Moje normalizační písnička
První okupační den 21.srpen 1968 jsem strávil v Praze. Neměl jsem v práci stání. Musím se přiznat, že jsem byl šokován, protože jsem věřil tomu, že Československý vývoj je skutečně věcí nás Čechů a Slováků a že platí Brežněvova slova která reprodukoval po návratu z jednání v Čierné při Čope Josef Smrkovský „eto vaše dělo“.
Byl jsem na Staroměstském náměstí, kde ruské kanóny stály pod výstavním sálem označeným transparentem „Sovětské umění dvacátých let“. Byl jsem na Václavském náměstí kde mluvil Emil Zátopek a kde jsme vzdávali čest vlajce skropené krví prvních mrtvých. Snažili jsme se zastavit tanky u rozhlasu, kde sovětští vojáci začali střílet. Viděl jsem další nesmyslnou střelbu u Národního muzea, o kterém jsme později říkali, že jej oklovali holubi. Nadělal jsem i několik fotografií. Poslední zbytky iluzí o našem velkém bratrovi byly pryč. Nemohl jsem spát a tak vznikla následující slova Písně zlatokopa Jimma, jejíž první sloka je zároveň refrénem.
Já nebyl rváč a byl jsem sám
proto teď zvolna umírám
a krev mi teče z mnoha ran
Já nebyl rváč a byl jsem sám
Jich bylo pět a se zbrojí
pět jednoho se nebojí
Svou cestou šel jsem zvečera
šťasten si hvízdal do šera
já na zlatou jsem žílu pad
věděl o tom můj kamarád
On první nůž si ostrý vzal
a na ostatní zavolal
On po mně první nožem ťal
zezadu skrčen v stínu skal
On jediný viděl můj žal
já toho jsem se nenadál
že o život mně připraví
kamarád - přítel bývalý
Krev uniká mi z mnoha ran
a já teď zvolna umírám
jich bylo pět a se zbrojí
pět jednoho se nebojí
Tento text jsem později poslal do časopisu Tramp (vycházel v Ostravě). Až v polovině roku 1969 byla s malou úpravou otištěna. Z pěti desperátů se stalo šest. Ale tento jinotaj nikomu nevadil. Byla vyhlášena soutěž o zhudebnění textu. Pro jedovatou červencovou poznámku (Termín uzávěrky soutěže na melodii k Písni zlatokopa Jimma prodlužujeme do konce srpna. Někteří autoři si však ulehčují práci; zjednodušují rytmus písně a místo - bylo jich šest a se zbrojí - upravují na - bylo jich sedm a se zbrojí. Trváme na původním počtu.) měl být časopis zrušen. Došlo k tomu o několik měsíců později. Soutěž byla ale v srpnu 1969 vyhodnocena a má slova získala melodii. Jde o mou jedinou písničku. Vítězného autora hudby, který byl tehdy uveden pod jménem Ove Littul, jsem nikdy nepoznal.
Na obrázku fotokopie písničky z časopisu TRAMP
Moje normalizační písnička
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře