Necenzurujeme.cz

Předchozí části:

(18. díl) Střet s obří kometou a asteroidy

Těsná blízkost průchodu Nibiru kolem většiny planet naší sluneční soustavy, vzniklé gravitační poruchy a vytržené asteroidy z pásu asteroidů způsobily obrovský rozruch a velké škody na Měsíci, Zemi a zejména na Marsu, které na něm zřejmě zapříčinily ztrátu atmosféry a odtržení části zemské kůry. Z tabulek se dozvídáme, že k těmto událostem došlo v 80. šaru po prvním přistání Anunnaků na Zemi. To by znamenalo 288 000 let po jejich příletu a z našeho pohledu před 155 000 roky.

Z nebeských lodí zkoumali zem a hodnotili škody, a zda nejsou poškozeny zlaté doly. Byly v pořádku, avšak škody na Marsu byly značné. Marduk ohlásil zdejší poškození atmosféry a i stabilita základny byla ohrožena. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude postaven nový kosmodrom v Edinu na Zemi a odtud bude těžené zlato expedováno přímo na Nibiru:

"Na Lachmu atmosféra poškozena byla, prašné bouře život i práci ztěžovaly velmi. Místo kočárů v Edinu zbudovat je třeba. Spojení stanice na Lachmu není jisté již." Tak Marduk pravil k Enkimu. Na zemi navrátit se chci!, on otci svému prozradil.

Enki s Mardukem se rozhodli prozkoumat Měsíc, jestli by tam nebylo vhodné místo pro zbudování náhradní základny pro expedici zlata na Nibiru, protože i tam byla nižší gravitace. Po příletu si museli nasadit "orlí přílby", protože řídká atmosféra znemožňovala dýchání a ihned zjistili, že pro mezistanici je Měsíc nevhodný. Ti dva tam přesto zůstali nějakou dobu, z rakety si vytvořili obydlí a prováděli kosmologická pozorování:

V rozloze nebes hlubokých otec a syn hvězdy pozorovali, jejich blízkostí a seskupeními Enki fascinován byl. Obloukem nebes od obzoru k obzoru nakreslil obrazy dvanácti souhvězdí. Ve Velkém pásu, Cesty Anua každé se sluneční rodinou dvanácti popároval. Každému jeho postavení přidělil a jmény měla být souhvězdí zvána. Pak na nebesích pod cestou Anua, odkud se Nibiru vždy ke slunci blíží, další cestu v podobě pásu vyznačil a k ní dle tvaru dalších dvanáct souhvězdí rovněž přidělil. Horní řadu Enliho cestou nazval a také na ní hvězdy do dvanácti souhvězdí seskupil. Tak bylo třicet šest hvězdných seskupení na třech Cestách rozmístěno. Napříště až Nibiru přiblíží se, ze Země dle postavení hvězd seznán bude jeho kurz... tak poloha Země určena bude, během pouti její kolem Slunce!

Takhle jsme tedy zdědili znamení zvěrokruhu a základy astrologie. Marduk tohoto dlouhého klidného období zkoumání hvězdné klenby využil, aby si postěžoval a aby projevil velkou nespokojenost se svým postavením mezi ostatními protěžovanými potomky Enkiho a Enlila. Byl prvorozeným synem Enkiho a přitom ještě nezískal žádnou z vyšších pravomocí na Zemi. Z jeho slov je cítit hořkost.

Enki se ho snažil uklidnit: "Oč já jsem byl připraven, to bude tvým budoucím údělem", ale obrovské zklamání a výbušný sediment, který se v Mardukovi postupně ukládal jako nebezpečný, sžíravý jed napáchal později obrovské střety a velkou konfrontaci...

(19. díl) Tradice otrocké síly

Anunnakové v Edinu byli stále nespokojenější a připadalo jim, že jsou zavaleni prací a nyní zase oni začali požadovat pomoc ze strany otrockého druhu. Ninurta odletěl na jižní výběžek Afriky a zmocnil se několika pozemských otroků pro potřeby svých přátel v Edinu. Tak vlastně započala tradice "nekonečného" využívání otrocké síly z Afriky, která sužovala moderního člověka v příštích tisíciletích. Připomíná to výjev ze 17. Století, kdy se otroctví stalo jedním z nejvýnosnějších obchodů a kdy byli afričtí otroci chytáni jako zvířata proto, aby je odváželi a prodávali do vzdálených zemí. Tyto události jsou na tabulkách popsány velmi dramaticky:

"Na čtyřicet šarů pouze Abzu byla poskytnuta úleva! Hrdinové v Edinu křičeli. Roboty nám přibylo, že to více nelze snášet, i my chceme mít dělníky! Ninurta rozhodnutí do svých rukou vzal. S padesáti hrdiny do Abzu výpravu podnikl, zbraněmi se vyzbrojili. V lesích a stepích Abzu oni pozemšťany naháněli, do sítí je chytali, muže a ženy do Edinu odvezli. Tím počínáním Enki rozezlen byl, rovněž tak Enlil kvůli tomu zuřil: Mé vyhnání Adamua s Ti-Amat jsi zrušil! Tak Enlil k Ninurtovi pravil. S pozemšťany v Edinu teď hrdinové klidní jsou, jen několik málo šarů a nebude to věcí podstatnou, tak Ninurta k Enlilovi děl. Ať tedy zlato vrší se rychle a všichni na Nibiru se co nejrychleji vrátíme."

