Slušnost jako politický program
Mohlo by se říci, že visí-li něco ve vzduchu přímo jako životní potřeba české společnosti, je to právě slušnost. Ztráceli jsme ji postupně celá desetiletí, a ani polistopadový vývoj na věci mnoho nezměnil.
Možná dokonce to ztrácení ještě urychlil, když za normu jednání a mezilidských vztahů se začaly po pár letech znovu prosazovat nadutost a povýšenost, intolerance a neochota k domluvě, podraznictví, lež a křiváctví jako obecný vzor chování.
Slušnost je proti drzosti opravdu v nevýhodě, dokládá to stará moudrost, že lepší je drzé čelo než poplužní dvůr. Nejen naši politici, ale i větší část kulturní fronty si drzost a vulgaritu zvolili za jediný program. Místo aby se snažili lidem naslouchat, diskutovat s nimi a řešit jejich problémy, zamořují ovzduší urážkami, slovní arogancí a vyzývavostí, v níž se domnívají spatřovat svou názorovou pevnost.
Zbohatnutí politiků Grossem počínaje, Řebíčkem, Topolánkem a dalšími nekončí. Uznání spekulací a korupce za úspěšné podnikání, prohlašování zlodějů a veksláků že bojovali proti komunismu a jejich současný zuřivý antikomunismus je důvodem proč se mi současný stav naší společnosi nelíbí. Vulgární urážky cílící na přímou volbou zvoleného presidenta, a to bez ohledu na jeho chování, které leckomu vadí, jsou příkladnou ukázkou. Kterou doplňují bulvárně laděné zprávy médií, jejichž snahou je pouze pomlouvat. Rozdíl v přístupu jednotlivců k ostatním je alarmující.
Před rokem 1989 jsem byl veden jako „nepřátelská osovba“ a označen i Rudým právem za antikomunistu. Setkával jsem se s různými lidmi a proto tvrdím, že hranice mezi slušností šla již tehdy napříč společností a nebylo možno ji vytyčit jen mezi komunisty a ostatními (ostatně skoro v každé rodině byl nějaký příslušník KSČ). Potvrdilo se mi to když jsem po roce 1977 skončil v n. p. Geoindustria Praha, vedený jako kádrově neúnosný (byť jsem byl jako odborník oceňovaný za práci i Českým geologickým úřadem). Nedostal jsem v oboru práci a byl jsem vytlačen z celého resortu geologie. Sehnal jsem po intensivním měsíčním hledání práci jen jako silniční dělník Pražských silničních a vodohospodářských staveb. Paradoxně zde se ke mně chovali velice slušně.
Setkal jsem se tu s řadou komunistů, dělníků, mistrů i stavbyvedoucích kterých si vážím. Velice vstřícný vůči mně byl i ředitel závodu 1, který mi umožnil v roce 1980 udělat, řadu let zakazovanou, rigorosní zkoušku na Přírodovědecké fakultě. I když věděl že z toho bude problém, bral to s humorem a také je dokázal odrazit s tím že plní plán a za svými dělníky stojí.
Směrování společnosti jako celku bude samozřejmě vždycky výslednicí mnoha protichůdných sil. V jejím čele musí však stát lidé schopní porozumění a vcítění, nikoli jen okázalého pohrdání názorovým protivníkem. Obávám se, že toho již současná politická reprezentace tzv. klasických stran (ODS, TOP09, ČSSD, KDU-ČSL) není schopná.
To připomínám při příležitosti výročí pražského povstání.
Slušnost jako politický program
(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)Žádné komentáře