Necenzurujeme.cz

Zatím co pravicové konzervativní a občanské strany vycházejí z individuální zodpovědnosti a předpokládají, že tato se vzájemnou meziobčanskou konfrontací stane i zodpovědností celospolečenskou, předpokládají levicové, demokratické a socialistické strany, že výchova k individuální zodpovědnosti vede přes zodpovědnost celospolečenskou řízenou „radou moudrých“, tedy vládou a parlamentem. Každá z těchto představ má své přednosti ale i vady. Je logické, že s ideální společností, ani ideálními společenskými poměry nelze v současném světě počítat. To co ale musí být cílem každé demokratické společnosti, je cesta, která by se k ideálu měla postupně přibližovat. Základem, který ale bohužel leckdy chybí, by mělo být poznání a pochopení, že oběma politickým směrům jde o shodný výsledný cíl, kterým je spokojená a hrdá společnost lidí. Lidí kteří jsou si vědomi nejen svých individuálních a společenských práv, ale také své individuální a společenské zodpovědnosti. V politice ale došlo v končícím století k excesům fašismu a komunismu. Ty ovlivnily nejen určité množství radikálů, kteří na čas ovládli celé národy a ještě dnes se z toho vzpamatováváme. Druhá světová válka a po ní komunistický vývoj v části Evropy byly obdobím, které poškodilo nejen morálku jako takovou, ale i občanské chápaní politického boje. Pod pojmem politický boj si totiž aktéři představují zápas o život a nikoli klidné soupeření o jednotlivé problémy kterými státní společenství žije. Tento stav je alarmující, někdy se zdá, že je situace stále horší. V naší společnosti totiž chybí komunikační kultura. Máme zde paradoxní situaci podobnou vizi Ivana Kříže v jeho románu Pravda o zkáze Sodomy. Ti co vládnou hledají za každou cenu nepřítele (v románě jsou jím vymyšlení basturdští, dnes jde o komunisty a Rusko). Navíc mnoho ambiciózních politiků, kteří po roce 1969, za komunismu, začínali svou kariéru, (panem Kalouskem počínaje) nejen odbornou, ale i často profesně politickou, své postoje zatajují nejen voličům, ale mnohdy i spolustraníkům a jsou z nich primitivní antikomunisté. Nemohu se zbavit dojmu, že kariéristé a jejich potomci, kteří KSČ opustili a převlečeni škodí v demokratických stranách, jsou nebezpečnější než komunisté s legitimací, kteří jsou na očích