Necenzurujeme.cz

Pokračování 1. části:

Mezitím pokračuje budování nepřítele na všech frontách. Rusko vězní kritické umělkyně z Pussy Riot, otrávilo Alexandra Litviněnka, paralyzovalo finský internet, zmanipulovalo volbu Trumpa, zaútočilo na německý Bundestag, rozšířilo dezinformace o případu Lisa, nabouralo se do mailů dánského ministerstva obrany, organizovalo pokus o převrat v Černé hoře, ochromilo ukrajinskou energetickou síť, otrávilo Sergeje Skripala a Putinova rivala Alexeje Navalného novičokem. I Česko přispělo svou troškou do mlýna aférkami typu ricinových atentátů a vrbětických výbuchů.

Výrazy jako je možné, není vyloučené, pravděpodobně jsou vypuštěny, do médií a oficiálních stanovisek proudí již jen nesporná fakta. Zůstává-li přesto stín pochybností, definitivně je rozptýlí investigativní agentura Bellingcat. Konzumenta již ani nenapadne porovnávat ruské zločiny s americkými a izraelskými agresemi. Každá záminka, ať dosud nepotvrzená či již vyvrácená, se hodí k uvalení dalších sankcí – nejvýmluvnější indicii skutečných cílů přetížit a rozkolísat Rusko podle strategie vypracované thing tankem Rand Corporation. Kdo volá po sankcích, chce válku, vysvětlil v roce 2014 architekt německého znovusjednocení Willi Wimmer.

Představa poslanců z proruských oblastí v ukrajinském parlamentu zcela jistě neodpovídá ani zájmům kleptokracie, ani strategii zajistit, aby nedošlo ke spojení Evropy s Ruskem. Namísto zvláštního statutu Luhaňska a Doněcka přijímá Ukrajina v lednu 2018 zákon o jejich reintegraci prostřednictvím opatření k zajištění státní suverenity, rozumněj vojenskou silou.

V lednu 2021 nastupuje v USA garnitura, která režírovala již puč v roce 2014, Joe Biden, Antony Blinken, Victoria Nuland, a tlačí Ukrajinu do konfliktu s Ruskem. Postavení Volodymyra Zelenského, zvoleného 2019 s příslibem, že ukončí válku v Donbasu, je nejisté; na rozdíl od Petro Porošenka se Národnímu bezpečnostnímu a obrannému výboru nemůže vzepřít. V únoru připravuje plány na reintgraci Donbasu, v březnu vydává dekret o deokupaci a reintegraci Krymu, letos v únoru zvažuje vývoj atomových zbraní. Napětí rychle eskaluje. Joe Biden vyhlašuje, že Putin zaplatí za podvracení amerických voleb, označuje ho za zabijáka, slibuje Zelenskému okamžité přijetí do NATO a ministr obrany přislibuje Ukrajině, jako již v roce 2008 Condoleezza Rice Gruzii, neochvějnou pomoc.

Na chystanou reintegraci na jaře 2021 však Rusko opět neodpovědělo invazí, ale okázalým soustředěním vojenských jednotek podél ukrajinských hranice. Rychlá reintegrační ofenzíva se tak stala vojensky neproveditelná a bylo třeba tlak posílit. Varování před bezprostřední ruskou invazí, součást folklóru od roku 2014, nyní nabývají na penetrantnosti. V březnu zahajuje NATO sérii vojenských cvičení s cílem ověření průchodnosti východoevropských zemí americkou armádou. V červnu probíhá na Ukrajině pod britským velením vojenské cvičení Kozácký palcát, nezakrytě simulující pozemní konflikt s Ruskem. V listopadu uzavírá Ukrajina s USA Chartu strategického partnerství. V lednu přerušuje Biden dosavadní Obamovu a Trumpovu zdrženlivost a dodává Ukrajině nejmodernější smrtící zbraně.

Rusko si začíná uvědomovat, že tentokrát jde do tuhého. V prosinci 2021 předložil Putin seznam požadavků k nové bezpečnostní struktuře v Evropě, především záruky, že Ukrajina nepřistoupí k NATO a NATO stáhne své jednotky ze střední a východní Evropy, a to okamžitě. Západ naléhavost ruských požadavků ohodnotil jako srovnatelné s mnichovským appeasmentem, povýšeně je odmítl a pohrozil rychlými a přísnými sankcemi v případě invaze. Washington Post, New York Times, The Wall Street Journal spustily otevřenou štvanici do války s Ruskem.

Počátkem roku se opakuje loňský scénář: v prosinci soustřeďuje Ukrajina 125 000 vojáků podél kontaktní linie s Donbasem k jeho reintegraci a Rusko přes 100 000 vojáků podél ukrajinské hranice na jeho obranu. Ruská invaze začne 16. února, alarmuje Biden spojence. Putin, Lavrov, ale i Zelenský a ministr obrany Reznikov to vylučují. Uklidni se a nedělej paniku, vzkazuje Bidenovi Zelenský. K Bidenovu postupu má výhrady i šéf CIA William J. Burns.

Také evropští spojenci zdaleka nestojí jednotně za USA. Německo a Francie nevidí žádné známky přípravy invaze a trvají na diplomatickém řešení stejně jako Itálie. Německo nejen odmítá dodávat Ukrajině zbraně, ale brání v tom i dalším státům NATO jako Británie nebo Estonsko. Jak pro ty, kdo chtějí zajistit, aby nedošlo ke spojení Německa a Ruska, tak i pro americký naftařský průmysl je ovšem hadrem nejčervenějším rusko-německý plynovod Nord Stream 2, od kterého Německo odmítá upustit. USA se dokonce obrátily na Čínu a poskytli jí zpravodajské informace, aby pomohla ruskou invazi odvrátit. Ta jim oznámila, že žádné přípravy invaze nevidí a poskytnuté informace promptně předala Rusku.

16. února se ohlášená invaze nekonala.

Nicméně o tři kny později Biden opět prohlásil, že je přesvědčen, že k ní v následujících dnech dojde. Nikoliv na základě informací tajných služeb, ale přesvědčení. Budeme-li přesní, spíše jistoty, že k ní Rusko nakonec donutí.

Co se ale v mezičase do 24. února stalo a co nakonec přimělo Putina ke kroku, který zvrátil světový řád?

Jedním důvodem bylo nepochybně dělostřelecké a raketové ostřelování donbaských obcí, které od 17. února nabyly na intenzitě do té míry, že bylo nutné je evakuovat do Ruska. Otevřenou hrozbou byly plány instalace raketových systémů na Ukrajině. Je dost možné, že se za Zelenského zmínkou o změně nukleárního statutu Ukrajiny skrývalo víc, než jen hypotetická úvaha. Dalším důvodem by mohla být ukrajinská ofenzíva proti Donbasu a Krymu, připravovaná na 8. března. Ukrajina takové plány popírá a může to být ruská dezinformace, na druhé straně je ale konformní s loňskými zákony a dekrety o deokupaci a reintegraci. Nicméně bych si myslel, že by ruská strana byla schopná ofenzívu odrazit a byla by to naopak Ukrajina, kdo by zaútočil první.

Další stopu nabízí server Investment Watch Blog. Vychází z dubiózní prosincové návštěvy šéfa CIA Williama J. Burnse v Číně s žádostí, aby působila na Rusko k odvrácení invaze. Čínská odpověď byla snadno předvídatelná, stejně jako že poskytnuté zpravodajské informace promptně předá Rusku. To ale mohlo být vlastním cílem. Biden nabídl v prosinci Zelenskému okamžité přijetí do NATO a mezi Číně poskytnutými zpravodajskými informacemi mohlo být také potvrzení a něco jako datum přijetí. To pro Rusko znamenalo překročení absolutní červené linie, jak Biden a Burns dobře věděli. A jednat o ruském lednovém ultimatu neutralizace Ukrajiny – okamžitě, nejspíše vzhledem k očekávanému datu přijetí – západ okázale odmítl. Bidenovy pocity byly naprosto správné.

Na zhodnocení důsledků je po třech nedělích brzy, avšak jedno lze říct již dnes: na Ukrajině umírají tisíce a trpí miliony lidí, protože západ odmítal ujistit, že Ukrajinu do NATO nepřijme. Její přijetí nikdy nebylo na programu, oznámil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v březnu. O tři týdny dříve by to zachránilo Evropu od války. Přísliby, které Ukrajině dávali, napětí, ve kterém udržovali Rusko, hrozby, budování útočných zbraní na jeho hranicích, ostřelování donbaských obcí a pravděpodobně i mylné informace, které mu podstrčili, sledovaly jediný cíl: vyvolat tuto válku, aby se nestalo spojení Evropy s Ruskem a nevznikla jediná síla, která by mohla ohrozit USA.

O hodnotě příslibů Zelenskému svědčí jeho panická, od reality naprosto odtržená očekávání. Požaduje vojenskou pomoc od USA, Evropské unie, Izraele, okamžité přijetí do EU, zřízení bezletové zóny anebo alespoň dodávky vojenských letadel, vyčítá světovým vůdcům, že se nezapojili do boje, že NATO bezletovou zónu nezřídilo a že se bojí Ruska. Bráníme se sami a nejmocnější země světa přihlíží jen zpovzdálí.

Nerozumí, že nejmocnější země světa nemá zájem, že od bojování a umírání jsou tu jiní a že Ukrajina svou úlohu návnady již splnila. USA, NATO i EU Ukrajinu dále ubezpečují o rozšířené solidaritě, vyzbrojují ji a hecují do boje. Zelenský vyhlašuje všeobecnou mobilizaci, organizuje Volkssturm, rozdává civilistům zbraně, vyzývá je, aby dělali molotovy koktejly a proměňuje je v legitimní vojenské cíle.

Nesporně hrdinná obrana Ukrajinců si zaslouží nejvyšší respekt. Jakkoliv je třeba brát zejména ukrajinskou válečnou propagandu (a jiné zpravodajství se v západních médiích nevyskytuje) s velkou rezervou, narativ, že ruská armáda narazila na tvrdý odpor a nedokázala dosáhnout plánovaných cílů, je docela pravděpodobný. S tím, že Ukrajina bude předem prohranou válku bojovat s neústupností připomínající obranu Berlína nebo japonských ostrovů, stratégové dost možná nepočítali.

Ruskou strategií nejsou americké starozákonní EU • historie • NATO • Rusko • Ukrajina • USA • válka •