Anunnakové sledovali v Edinu pozemšťany s obdivem. Byli chytří, pokynům rozuměli. Přebírali nejrůznější práce. Neustále se pářili a rychle se množili. Za šar měli jednu, čtyři i více generací (přibližně tedy žili 900 let, ale z hlediska Anunnaků to byl krátký život, z hlediska dnešního člověka to je úctyhodný věk). Enki pozoroval u pozemšťanů, že se u nich projevují regresivní sklony směrem k jejich divokému původu. Pojal plán, že stvoří civilizovaného člověka a to "na vlastní pěst". To, co udělal, se později objevilo v bibli jako příběh Mojžíšův, který byl vychováván jako faraonův syn: Enki oplodnil dvě mladé pozemšťanky, které porodily syna a dceru. Z tabulek se dozvídáme, že byl nadšením doslova "bez sebe":

"Kdo by o takové věci slyšel! Mezi Anunnaky a pozemšťany se početí zdařilo. Civilizovaného člověka jsem na svět přivedl."

Svůj čin zatajil a řekl, že děti našel opuštěné v košíku na řece a tak je vzal, aby je vychoval jako vlastní. Narodily se v 93. šaru, tedy 334 800 let po přistání na Zemi, to znamená v době před 108 000 lety. Pojmenovali je Adapa (Nalezenec) a Titi (Nositelka života). Tímto činem se Enki "osobně zasloužil", že vznikly první exempláře "Homo sapiens sapiens" a zároveň zajistil jejich budoucnost jako nového civilizovaného druhu, který se pak rozmnožil na planetě. Enki byl tedy Stvořitel (bůh) původního "Adamu" a pak později i "Adapy" "prvního civilizovaného člověka". Jeho bratr Enlil ho vylíčil jako zlého hada a "ďábla", od kterého by se lidé měli držet dál. Protože ale Enlil byl nejvyšším velitelem na Zemi, který se prohlásil za boha na Zemi, tak bylo jeho slovo nejvyšším zákonem. Tento nejvyšší bůh byl autoritativní, prudérní a samolibý. Trestal přísně lidi za neposlušnost, ale také odměňoval své nohsledy hmotnými statky a mocenským postavením. Tento bůh bible a všech "člověkem" vytvořených náboženství pak podporoval v lidech skrytě materialismus, manipuloval je a bránil jim v jejich duševním rozvoji, aby pochopili širší obraz vesmíru. Chtěl, abychom věřili, že jen on je jediným, všemohoucím Bohem a Stvořitelem vesmíru... Výsledkem tohoto procesu je dnešní zanedbaný nevědomý druh, který se jako zmatený vynořil ze své kolébky, stále se ještě neorientuje v základních věcech a kterému je stále upíráno vyšší poznání.

(20. díl) Adapa – "první civilizovaný člověk", Ka-in a Abel

Adapa a Titi potomci Enkiho byli vychováváni jako anunnacké děti. Enki je se svou chotí Ninki naučili všem dovednostem Anunnaků. Byl spokojen s tím, že nový druh pozemšťana byl civilizovaný a inteligentní, proto nechal přivést z Nibiru všechna možná semena a domácí zvířata, aby mohli pozemšťané pro sebe i Anunnaky pěstovat nejrůznější plodiny a osvojili si zemědělství. Podle tabulek se toto odehrávalo v době 108 000 let před Kristem. Zajímavé je, že právě v tomto čase došlo podle antropologických nálezů k nepochopitelnému evolučnímu skoku ve vývoji Homo Sapiens. Pozoruhodné je, že stejně nepochopitelný evoluční skok se v té době odehrál v botanické říši. V té době se najednou objevili krytosemenné rostliny a druhy, které se do té doby na Zemi nevyskytovaly. Vysvětlením všeho se nabízí Enkiho "genetický experiment" a dovoz nejrůznějších obilovin, plodin a semen ovocných stromů z Nibiru, o kterém se tabulky zmiňují:

"Nechť semena k zasévání z Nibiru přivezena jsou, nechť bahnice z Nibiru, z nichž ovce budou, na Zemi dopraveny jsou, nechť nové pokolení Pozemšťanů zemědělství a pastevectví učí se, nechť Anunnakové a Pozemšťané společně syti jsou, tak Enki k Enlilovi pravil."

Enlil a Enu byli ohromeni, že se civilizovaný člověk dokázal tak rychle vyvinout z mnohem prostšího druhu Adamu a že došlo k tak rychlému evolučnímu skoku. Z jejich výroků je patrno, že byli velmi dobře obeznámeni se zákony evoluce, a že věděli, jak dlouho trvá vyvinutí nového druhu. Byla naplánována cesta na Nibiru, aby Anu sám uviděl úžasného pozemšťana. Enkiho dva synové Ningišzida a nejmladší Dumuzi byli vybráni jako jeho doprovod a zároveň i oni měli poprvé navštívit planetu svých rodičů – Nibiru. Když vzlétli, tabulky popisují Adapův strach:

"Co Adapy se týče, jeho nepěstěné vlasy oholeny byly, přilba orla byla jemu dána, namísto zástěrky bederní, přiléhavý oděv obléci si měl. Dovnitř toho-co-stoupá-vzhůru byl Adapa umístěn. Když signál vydán byl, nebeský kočár zaburácel a zachvěl se, v úleku Adapa skrčil se a vykřikl: Orel bez křídel vzlétá. Když jednu míli do výše se vznesli, na Zemi vyhlédli, její souše viděli, světadíly rozdělené moři a oceány. Když dvě míle ve výšce byli, oceán na pouhou káď se zmenšil, souš velká jako košík byla. Když tři míle ve výšce byli, Země nyní malá koule byla, mořem temným pohlcená. Adapa rozrušen byl, skrčil se a vykřikl: Vezměte mne zpět. Ningišzida ruku na Adapův krk vložil a v mžiku Adapa se utišil..."

