka
Zmatek (2008), 448 s., Nakl. Paseka, Praha

Ukázka z knihy Flagelantská civilizace:
Lidstvo se rychle blíží stadiu, kdy jeho vlastní síla, kdy úžasné dílo jeho kolektivního mozku se může obrátit proti základům existence lidské společnosti. Jeden výbuch masového zla stačí proměnit život na této planetě v řetěz utrpení. Je-li takové zlo možno potlačit pouze násilím, i za cenu krve, musí lidé proto sami sebe odsoudit k bezbrannosti?

Rozum přebírá zde úlohu, vyhrazenou obvykle morálce. Musí zvažovat poměr dvou zel v situacích velkého dosahu pro miliony lidí. Kant by nesouhlasil. Jeho deontologie soudí pouze ryzost motivace, dobrotu vůle při mravním hodnocení činu; důsledky jsou mimo oblast mravního kritéria. Avšak v realitě životního dění, především ve střetech a interakcích velkých lidských skupin hrají právě důsledky rozhodující úlohu. Pouze inteiekt, nikoli svědomí nám může říci něco o očekávaných konkrétních důsledcích jednání ve velmi složitých situacích.

A vztahy mezi lidskými kolektivy, zvláště mezi emocemi prosycenými národními celky, jsou vždy velmi složité, Ve všech konfliktních situacích přicházejí obvykle mravní úsudky ex post. Pravidelně vycházejí z faktického výsledku, který zhodnocení příslušně upraví.

Dobro a Zlo jsou Popelky v soudobé filosofii. Pro ryzí mravní relativisty obojí představuje strašidlo zatuhlých myslí. Pod jejich praporem, právě tak jako pod praporem jejich partnerů zvaných Pravda a Lež, kvetlo vždy násilí za vlády fanatiků a tyranů. Budoucnost by přinesla totéž, ještě v horším měřítku, kdyby lidé nebděli dost ostražitě a opustili věčnou Pravdu relativity.