Nevzdělanost nám nastavuje zrcadlo
V současnosti dochází k výrazným změnám které jsou nevratné. Všude kolem sebe máme reklamu ohánějící se informacemi a znalostmi. Při tom mnohé co se děje na úrovni komunální, celostátní i té celosvětové zcela postrádá logiku a vědecký přístup.
„Okolnost, že se někdejší centra vědění, university, obracejí na poradenské firmy a nechávají se s jejich pomocí reformovat a restruturovat, nesvěčí pouze o ubohém přizpůsobování se všeovládajícímu jazyku couchingu, controllingu a monitoringu, nýbrž rovněž o zaslepenosti ideologií, jejíž kritická demontáž kdysi patřila k úkolům společenskovědních oborů. Když člověk sleduje s jakou horlivostí adorují universitní funkcionáři sebepitomnější ekonomistickou frázi z repertoáru všenápravců new managementu, nemůže se divit ...“ Jsem si přečetl ve studii Konrada Paula Liessmanna, nazvané příznačně Teorie nevzdělanosti, s podtitulem omyly společnosti vědění. Ve Vídni vyšla v roce 2006, český, poměrně kvalitní překlad Jany Zoubkové vydala Academia na konci roku 2008. Škoda, že překladatelkou používané české termíny informační a vědomostní společnost, potřebné pro zvýraznění problému se běžně nerozlišují ani v našem akademickém prostředí.
Vzhledem k závažnosti témat která Liessmann předkládá na 110 stranách textu doplněných pěti stránkami poznámek s odkazy k jednotlivým kapitolám, je vhodné na publikaci upozornit. V Rakousku byl v roce 2007 oceněn Liessmann oprávněně jako „Vědec roku 2006“. I já sleduji jak se vědění ve společnosti vytrácí. Pedagogové i pracovníci ministerstva školství by měli Teorii nevzdělanosti číst a hlavně se nad ní začít zamýšlet. Je tragické že mnozí studenti vysokých škol nemají zájem o znalost, ale jen o titul. A ještě tragičtější že mnoho universitních funkcionářů to bere jako realitu.
„Slovo „vědecké" není často ničím víc než etiketou, která se přidává z důvodů zvýšení prestiže, ke zvýšení věrohodnosti a úspěšnosti. Ani mezi teoretiky vědy nepanuje shoda, zda tak úctyhodné disciplíny, jakými jsou ekonomie nebo psychoanalýza, jsou vůbec vědy. Tím spíše je sporné, zda jsou moderní prognostika a výzkum trendů, měřeno parametry vědecké racionality, něčím víc než byli augurové a věštci v antických dobách. A těžko říci, zda takové obory jako psychologie reklamy a výzkum komunikací „vědí" o člověku a jeho ovlivnit elno s ti víc, než co si člověk mohl přečíst už v každé antické příručce rétoriky. A o sektoru oblasti služeb, kterýpatří v současné době k nejvíce prosperujícím - o poradenství - ve všech jeho variantách od poradců v politice přes podnikové poradenství až po poradenství ve věcech zdraví a životního stylu, ať už v terapeutickém, či mimoterapeutickém smyslu slova, lze bezesporu prohlásit, že z vědy už nezůstalo nic kromě nabubřelé dikce, někdy zkreslené až do karikatury. Takové vědění o člověku se také prezentuje jako věda, aniž by mohlo jen náznakem dostát vědeckým kritériím. Právem jsou špičkoví experti těchto poradenských podniků označováni jako guruové -jejich klientela ví, že analýzám a návrhům musí prostě věřit, protože o vědění zde nejde. Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. ...“
Po tomto citátu si dovolím uvést názvy jednotlivých kapitol: 1) Kdo bude milionářem aneb všechno co musíme vědět; 2) Co ví společnost vědění; 3) Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost; 4) PISA – honba za pořadím; 5) Jakou váhu má vědění; 6) Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru; 7) Elitní vzdělání a antiosvícenectví; 8) Sečteno a podtrženo, hodnota vědění; 9) Skončeme s reformou vzdělávání.
Na některé dílčí problémy jsem společně s kolegou Hovorkou upozornil pod názvem Vzdelanie to nie sú len informácie, ve čtvrtletníku Academia XIX, 4/2008 Vyd. Ústav informácií a prognóz školstva, Bratislava (článek nejdete i na mých stránkách http://ivan.turnovec.cz/2009/04/16/vzdelanie-%E2%80%93-to-nie-su-len-inf...
Znovu budu citovat z Teorie nevzdělanosti: „Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslní, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. Vědění je moc. Touto větou Francise Bacona začíná projekt moderny. Vědecké vědění a s ním spojené technologie od té doby nahrazují na všech úrovních tradiční instance výkladu a zmocňování se světa - náboženství, kulty, mystéria, mýty, magie a ideologie. Do žádné oblasti života se od počátku rozvoje moderní společnosti nevkládaly takové naděje jako do vzdělání. Vzdělání byla utopie maloměšťanstva, že mezi námezdnou prací a kapitálem může existovat ještě třetí forma existence, vzdělání bylo nadějí dělnické třídy, která chtěla věděním dosáhnout moci, již jí nedaly nezdařené nebo nekonané revoluce, vzdělání bylo a je prostředkem, jehož pomocí se měly emancipovat a integrovat spodní vrstvy, ženy, migranti, lidé z okraje společnosti a utlačované menšiny, vzdělání se vnímá jako vytoužený zdroj vboji o stanoviště informační společnosti, vzdělání je prostředkem, který brání předsudkům, diskriminaci, nezaměstnanosti, hladu, AIDS, nehumánnosti a genocidě, vzdělání řeší výzvy budoucnosti a taky má být štěstím pro děti a dospělým zajistit práci. Právě proto, že tohle všechno nejde, se jen v málokteré oblasti tolik lže jako ve vzdělávací politice.
Vzdělání se stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o náboženskou transcedenci, ani o revoluční imanenci. Vzdělání tak bylo od počátku motorem prudkých modernizačních změn, zároveň však také falešnou útěchou pro ty, co modernizací tratili, jak se nestydatě říká těm, kteří neměli vzdělání a za svůj osud si tak mohli sami. Vzdělání funguje jako povzbuzující a uklidňující prostředek současně, mobilizuje lidi a zároveň je neustálými sliby lepších časů odvrací od toho, aby se mobilizovali. Vzdělání se vůbec nesmí zdařit, protože potom by bylo zřejmé, jak je omezené. Vzdělání není vhodnou kompenzací ztracených utopií a už vůbec ne garantem bezproblémového fungování ekonomiky orientované na výkon. Proto jsou také vzdělávací zařízení v permanentní krizi, v pravidelných intervalech se musí vyhlašovat, že hrozí vzdělávací katastrof a, a kvůli permanentní reformě sílí reformní tlak na vzdělávací systémy.
Ti, kteří se domnívají být na výši doby, už dnes proto nemluví o vzdělání, jež se vždy vztahuje k jedinci a rozvoji jeho schopností, nýbrž o „managementu vědění". Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž - odhlédneme-li od speciálních programů pro nové vědecké elity - o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl. Nepoměr mezi pokročilými formami vědeckého poznání a všeobecným stavem vzdělanosti se proto také nesmí snižovat, nýbrž spíše zvyšovat.
Pravidelně vyhlašovanému katastrofickému stavu vzdělání se tak čelí velkými lžemi. Velkými slovy se lže o skutečných možnostech a smyslu vzdělání. Souběžně s tím, jak se vědění označuje za prudce rostoucí zdroj budoucnosti, o čemž svědčí hloupá metafora exploze vědění, všeobecného vědění závratným tempem ubývá. Mezery ve vzdělám takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších historických a kulturně historických otázkách, jsou nepřehlédnutelné, a triumf žurnalistiky veřejného mínění je rubem toho, že už nikdo nic neví. Víra v ukládaní dat na počítačové disky nahrazuje myšlení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědění, ačkoliv je to fakticky jen velkoplošná nivelizace vědění. Nietzsche napsal, „co každý ví, všichni zapomenou" ....
Vzdělání" samo se stalo v takzvané informační společnosti vědění difúzním pojmem, jenž může znamenat jak získávám a zprostředkování různých znalostí a kvalifikací, tak s tím související instituce a procesy. S původním významovým polem „vzdělání" má jen málo společného. Není to náhoda. ... Slyšíme, že staré pojetí vzdělám a vzdělávací instituce se musí nahradit novými. Úkoly škol a univerzit se prý změnily. Vypadá to, jako by se na počátku 21.. století muselo bojovat se zastaralými ideály vzdělanosti 19. století. Všichni univerzitní reformátoři blízcí hospodářské sféře jdou po krku Humboldovi, chtěli by ze škol vymýtit faktografické vědění a místo vzdělanostní zátěže vyžadují přiblížení praxi a flexibilitu.”
Na závěr ještě jedna kratinká ukázka:“Myšlení bylo nahrazeno počítáním pořadí v nějakém žebříčku, což se nejzřetelněji projevuje na testech PISA. Za touto zkratkou se skrývá Programme for International Student Assessment OECD, jehož úkolem a náplní je každé tři roky přezkoušet kompetence patnáctiletých žáků a udělat mezinárodní srovnání. ... Je pozoruhodné, že při tom všem se takřka vůbec nediskutuje o spolehlivosti testu, z jehož výsledků například vyplývá, že instituce, které měly pověst neměnné setrvalosti, se v krátké době dramaticky proměnily k horšímu.”
O tom že jde o velmi vážné problémy snad nikdo, kdo dočetl citáty až sem, nemůže pochybovat. S problematikou vzdělanosti souvisí vše čím žijeme, tedy také společenská I hospodářská krize. Jen uvědomíme-li si všichni, že je třeba poznávat poznatelné a samostatně myslet. Vysoké školy musí být skutečnými centry vědění a né jen obchodními společnostmi vydávajícími diplomy. Pouze skutečné vědomosti umožní, aby mohlo dojít ke změnám po kterých se celosvětově volá.
Nevzdělanost nám nastavuje zrcadlo
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře