Necenzurujeme.cz

Pochopit, že informace nejsou znalosti je jedním z nejdůležitějších poznání, které můžeme sobě, ale hlavně svým studentům od škol základních až po university, poskytnout. Třiatřicátá generální konference UNESCO v Paríži v říjnu roku 2005 opakovaně zdůraznila, že pro 21. století je charakteristická „knowledge based society“, tj. společnost založená na poznatcích a vědomostech. Skutečnost, mnohde ve světě a zvláště v postkomunistických státech, tomu neodpovídá. Informace totiž nejsou znalosti. Česko i Slovensko jsou země tvrdící o sobě, že jsou výrazně informační. Přemíra virtuálních informací zde pro každého zájemce bezesporu existuje. Chybí ale, a to ve všech oblastech individuálního i společenského života, faktické i organizační znalosti.

Anglické knowledge překládáme a chápeme jako znalosti, vědomosti, či um. Přesnější Významový překlad by měl být informace. Výše uvedený význam “knowledge based society” jako společnost vědomostní je vulgarizačně zavádějící. Rozdíl mezi informacemi (daty) a skutečnými znalostmi zamlžil. Na podstatný rozdíl mezi informacemi a znalostmi upozorňuje české přísloví: “Vědět (myšleno mít k dispozici jakási data) ještě neznamená umět (tedy být schopen jich využít v praxi)”.

Většinou cítíme rozdíl mezi znalostmi - věděním - a daty - informacemi intuitivně: informací může být příliš mnoho, můžeme jimi být přetíženi, máme-li jich mnoho (t.zv. information overload), zatím co znalostí není nikdy dost. Jestliže významový rozdíl  mezi informacemi a znalostmi vnímáme jen intuitivně, je třeba si to výrazné rozlišení definovat.

Informace najdeme na internetu a není třeba žádných praktických znalostí a zkušeností. Problém je v tom, že informace (data) jsou jen symbolickým popisem ať již materie, nebo nějakého postupu. Znalost (schopnost, um) je mnohem víc, jde o účelové posouzení vhodnosti materie, nebo cesty vedoucí k jejím úpravám a využití, tedy o koordinaci vztahu k jednotlivým datům a jejich skupinám.

Vše, co mohu zapsat, popsat nebo digitalizovat (slovo, obraz, zvuk) je informace. Informace tedy představuje vstup (a někdy i výstup) do procesu koordinace činností. Znalost je skutečná, koordinovaná akce vedoucí k praktickému cíli, zatím co informace je jen popis umožňující dílčí výrobní postupy. Informace jsou pouhými vstupy do znalostního procesu koordinace činností. Dosažení vytčeného účelu skrze akci (tedy ne jen na papíře) je jediným důkazem či manifestací praktické, použitelné znalosti. Vše ostatní je informace.

Informace jsou nutné, ale ne postačující. Účelem informací nejsou informace, ale znalosti. Stejně tak účelem vzdělávání nejsou informace, ale znalosti. V dnešní době jsou informace “komoditou” – jsou všude, v jakémkoliv množství. Neposkytují žádnou konkurenční výhodu. Čeho není dost, jsou znalosti. Naopak, těch je stále méně, protože jsou jediným zdrojem konkurenční výhody, jediným opravdovým kapitálem v průmyslu i ekonomice. Vědět konkrétní letopočty nebo odborné termíny (informace) je méně podstatné než vědět Jak a nebo Proč to či ono funguje, k jakým dochází proměnám a jak to lze ovlivnit.

Od dat a informací, které jsou všude, se globální společnost přesouvá ke znalostem (JAK) a moudrosti (PROČ). I vzdělávací instituce se podstatně liší tím jak studenty vychovají: některé předávají pouze informace (navíc zastaralé), zatím co jiné učí skutečné znalosti pro budoucí akce, tedy koordinaci datových vstupů. Společnosti přece nesoutěží v tom co kdo ví, ale jen a pouze v tom co kdo umí.

Základní typy znalostí jsou dovednost (zručnost, um), znalost (uznaná schopnost, profesnost) a vysoká odbornost (expertní), získávat by se měly průběžným studiem od základního, přes střední a vysokoškolské po nadstavbové celoživotní, lze je definovat:

1. Dovednost. Dovednost je účelová koordinace akce, kde pravidla jsou vnitřní, zkušenostní, sebedeklarované a sebehodnotící. Umím psát, číst a řídit podnik, protože má koordinace vyhovuje mým vlastním pravidlům hodnocení kvality. Dovednost může být i vysoké kvality, obzvláště je-li subjekt (nositel) náročný a sebekritický. Umět, být zručný, být dovedný v dosahování osobních výsledků však nestačí: společenské a institucionální zhodnocení je žádoucí. V některých kulturách nejsou uznáváni samouci, autodidakti, polovzdělanci a šamani.

2. Znalost. Znalost (v pravém slova smyslu) je založena na vyhovění vnějším pravidlům koordinace. Společnost, instituce, řemeslo a profese potvrzují a osvědčují společensky použitelnou znalost, ne pouhou individuální dovednost. Profesionál se umí podřídit pravidlům a kriteriím profese, laik, vesnický koumák a samouk ne. Dovednost přerůstá ve znalost pouze v kontextu společenského “oprávnění”. Podřízení se náročným pravidlům není slabostí, ale erbem profesionality.

3. Expertní znalost. Odbornost a expertíza jsou vyšší formou znalostí. Profesionál (ve smyslu profese), který zvládne pravidla koordinace akce tak, že získá schopnost a oprávnění tato pravidla ovlivňovat a měnit, dosáhl odborné znalosti. Pouze na této úrovni jsou znalosti schopné “učit” (ve smyslu měnit) existující systém pravidel a kriterií určujících kvalitu procesu a výsledku. Expert dlouhodobě určuje, mění a vymezuje pravidla své odbornosti.

Školství na jakémkoli stupni nesmí být přehlíženo nebo dokonce drancováno s vidinou osobního profitu. Musí být naopak hýčkáno a podporováno. Nejenom finančně! O školství musí rozhodovat nadšení a vysoce vzdělaní učitelé, a musí být úředně spravováno neméně pro věc zapálenými a odborně vzdělanými zástupci krajů a státu. A univerzity? Jejich rozkvět je podmíněn zachováním jejich autonomie.

To úplně nejdůležitější v současné době je, že všechny typy škol by měly táhnout za jeden provaz v argumentaci vůči občanům i státu za větší podporu. Nesmí nás rozdělovat to, že soutěžíme o finanční dotace téhož ministerstva. Teď je na pořadu dne zastavení propadu, udržení a zvýšení kvality celého školství, které začíná připomínat oprýskaný činžovní dům s nezodpovědným majitelem. Nebudu se zde bít za vysoké školy, ale za školská zařízení na nižších stupních. Programy „optimalizace“ základního a středního školství musí být nahrazeny rozhodnými kroky za jeho zkvalitnění. Stát se nesmí bát podporovat výuku třeba i deseti žáků v místní škole, programově musí zvyšovat prestiž učitelů na základních a středních školách zvyšováním platů a tím vyprovokování konkurence na učitelská místa a v důsledku zvýšené kvality kantorských sborů podněcovat jejich samostatnost při volbě obsahu i náplně výuky.

Vysokoškolská rekvalifikace a celoživotní vysokoškolské vzdělávání se stává třetím pilířem pro všechny pedagogy. Jen tak lze zajistit moderní výuku od prvních stupňů po univerzity, a spojení výuky s vědou a výzkumem. Universita je jen malou součástí společenství a člověk-akademik by se měl velmi zajímat o to, co se děje mimo univerzitu, v našem městě, v naší republice, ve světě. Zajímat a rozpoznat ohrožení, nepravosti, vyjadřovat názor, vést veřejné diskuse nad důležitými tématy společenskými a politickými. A také s nimi souhlasit nebo nesouhlasit! Snahy o řešení otázek, které nám klade současnost i budoucnost v souvislosti se životem člověka, resp. s co nejdokonalejším a všem lidem nejprospěšnějším prožitím života lidí, národů, všeho lidstva, vyžadují nejprve zpracování pečlivé a důkladné analýzy příčin dosavadního stavu a stanovení východisek pro nejvhodnější budoucí uspořádání a organizování života lidí na světě.

Aby výuka mladé generace mohla vyústit do nejobjektivnějších realizovatelných závěrů a k co nejkonkrétnějším opatřením, která by vedly k co nejoptimálnějším a nejprospěšnějším přínosům pro naplnění zájmů každého člověka a tím lidstva ve všech zemích a na všech kontinentech, musela by a i do budoucna musí vycházet z dosažených a co nejpřesnějších vědeckých, tedy nejobjektivnějších poznatků nejen o vývoji Vesmíru a Země v něm, ale i přírody, člověka a jeho vývoje a dosaženého stupně úrovně jeho myšlení.

Nestačí soustředit pozornost jen na něco, a tím jsou v současné době syrové informace a představa o jejich využitelnosti bez zkušeností a faktických vědomostí. Problém přežití lidstva je bez jakýchkoliv pochyb hlavní, ba rozhodující otázkou dne. Má-li mít jakákoliv činnost související se současným a budoucím životem lidí smysl, musí přinést realizovatelná a co nejkomplexnější řešení, a k tomu je třeba vychovávat a učit.

Na závěr si neodpustím jedovatou poznámku. Víme bezpečně, že náš současný životní styl je v pořádku a je správný? Není spotřební společnost cestou do slepé uličky? Hledat odpověď i na tyto otázky by mělo být výsledkem výchovného a vzdělávacího procesu. Je všeobecně známo, že pro řešení jakéhokoliv úkolu je nutno vypracovat nejprve analýzu a pak projekt, plán postupu, přehled takzvaných kroků. V případě celosvětové analýzy, která by měla dále posunout úroveň způsobu myšlení a života lidí, musíme vyjít z maxima poznatků z nejrůznějších vědních oborů, při nejmenším z astronomie, archeologie, historie, biologie, medicíny, fyziologie, psychologie, psychiatrie, logiky, sociologie, práva, informatiky, pedagogiky, etiky, estetiky, chemie, fyziky, technických a dalších věd. To vyžaduje znalosti a spolupráci odborníků. Měli bychom si uvědomit, že v globálním světě mohou být zájmy vyspělých zemí např. USA, EU a jiných ve srovnání se zájmy všech lidí planety omezené a sobecké.