Někdy si člověk musí ulevit
Současná krize naší politické reprezentace je jen trapným vyústěním chování těch, kteří se vydávají za elitu. Arogance politické moci se po celá léta příliš nemění. Některé postupy zůstávají stále aktuální. Tím, který je nejvýraznější, je elitářství straníků a funkcionářů zvlášť pak povolební rozdílení politických trafik za „zásluhy“ a představa, že občané státu jsou tu jen proto, aby platili daně a drželi hubu. Nová elita v mnoha případech jako by obnovovala postupy známé z totalitních dob.
Způsob jednání většiny poslanců v parlamentě a senátorů v senátě, ale i mnoha volených zastupitelů na komunální úrovni, mi připomíná jeden vtip z doby nejhlubší totality: Když umíral Stalin, zanechal svým nástupcům tři obálky s tím, že je mají postupně otevírat v době největších problémů. I stalo se. První otevřeli hned po Stalinově smrti. Stálo tam: Sveďte všechno na mě. Nějakou dobu to vystačilo, ale když už výmluvy nebyly přesvědčivé, otevřelo načálstvo druhou obálku a přečetlo si v ní: Dělejte to jako já. Opět uplynul nějaký čas, a došlo i na obálku třetí. V té už bylo jen stručně: Je na čase, abyste připravili tři obálky s odkazem.
Jde sice jen o vtip, ale my jsme popsanou situaci prožili, a ne jen jednou. Stalin odešel, po něm přišli jiní a zase jiní a tak to pokračovalo. Trvalo ještě hodně dlouho, než došlo ke skutečným změnám. Nejprve jsme se radovali a věřili, že jsme skutečně svobodní. Uplynulo dvacet let tápání. Vytvořila se nová politická „elita“, která se čím dál tím více vzdaluje demokratickým ideálům. Z velké ani z komunální politiky nikdo dobrovolně neodchází, ani když jeho politická zodpovědnost za chybná rozhodnutí, kterými byli poškozeni všichni občané, je evidentní. To je chyba. Šance skutečné volby je jen velmi malá. Právě proto všem připomínám, jak na mne současná politická reprezentace působí:
Zase jsou tady/
Do všech stran /
jen staré sliby trousí /
a na funkce si zuby brousí /
Stále ti samí, s ostrými lokty /
(pro ně je tlačenice hrou) /
perou se o žvanec /
a velmi často lžou /
Ke svému obrazu /
falšují dějiny /
Spoléhají na to /
že špínu z jejich rukou i duší /
alespoň na oko smyje /
stranická příslušnost. .
Připomenout si na tomto místě dovolím pravidla společnosti z roku 1356, která chybějí dnes : „stanoveno právem, aby kdokoli z pánů šlechticů, vladyků nebo měšťanů, nebo kterékoli osoby laické, ať je kteréhokoli stavu nebo vynikajícího postavení, která by byla pro zločin krádeže, lapkovství nebo loupeže obžalována a nemohla se z tohoto zločinu ve lhůtě jí stanovené podle zemského práva ospravedlniti, anebo jestliže byly její přečiny obecně známé a veřejné, aby potom ta osoba navěky bezectná a beze všeho práva a nebyla připuštěna k žádným úkonům právním nebo čestným. A onen člověk, kdyby mu bylo dáno vrácení cti nebo náprava z milosti královské a neutrpí ze shovívavosti panovníkovy časnou smrt, kterou za své špatnosti zaslouží - odškodní majetkově ty, kterým způsobil škody a i když všechno nahradí - přesto však ať zůstane bezectným a bez práva a úcty, po celou dobu svého života.“
citát je z kroniky Beneše Krabice z Veitmile, starší prameny uvádějí Weitmile († 27. července 1375, datum a místo narození neznáme), byl to český spisovatel, kronikář a pražský kanovník. Od r. 1335 řídil stavbu chrámu svatého Víta. Roku 1373 přenesl ostatky starých knížat a králů do postaveného chrámu, o rok později i ostatky biskupů. Jeho Kronika česká byla napsána z popudu Karla IV. Zachovala se pouze v jediném exempláři. Je ale velmi přesná a spolehlivá. Skládá se ze 4 knih, první dvě popisují období 1272 - 1346, druhé dvě pak období vlády Karla IV., tj 1346 – 1375, a je tam i výše uvedený citát.
Někdy si člověk musí ulevit
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře