Necenzurujeme.cz

Před sedmdesáti lety v roce 1938 Konrad Henlein v projevu publikovaném v Der Lebenswille des Sudetendeutschtums vyslovil jednoznačné požadavky vůči Československé republice. Při tom svůj projev farizejsky nazval: Chceme jen žít jako svobodní mezi svobodnými. Uvedl osm tzv. karlovarských požadavků, tj.: 1) nastolení úplné rovnoprávnosti a rovnosti německé národní skupiny s českým národem ve státě, 2) uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právnické osoby k zajištění tohoto rovnoprávného postavení ve státě, 3) prohlášení a uznání německého sídelního území, 4) vybudování německé samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národní skupiny, 5) vytvoření zákonných ochranných norem pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa, 6) odstranění bezpráví učiněného sudetskému němectví od roku 1918 a náprava škod, které mu bylu tímto bezprávím učiněny, 7) uznání a provedení zásady: na německém území němečtí veřejní úředníci, 8) úplná svoboda přiznání se k němectví a německému světovému názoru.

Tím německým světovým názorem byl nacionální socialismus charakterizovaný Henleinem že jde o: duševní a duchovní znovuzrození německého národa … chtít nadále nacionálně socialistický světový názor sankcionalizovat by bylo stejně nesmyslné a bezvýsledné, jako zakazovat sudetským Němcům cítit se jako Němci.

Historické poslání Sudetoněmecké strany uskutečňované v intencích velkoněmecké nacistické politiky skončilo rozbitím demokratického Československa, tragedií nejen pro český, ale v konečném důsledku i pro německý národ.

Emil Hruška se ve své knize nad osobností Konráda Henleina zamýšlí v kapitole nazvané Muž přezdívaný Kohoutek s podtitulem Konrád Henlein – črty k portrétu. Dovolím si uvést hlavní pasáže:

Narodil se 6. května 1898 ve Vratislavicích u Jablonce nad Nisou. Bylo mu dvacet, když skončila první světová válka. Ještě stihl okusit zákopů, střelby i zajetí na italské frontě, čímž získal nimbus frontového bojovníka, tak důležitý z hlediska hodnot platných v pozdějším německém nacionalistickém hnutí a pro pozdější vytváření jeho obrazu „sudetoněmeckého vůdce“. Ovšem mohl-li se Henlein holedbat válečnou slávou, pak jako vůdce trpěl absencí jiných, mnohem důležitějších vlastností. Hlavní náplní dosavadního krátkého Henleinova života – nehledě na válečné intermezzo a poválečnou práci bankovního úředníka – byl sport, pěstovaný v Německém turnerském svazu (DTV). Sport kolektivně pěstovaný a okořeněný notnou dávkou agresivního nacionalismu mu pomohl seznámit se s podobně smýšlejícími. Později nastoupil v Aši jako placený cvičitel v prestižním Turnerském spolku Aš 1849. Stal se členem elitářského spolku Svaz kamarádů (Kamaradschaftsbund). Přijali jej mezi sebe vrstevníci, kteří měli zásadní vliv na jeho další vývoj. Šlo o Heinricha Rutha, Waltra Heinricha, Benno Tinse, Waltra Hergala a další. Zde také začala jeho strmá politická kariéra.

Založením Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF) v říjnu 1933 se Henlein stal přes noc významnou osobností. Na něj byly rázem namířeny reflektory všeobecného zájmu, zatím co pracovitý tým „kamarádů“ organizoval, pořádal, tvořil koncepce, přednášel, agitoval – a také tvořil Henleinův obraz vůdce. Zajímavý dobový postřeh přibližuje německý historik R. Gebel: Kdo ve škole poznal přísného nacionálního učitele tělocviku – trochu omezeného, ne přehnaně vzdělaného, kolegy filology v profesorském sboru svým způsobem trpěného, vně tělocvičny poněkud rozpačitého, proto však v tělocvičně vynikajícího a pilného – ten zná Konrada Henleina. Ve skutečnosti není na Henleinovi nic, co by vzbuzovalo pozornost. Tento průměrný občan s průměrným obličejem má přesto jednu zvláštnost. Jeho tvář ustrnula ve vývoji; má cosi chlapeckého a něco neobyčejně čestného a důvěryhodného.

Na podzim 1934 došlo k důvěrnému setkání Henleina a jeho nejbližších spolupracovníků s někdejšími představiteli české pravioce (H. Ripkou, P. Drtinou aj.). O tomto setkání, které proběhlo pod patronací a v bytě ing. Václava Havla, později Drtina napsal: „Henleinovci kličkovali znamenitě, ujišťovali opět svou loajálností k státu, novým chápáním národnostního vztahu mezi oběma národy, zříkali se Hitlera a nacistické říše jen to praštělo, odmítali nacistickou ideologii, zalykali se svou vírou v demokracii a svou úctou a respektem k českému národu. Pamatuji si, že Henlein aspoň dvakrát během večera opakoval přede všemi své později tak známé a zprofanované představení: Ich bin zwar ein unbekannter, aber ein ehrlicher Mann! (Jsem sice neznámý, ale čestný muž!)“

Jeden z „přátel“ kteří Henleina intelektuálně převyšovali a zároveň budovali jeho kariéru, W. Brandt o něm napsal: „Byl to ve své podstatě jednoduchý, řádný a zásadový člověk, bylo by možné přímo řici prototyp sudetského Němce, který nepřekročil svoji provincionalitu.“ Podobný dojem měl i publicista R. Foustka, když se v roce 1937 ptal: „Čí obratná režie vytáhla tohoto celkem neškodného mladého muže z přítmí tělocvičen na politická jeviště rovnou k titulní roli v tragické frašce, která popletla hlavu tolika prostředně hodným a prostředně rozumným Němcům?“

Podle amerického historika R. Smelsera byl Henlein prototypem poctivého malicherného úředníka s nepochybnými organizačními schopnostmi, který v sobě neměl nic z fascinujícího demagogického typu a ve kterém průměrný sudetský Němec viděl svůj obraz. A „stejně jako Hitler dal (Henlein( svým podřízeným maximum svobody; ovšwm zatím co u Hitlera šlo o věc vědomé politiky, u Henleina se jednalo především o důsledek nedostatku jeho schopností a rozhodnosti“.

V kritických, zátěžových situacích byl Henlein závilsý na úsudku svých rádců a nezřídka řešil závažné problémy tím, že od nich prostě utíkal. V době eskalace zářijové krize v roce 1938 jednoduše uplrchl do Německa (byť s celým vedením Sudetoněmecké strany). „Dělá špatný dojem, že je Henlein v Německu. Také nemá formát. Henleinův odchod z území boje dělá na veřejnosti velmi špatný dojem, Henlein se neukazuje příliš odvážný ani moudrý“, poznamenal si v té době nacistický pohlavár Goebbels.

Henleinových vlastností dokázal využít, nebo spíše zneužít jeho spolubojovník a sok K. H. Frank, který (podle slov Evy Henleinové) „ v těchto případech za mého muže zaskočil, převzal vedení vyjednávání, převzal později i značnou část zahraničních cest a získával tímto způsobem vždy více známostí a popularity v německých kruzích“. Ostatně to si pochvaloval i Goebbles: „zástupce Henleina Karl hermann Frank dělá zvlášť dobrý dojem. Jsný, určitý, fanatický. Henlein je trochu dobromyslný“.

Na podzim 1938 vyvrcholila Henleinova politická kariéra. Stal se vedoucím nově zřízené sudetské župy (jednalo se o jeden z mnoha správních celků velkoněmecké říše), získal generálskou hodnost v SS a další funkce, tituly a požitky. Vrchol kariéry však paradoxně znamenal počátek Henleinova propadu. Stal se jedním z mnoha subalterních úředníků nacistického aparátu. Válečná léta prožil v Liberci, hlavním městě sudetské župy. Do posledních válečných dnů činil vše, co činit měl pro vítězství Třetí říše a povzbuzoval v tomto duchu své věrné sudetské Němce. Koncem března 1945, když se již fronta blížila k severovýchodní hranici sudetské župy, vydal Henlein k obraně heslo: JEN SEM A NE DÁLE!. Na jeho návrh nesla každá zábrana, hájená domobranou (tzv. volkssturmem), jméno svého obránce, „který svou ctí ručí za to, že tato zábrana bude hájena do poslední kapky krve. Kdo tuto zábranu vydá bez boje, ztratí svoji čest a svůj život.“ Pro válečné nasazení všech sudetských Němců vydal Henlein poslední heslo: NÁŠ ŽIVOT PATŘÍ ŘÍŠI. Sám zahynul patrně vlastní rukou v Plzni 10. května 1945.

Hodnocení Henleinovy osobnosti zůstává rozporuplné. V každém případě to byl on a lidé s ním sepjatí, kdo způsobil stále trvající trauma v historii vztahů mezi Čechy a Němci. Správně se k tomu staví německý historik Volker Zimmermann, když konstatuje že v Německu se: „sudetoněmecký historický obraz jeví jako účelový prostředek. Otevřené otázky vyvstávají při líčení událostí, kde je namístě diskutovat o odpovědnosti sudetoněmeckých funkcionářů. O odpovědnosti za zhoršení německo-českých vztahů politikou Henleinovy strany, za přípravu konečného rozbití československého státu mnichovskou dohodou a za útlak českého národa s tím související. V tomto historiském obraze chybějí dostatečné odkazy na nacionálněsocilistický vliv v Henleinově straně, na dalekosáhlé kontakty s Říší i na důkladný popis důsledků mnichovské dohody. Odkazy na události, při nichž se určití sudetští Němci již nejeví jako oběti, ale jako pachatelé.“