Enki se přiznal své nevlastní sestře Ninmach a Ningišzidovi, že Adapa a Titi jsou jeho potomci a zdůraznil, že svým počínáním vlastně zajistil Anunnakům přežití na Zemi a dostatek potravy, kterou jim bude nové pokolení Pozemšťanů obstarávat pěstováním plodin a chovatelstvím domácích zvířat. Mezitím Adapovova partnerka Titi porodila dva syny Ka-ina a Abela. Takže se nám tady objevuje mnoho tisíc let před biblí Ka-in a Abel, kteří se ale nenarodili Adamovi a Evě, ale Adapovi a Titi. Ka-ina si vzal "pod své křídlo" Ninurta ve městě Bad-Tibira, aby ho naučil vše o obdělávání polí, orání, sázení, sklízení, hloubení zavlažovacích kanálů. Ka-in byl znám jako: "Ten, který na polích pěstuje jídlo". Marduk si vzal na starost Abela – "Ten ze zavlažených luk". Naučil ho stavět ohrady pro zvířata a pečovat o ně. Je třeba připomenout, že všichni tehdy žili velmi dlouho, protože trvalo celý šar, než se vrátil Dumuzi z Nibiru a přivezl sebou semena plodin, které na Zemi nerostla a ovce a jiná domácí zvířata, které do té doby na Zemi nežila... Pod vedením Ninmach postavili "Sál stvoření, kde množení zrna a bahnic započalo na Zemi".

Rivalita mezi synem Enlila Ninurtou a synem Enkiho Mardokem se projevila i ve vztahu obou bratrů Ka-ina a Abela, které oba měli na starost. Učili je pastevectví a zemědělství. Napětí mezi nimi přerostlo ve spor o to, čí práce je důležitější a nakonec hádka přerostla v boj, ve kterém v záchvatu zuřivosti Ka-in Abela zabil:

"Plivali na sebe, pěstmi zuřivě se byli, Ka-in do krajnosti rozlícen, zvedl kámen, do hlavy s ním Abela udeřil..."

Rozhodnutí o trestu Abela se rodilo těžce. Nakonec byl ušetřen jeho život, ale byl vyhnán do dalekých zemí...

(21. díl) Marduk

V 95. šaru měli Adapa a Titi syna, kterého pojmenovali Seti. Dohromady se jim narodilo ještě třicet synů a třicet dcer. Tito potomci se zdárně množili, pracovali jako oráči a pastýři a zajišťovali všem potřebnou potravu. Adapa první civilizovaný člověk "Homo sapiens sapiens" zemřel ve 108. šaru roku 55 000 před naším letopočtem. Žil 15 šarů, takže se musel dožít 55 800 let. Marduk se v té době zamiloval do pozemšťanky a stal se prvním Anunnakem, který si vzal pozemšťanku za ženu, což opět způsobilo bouřlivou odezvu mezi Anunnaky. Marduk se musel vzdát svého následnictví na Nibiru a do celé záležitosti dokonce zasáhl nejvyšší Anu:

"Marduk oženit se smí, leč na Nibiru princem nebude již nikdy víc."

Právě toto počínání starších dohnalo ctižádostivého Marduka, aby se v budoucnu postavil všem Anunnakům... Po svatbě "Sarpanit" byl Marduk poslán do země, kterou dostal do správy jako svatební dar. Šlo o "panství nad Abzu, v zemi jež k Hornímu moři sahá, území jež vodami od Edinu odděleno je, místo kam loděmi se dostat lze". Hovoříme zde o Egyptě, místu, kde Marduk v příštích letech vládl jako bůh "Ra". Také Iggigové využili situace kolem svatby Marduka a říkali: "Co Mardukovi je povoleno, ani nám by nemělo být upíráno." Igigové se domlouvali: "Pojďme mezi Adapitami sobě ženy vyberme a děti zploďme." (Pozemšťankám se říkalo – Adapity po svém prapředkovi Adapovi). "Enlil zuřil, aniž se nechal uchlácholit." Enlil se stává postupně mstivým bohem bible, jenž bedlivě pozoruje každý krok lidí a snaží se zajistit, aby příliš nezmoudřeli, nezesílili a v budoucnu ho neohrozili:

"V Edinu oni zůstat nesmějí! Pln hněvu Enlil křičel. Znechucen, shromáždění opustil, v srdci svém proti Mardukovi a Pozemšťanům jeho, již Enlil věci osnoval. Rukama našima vlastníma tahle planeta se zástupy Pozemšťanů bude zničena."

Enlil nakonec rezignoval s podmínkou: "Nechť Igigové a ženy jejich Zemi opustí..." Ale za chvíli stál před dalším dilematem. Dozvěděl se totiž, že podmínky na Marsu se natolik zhoršily, že už tam není možné prakticky žít. Přistěhovalci z Marsu byli izolováni v okolí kosmodromu v cedrových horách a hovoří se o nich v sumerských překladech, jako o "dětech z raketových lodí":

Někteří se později přidali k Mardukovi a někteří odešli do "dalekých zemí vysokých hor". To oni byli původními faraóny pod nadvládou Marduka, jenž začal utvářet početnou a věrnou skupinu pozemšťanů, kteří ho následovali, poslouchali a uctívali. Na zemi se stal mocnou silou, která začala Enlila i Enkiho znepokojovat:

"Jaké pikle Enki a Marduk kují? Otce svého Enlila Ninurta se ptal. Země do dědictví Pozemšťanů připadne! Enlil Ninurtovi pověděl. Jdi potomky Ka-inovi najdi a s nimi své vlastní panství připravuj!"

(22. díl) Ziusudra

"V Edinu Lu-Mach předákem byl, vynucovat uloženou práci byla jeho povinnost, příděly jídla krátit Pozemšťanům úkol jeho byl. Chotí jemu byla Batanaš, dcerou bratra Lu-Machova otce byla. Krásou oslnivou obdařena ona byla. Enki synu svému Mardukovi zprávu poslal: Do panství svého Lu-Macha povolej, nechť učí Pozemšťany, jak město se staví. A když byl Lu-Mach do panství Murdochova povolán, do domácnosti Ninmach, v Šurubaku, choť svou Batanaš on přivezl, by před masami rozezlených Pozemšťanů zajistil jí ochranu. Načež Enki sestru svoji Ninmach v Šurubuku velmi brzy navštívil. Na střeše obydlí, kde koupala se Batanaš, Enki za podbříšek chytil ji, políbil a do lůna jejího sémě vypustil. Dítě Batanaš počala. Bílá jako sníh byla jeho pleť, barvu vlny měly jeho vlasy, jako nebesa byly jeho oči, zářivě oči jeho svítily. Ohromen a vyděšen byl Lu-Mach. Syn Batanaš narodil se, nepodoben byl Pozemšťanu, porodem tím velmi zmaten byl. Lu-Machovi tajemství syna svého Batanaš neodhalila. Jako Ziusudra – Ten z dlouhých zářivých dní života, pojmenovala jej. V Šurubaku byl on vychován. Ninmach našla v chlapci zalíbení, ochrannou ruku nad ním držela. Chápavostí velkou byl on obdařen, vědění obsáhlé Ninmach jemu předala. Enki dítě převelice zbožňoval, spisy Adapovy naučil jej číst, rituálům kněžským, kterak konat a dodržovat je, naučil se."

Zde se nám ukazuje promiskuitní a vysoce sexuální rys Enkiho povahy, znovu se vynořuje na světlo a vyvolává další spory. Enki opět vkládá svůj genofond do lidského druhu. Svedl krásnou Batanáš, která mu porodila syna jménem Ziusudra. Podobně jako Adapa – Enkiho první lidsko-anunnacký potomek, byl i Ziusudra velmi bystrý, vykazoval značnou inteligenci a Enki tohoto chlapce, který vypadal, jakoby mu "z oka vypadl", úplně zbožňoval. Popis dítěte nám dává podrobnou představu, jak Enki vypadal. Ziusudra se narodil ve 110. šaru, 396 000 let po přistání na Zemi, tedy 47 000 př. n. l. Byl člověkem, který přežije potopu v arše, a který byl skutečnou postavou, kterou bible nazývá – Noe.

Anunnakové mezi sebou, Ziusudra i Adapa používali úplně jiné písmo dávno před tím, než potopa srovnala většinu světa se zemí. Existuje ale jen málo příkladů, což by vysvětlovalo, že naprostá většina všeho byla pohřbena pod horami písku a bahna. Sumerské tabulky hovoří o prapůvodních časech, kdy na Zemi panoval jiný řád, kdy i řeč a písmo bylo jiné. Bylo to v době před Babylonskou věží a předtím než bohové "zmátli řeč" člověka. Byla to doba, kdy nepanovaly dobré časy. Jakoby vše bylo polapeno do sestupné kulturní i ekologické spirály. Igigové se rychlým tempem množili s pozemšťankami, což Enlila přivádělo k zoufalství: "V očích jeho mise Anunnaků na planetě Zemi, zvrhla se." Najednou se zde vyvinul nový druh, který nevznikl zcela přirozeným způsobem a jeho imunitní systém nebyl uvyklý mikroorganismům, které se v té době na Zemi vyskytovaly. A tak by nás nemělo překvapovat, když se z tabulek dozvídáme, že:

"Rány morové a nákazy pustošily Zemi, bolesti, závratě, třesavky a horečky pozemšťany deptaly. Učme pozemšťany léčení, by sami uměli se léčit, Ninmach pravila. To výnosem svým zakazuji, na její prosby Enlil opáčil. Učme pozemšťany stavět rybníky a kanály budovat, by oni sobě z vod ryby a výživu zajistili, tak Enki k ostatním vůdcům hovořil. To výnosem svým zakazuji! Enlil Enkimu odpověděl. Nechť pozemšťané hladem a nákazami zhynou! Po jeden šar jedli pozemšťané trávu na polích, po druhý i třetí šar pomstou Enlilovou trpěli. V Šurubaku, městě Ziusudry, muka k nesnesení byla. Do Eridu Ziusudra, pozemšťanů mluvčí odcestoval, do domu Pána Enkiho vedl kroky své, o pomoc a záchranu prosil jej, leč Enki vázán byl výnosy Enlila..."

(23. díl) Před potopou světa

V dobách těch Anunnakové o vlastní přežití se strachovali, i jejich příděly se tenčily, změnami země oni sami postiženi byli. Na Zemi, stejně jako na Lachmu roční období pravidelnost pozbyla. Na tváři Slunce černé skvrny se zjevovaly, z tváře jeho plameny šlehaly. Také Kišar zlobila, zmatené byly jejich dráhy. Sněžný led, jež Bílou zemi pokrývá, ujíždět započal! Tak oni z cípu Abzu hlásili. Až příště Nibiru přiblíží se k Slunci, jeho síti přitažlivé Země vystavena bude, na Nibiru učenci byli na poplach. Až příště Nibiru připutuje co nejblíže k Zemi, sněžný led z Bílé země se z povrchu sesmekne. To vodní katastrofu způsobí, mohutnou vlnou, potopou, Země pohlcena bude! Král a učenci rozhodnutí učinili, k vyklizení Země a Lachmu nutno se připravit! Když v Abzu zlaté doly uzavřely, Anunnakové odtamtud do Edinu přišli, tavba a čištění v Bad-Tibiře ustaly, všechno zlato na Nibiru odvezli. Prázdná, na odsun přichystaná, flotila rychlých kočárů na Zemi se vrátila, poselství od Anua zmocněnec předložil: Tři vůdcové, jež na Zemi pobývali nejdéle, slovy těmi, umlčeni byli. Vy tři na Zemi zůstanete, pouze zemřít na Nibiru se vrátíte. V kočárech nebeských, kol Země kroužících pohromu tu přečkáte, všem dalším Anunnakům, zda chtějí odejít, či pohromu přečkat, musí být volba dána. Igigové, kteří pozemšťanky sobě brali, nechť mezi odjezdem a chotěmi se rozhodnou. Žádný pozemšťan včetně Mardukovy Sarpanit na Nibiru odcestovat nesmí. Všichni, kteří zůstanou a počkají, co se bude dít, v nebeských kočárech nechť vyhledají bezpečí...

Byla to chvíle, v níž Enlil tajně doufal, příležitost zničit hordy pozemšťanů, kteří pouhým počtem ovládli svět. Anrnnakům a Igigům, kteří se rozhodli zůstat, bylo doporučeno, aby se uchýlili do vysoko položených oblastí a tam přečkali katastrofu. Pak nastala kritická chvíle, Marduk a synové Enkiho i Enlila se rozhodli zůstat na Zemi. Také Ninmach s hrdostí oznámila, že zůstane: "Pozemšťany mnou stvořené neopustím nikdy. Mé životní dílo je zde." Enlil ale odhalil svůj generální plán: "Nechť pozemšťané zhynou za ty ohavnosti..." Zde je slyšet tón mstivého boha, který k nám tak často zaznívá z bible. Enki se bratrovi ale postavil, vždyť to byl on, kdo člověka stvořil a pak navíc zplodil nový druh – civilizovaného člověka. "Úžasná bytost byla námi stvořena, námi zachráněna musí být!" Mezi bratry propukla divoká hádka a Enlil obvinil Enkiho, že si hraje na Boha. "Mocnost Stvořitele všeho do rukou svých uchopil jsi" a ještě vinil Enkiho ze všech "ohavností" způsobenými lidmi. Jako velitel Země Enlil autoritativně nakonec přinutil všechny přítomné složit přísahu, která měla přivodit definitivní zničení lidstva. "Nyní když pohroma z předurčení neznámého seslána byla, nechť stane se, co se stát má." Slib složili všichni kromě Enkiho, který shromáždění na protest opustil:

"Na Enlilovi samotném ta zodpovědnost na věky spočine!" Opáčil Enki.

Jakou vlastně všichni očekávali pohromu? Očekávali mohutnou povodeň s přívalovou vlnou takové výšky, že měla zničit celou planetu.

"Až příval vod přes souše se přežene, všichni živí tvorové jednou velkou ranou odsouzeni budou k vyhubení."

(24. díl) Potopa světa 1

Enki a jeho nevlastní sestra Ninmach zamířili do Abzu, a tam začali shromažďovat všechny životní formy, které byly na Zemi, aby je posléze mohli obnovit.

"Samčí a samičí esence a vejce života sbírali, do bezpečné úschovy je dali, než Země oběh vykoná, by potom ty druhy, pomocí sloučení, opět oživili. V Sipparu všichni Anunnakové se sešli, den Potopy očekávali."

Enki ale ještě neskončil. Krev jeho krve Ziusudra měl být zanechán svému osudu na Zemi, aby zahynul. Sumerské tabulky nám líčí velmi podrobně, jak daleko Enki proti zákazu Enlila zašel, aby Ziusudrovi pomohl, jak mu sdělil přesné plány na postavení lodi, včetně toho co má vzít dovnitř lodi.

"Noci té do rákosové chýše, kde Ziusudra spal, Enki potají se odebral, aniž přísahu porušil, nikoli k Ziusudrovi, leč ke stěně chýše pan Enki hovořil. Když Ziusudru slova jeho vzbudila, jemu Enki zpoza rákosové zástěny děl: Chýše rákosová, mým slovům dopřej sluchu, mými pokyny se řiď! Na města veliká pohroma dopadne, bouře strašlivá je smete, zkáza lidstva a jeho potomstva to bude. Toť konečný výnos, zpráva ze shromáždění Enlilem svolaného, toť rozhodnutí Anuem a Enlilem a Ninmach vyřčené. Nyní poslyš moje slova, pozor dávej na sdělení, které tobě předám: Opusť dům svůj a postav loď, majetky zavrhni, život zachraň! Pro loď, kterou musíš postavit, nákres a rozměry jsou na tabulce dány, u tvé rákosové chýše tabulku tu zanechám. Záležet dej si, by loď ta dokonale kryta byla, vidět slunce zevnitř nesmí být, dobrá smůla řádně těsnit musí, by vodě odolala. Loď ta musí být schopna točit se a kutálet, by vodní příval přežila. Za sedm dní postav tu loď, svou rodinu a příbuzné v ní shromáždi, v lodi té mnoho jídla a vody k pití připrav, domácí zvířata přiveď též. Pak v určený den, znamení ti bude dáno, v ten den do lodi, musíš nastoupit, poklop její musíš těsně uzavřít. Strašlivá Potopa, jež od jihu přijde, země a život zpustoší. Loď tvou z kotviště vyzvedne, loď ta bude točit se a kutálet. Strach neměj, do bezpečného útočiště tě dovede, díky tobě sémě civilizovaného člověka přežije! Ne k tobě, Ziusudro, hovořil jsem, nýbrž k rákosové chýši mluvil jsem. Tak Enki děl. Z rozhodnutí Enlilovva přísahou vázán jsem ke všemu co Anunnakové odpřísáhli, pokud mou tvář uzříš, zcela jistě jako všichni pozemšťané zemřeš! A nyní, rákosová chýši, mými slovy řiď se. Účel lodi a tajemství Anunnaků u tebe musí zůstat tajemstvím! Když měšťané vyptávat se budou, ty povíš jim toto: Pán Enlil na mého pána Enkiho se rozhněval, do Enkiho příbytku v Abzu plavím se, snad Enlil k usmíření svolí! Tabulku z lapis lazuli, lesknoucí se ve světle měsíčním, Ziusudra zpoza rákosové stěny spatřil a zvedl, na ní byl obraz lodi nakreslený, zářezy udávaly její míry. Ráno on měšťanům pravil: Ve městě tomto nemohu již žít, ni do Edinu nesmí moje noha vkročit, do Abzu, panství pána Enkiho, proto na lodi jež rychle musí být postavena já odpluji. Ráno ještě neskončilo a již lidé kolem Ziusudry shromáždili se, jemu loď rychle stavět chtěli a navzájem se k tomu nabádali. Zatímco tesaři prkna k sobě stloukali, Ziusudra v kotli živici rozpouštěl. Živicí zevnitř i zvenku loď proti vodě utěsnil. Tak jako na kresbě z tabulky byla loď pátého dne dokončena. Měšťané do lodi jídlo a vodu jemu nosili, od vlastních úst si jídlo utrhovali, by Enlila usmířili, pilně se všichni činili. Čtyřnohá zvířata byla na loď nahnána, též ptáci z polí sami nalétali dovnitř. Na loď Ziusudra s ženou svou a syny nastoupil, jejich ženy s dětmi přišli též. Všechny, kdož odjet chce do země pána Enkiho, na palubu nechte vstoupit též! Tak Ziusudra ku shromážděným lidem prohlásil. Jen několik řemeslníků výzvu poslechlo. Šestého dne Ninagal, Pán velkých vod, na palubu přišel, synem Enkiho on byl, jakošto lodivodem pro loď Ziusudry vybrán byl. Krabici z cedrového dřeva v rukou nesl, po boku svém na lodi ji neustále měl. Životní esence od živých tvorů obsahuje, panem Enkim a Ninmach nasbírané, před hněvem Enlilovým musí být ukryty, by život opět vzkříšen byl, jestliže Země svolná bude..."

(25. díl) Potopa světa 2

Potopa světa se udála ve 120. šaru, 432 000 let po přistání, tedy přibližně 11 000 před naším letopočtem, kdy i podle konzervativních vědců došlo ke zničení světa velkou povodní. V té době bylo Ziusudrovi už 10 šarů, tedy 36 000 pozemských let. Podle tabulek tato katastrofa byla důsledkem kosmické události, kdy se obří planeta Anunnaků na své 3 600leté oběžné dráze kolem Slunce, přiblížila k Zemi blíže než obvykle. Tabulky nám sdělují verzi, že to byla přírodní katastrofa, které Anunnakové pouze zneužili ke zničení výsledku svého problematického stvoření, otrockého druhu zvaného člověk. Je ale otázkou, zda Anunnakové nebo jiná mimozemská skupina těmto událostem "trochu nepomohla".

"Nyní poslyšte příběh o Potopě, jež Zemí přehnala se. Řadu dní předcházejících dni Potopy Země duněla, sténala, jako by bolestmi trpěla. Nibiru jako zářící hvězda na nebesích vidět byl. Země počala se třást, přitažlivou sítí do té doby nevídanou rozrušena byla. Potom hrom burácivý zaduněl, blesky rozsvítily nebesa. Odlet! Odlet! Utu signál dal, pro Anunnaky určený."

Je zajimavé a k zamyšlení, jak to, že Anunnakové tak přesně věděli, kdy dojde k začátku vzniku ničivé vlny...

Skrčeni ve svých lodích nebeských Anunnakové vylétli k nebi. V Šurubaku, osmnáct mil vzdáleném, zářivé výbuchy Ninagal sledoval. Zavřít! Zavřít průlez! Ninagal na Ziusudru křičel. Společně stáhli padací dveře, které průlez kryly. Vodotěsná, bezpečně uzavřená byla loď, ni paprsek světla dovnitř nepronikl. V Bílé zemi, základy Země se otřásly, pak s duněním, jež za tisíc hromů vydalo, ze svých základů ledový příkrov sjel. Do moře jižního se zřítil, jedna kra do druhé strašlivě vrážely. Znenadání přívalová vlna zvedla se, k samotným nebesům ta vodní stěna sahala. Větry její vodní stěnu hnaly, přívalová vlna na sever se šířila. K územím v Abzu ona se blížila. Odtamtud k obydleným zemím až i Edin pohltila. Loď Ziusudrovu ta přívalová vlna z kotviště vyzvedla, házela s ní sem a tam, vodní propast tu loď pohltila. Ač zcela ponořena, loď držela pevně, kapka vody dovnitř neprosákla. Venku vlna rozbouřená kosila lidi jako bitva vražedná. Země zmizela, všude jenom voda byla. Vše, co dřív na zemi stálo, mohutnými vodami odplaveno bylo. Před koncem dne ta vodní stěna, nabírajíc na rychlosti, hory pohltila. V kočárech nebeských kolem Země zatím Anunnakové kroužili, v kajutách namačkáni se krčili, co děje se tam dole na Zemi, v napětí pozorovali. Ninmach jak žena při porodu křičela. Stvoření "má" vody zaplavují, jako vážky v rybníku utonulé, všechen život valící se vlnou, vzat. Všechno tam dole se v hlínu obrátilo. V lodích nebeských Anunnakové pohledem tím poníženi byli, běs nespoutaný, moc přesahující tu jejich, plni bázně sledovali v oněch dnech. Po sedm dní vody shora s vodami Velikého mísily se, déšť z nebe po čtyřicet dní ještě pokračoval. Kde hory k nebesům své štíty vypínaly, nyní jejich vrcholky změnily se v ostrovy. Po čtyřiceti dnech Ziusudra na své lodi poklop otevřel, úplně sama loď na velikém moři spočívala, ni známka života kolem. V té době Ninagal, Enkim určený, ke dvojitému vrcholu Arraty loď směřoval. Netrpěliv Ziusudra byl, ptáky, kteří byli na lodi, vypouštěl, by hledali souš, a našli vegetaci. Pak holubici vypustil, s větvičkou ze stromu na lodi přistála! Nyní Ziusudra věděl, že souš z vody se vynořila. Otevřel poklop vodotěsný a z lodi Ziusudra vyšel. Zatím Enki a Enlil ve vírech na horu Arraty sestoupili. Tam loď Ziusudry spatřili a Ningala mezi nimi. Hněv Enlila neznal hranic. Do jednoho měli pozemšťané zhynout, pln zuřivosti křičel, na Enkiho se ve zlosti vrhl, holýma rukama zabít bratra svého chystal se. Ziusudra pouhým smrtelníkem není, můj syn to je! Volal Enki. Na chvíli Enlil se zarazil. "Přežití Lidstva vůlí Stvořitele všeho musí být" – Tak Ninurta k otci svému pravil. Nakonec obměkčen, Enlil za ruce vzal Ziusudru a choť jeho Emzaru a pravil: Plodní buďte, množte se, Zemi znovu zaplňte!

(26. díl) Po potopě

Trvalo mnoho let, než vody úplně ustoupily. Sedimentace po takové události musela být obrovského rozsahu. Vše bylo pokryto velkou vrstvou hornin, hlíny a bahna. I v Abzu a Edinu se vše ztratilo pod vrstvou bahna. Všechna města v celé Mezopotámii byla pohřbena pod blátem a naplaveninami. Mohutná kamenná plošina v Cedrových horách byla ale dále na svém místě a dala se používat, protože ležela mnohem výše, než ostatní osídlení. S největší pravděpodobností se jedná o starodávnou kamennou plošinu v Baalbeku na severovýchodě Libanonu. Když se díváte na ty gigantické megality umístěné vedle sebe tak, že vytvořily dokonalou rovinu o velikosti 90 000 metrů čtverečních, pochopíte, proč by prehistoričtí lidé potřebovali stavbu tohoto druhu. Použité "kameny" váží od 200 do 1 200 tun. I dnes je jenom pár obřích jeřábů, které by dokázaly takové giganty zvednout. Navíc jsou dokonale vyřezané, vytvarované a jejich hladké strany do sebe dokonale zapadají, podobně jako kousky lega. Pohled na tuto plošinu Anunnaky inspiroval k tomu, jaké stavby by v budoucnu obstály takovým katastrofickým událostem a zároveň by sloužily jako maják, podle kterého by byly navigováni piloti přilétávající z vesmíru (pyramidy).

Zkáza se neomezila jen na Zemi. Také dorazivší Igigové z Marsu přišli se zprávou, že jejich planeta byla hodně poničena a stala se neobyvatelnou:

"Průletem Nibiru, Lachmu zničen byl... Atmosféra jeho vysáta byla, vody jeho, následně vypařily se, místem prašných bouří se Lachmu stal."

Všichni si uvědomovali, že jejich hlavním úkolem je prosté přežití. Vyzvedli ME (tabulky vědění) ze Sálu stvoření, vybudovaném v podzemí poblíž startovací rampy. Je fascinující, že je zmíněn dokonce použitý materiál. Byl to diorit, kámen tvrdší než železo, s hodnotou 8 na stupnici tvrdosti: "Truhlice z dioritu, pečetěmi opatřeny byly"... Vyzvedli celou řadu těch nejdůležitějších věcí, včetně semen, původně přivezených z Nibiru. To jim umožnilo opět začít sít a sázet plodiny.

I zprávy z Nibiru byly znepokojující. Gravitační síly strhly zlatý štít na Nibiru a atmosféry zde opět ubývalo. Znovu nastala velká sháňka po zlatě, zrovna, když už se Anunnakové chystali, že se vrátí na Nibiru. Tentokrát už ale nebyli k dispozici žádní dělníci, neboť všechny usmrtila voda a také Anunnaků bylo mnohem méně, protože naprostá většina se vrátila na Nibiru: "Řízením osudu či předurčením, které mohlo vzejít jen z vůle Stvořitele všeho na Zemi i na Nibiru, zavládlo zoufalství veliké." "Bohové" znovu prozkoumali svět a Ninurta se vrátil s velmi dobrou zprávou se vzdálených zemí za oceánem. Potopa způsobila velikou erozi hor, která odhalila bohaté naleziště zlata, v podobě čistých zlatých valounků. Velké množství zlata se nacházelo v údolích okolo jezera Titicaca, na bolívijsko-peruánské hranici. Tyto nálezy stály u zrodu starodávné civilizace Inků:

"Z horských úbočí nesčíslná kvanta zlata v nugetech velkých i malých do řek dole spadla, bez dolování lze nyní zlato získávat."

Enlil a Enki byli ohromeni: "Zlato, čisté zlato, bez čištění a nutnosti tavby všude kolem povalovalo se." Tak začala jihoamerická prehistorická zlatá horečka. Anunnakové však museli poblíž nalezišť zbudovat přistávací plochu, odkud by mohli vozit zlato na Nibiru. Tou se stala planina na Nazce. O takzvaných liniích se napsalo mnoho teorií. Různé spekulace odolávaly po staletí těm nejlepším archeologům. A přitom jednoduchou odpověď nám opět přinášejí texty na sumerských tabulkách. Všem pochybovačům dává pádnou odpověď krystalicky čistý klínopisný text:

"Nyní nové místo pro kočáry zbudujeme, odtamtud zlato na Nibiru poputuje. Novou pláň, jejíž půda vyschla a ztvrdla, hledat započali, na opuštěném poloostrově oni takové místo nalezli. Rovné bylo jako hladina jezera, bílými horami obklopené."

Tento popis jednoznačně sedí na nehostinný poloostrov v Nazce, který je obklopen pohořím And, jejichž vrcholky musel i tehdy pokrývat bílý sníh...

(27. díl) Pyramidy v Gíze

Ninurta operoval v Andách už před potopou, když sem odešel za Ka-inem. Jeho potomci ho tady uctívali jako svého božského ochránce. Místní lidé, kteří vysoko v horách přečkali Potopu světa, mohli být ihned využiti ke sbírání zlatých valounů a navíc zlato uměli zpracovávat a vytavovat. Ninurta Enlilovi a Enkimu vysvětloval:

"Jakošto ochránce předků vzpomínají mne, Velikým ochráncem mě zvou."

Enlil, který původně doufal v naprosté vyhubení všech lidí, byl nyní, ale naopak spokojený, že objevili lidi, kteří přežili. Budoucnost "bohů" se totiž zase ocitla v pracovitých rukách lidí. Vedle sběru zlata v Andách se Anunnakové nechtěli ale také vzdát původně osídlených oblastí v Mezopotámii. Anunnakové se rozhodli postavit novou přistávací plochu – "nové místo pro kočáry nebes". Ti, kteří tvrdí, že pyramidy v Gíze jsou zrcadlovým odrazem pásu Orionu, naleznou velkou podporu ve svém tvrzení v sumerských textech:

"Na poloostrově, Anunnaky vybraném, nebeské cesty Anuova a Enlilova zrcadlily se, nechť Místo kočárů přesně na této hranici umístěno je, nechť nebesa se odrážejí v srdci pláně té! Enlil z nebes vzdálenosti odměřil, na tabuli velkolepý návrh vyznačil. V jižní části pustého poloostrova, na hornatém místě, dva sousední vrcholy Enlil vybral, na nich jižní hranici ukotvil. Kde druhé dvojice štítů zapotřebí bylo, umělé hory tam můžeme vztyčit! Tak Ningišzida k vůdcům pravil. Na tabuli obraz, k nebi se zdvíhající štíty s hladkými stěnami, pro ně nakreslil. Je-li možné toto provést, staň se tak! Enlil pravil souhlasně. Nechť jako majáky též slouží! Na planině, nad říčním údolím, Ningišzida menší model postavil, úhly stoupající vzhůru a čtyři hladké strany na něm zdokonalil. Vedle větší štít umístil, strany jeho ku čtyřem zemským koutům směroval. Anunnakové mocnými nástroji kameny na stavbu řezali a vztyčovali."

Byl to nadaný Ningišzida, kdo znovu prokázal své mimořádné architektonické schopnosti a jehož pozdější egyptská civilizace začala nazývat jako Thovt či Tehuti – "božský měřič" a bůh vědění a vědy. Ningišzida navrhl, naplánoval a uskutečnil stavbu tří pyramid v Gíze. Neměly sloužit jako hrobky, jak se dodnes mylně domnívá řada lidí, nýbrž jako veledůležité orientační body a nezničitelné vesmírné majáky, které tvořily součást přistávací mřížky pro piloty: "aby vymezil přistávajícího koridoru hranici, aby výstup a sestup zabezpečil". Celý text je dokonalým popisem Gízi před všemi těmi lety po Potopě. Než se pustil do budování Velké pyramidy, tak nejprve postavil menší prototyp, aby ověřil některé ze svých výpočtů. Byla jí nejmenší, ze trojice pyramid, Menkaureova pyramida, jak ji dnes známe my. Teprve, když byl spokojen s vytvořeným modelem, přistoupil ke stavbě velkých pyramid. Jako další vznikla Chefrenova pyramida, jak o tom vyprávějí sumerské texty. Víme to, protože první dvě pyramidy nemají rozsáhlou síť chodeb a komor, a právě takto jsou v textech popisovány. Teprve pak se pustil do budování Velké pyramidy, se všemi jejími tajnými chodbami, kde každá plnila konkrétní účel: "S galeriemi a komnatami pro pulzující krystaly, navrhl jej". Dokonale zaznamenáno bylo v jílu. Pyramidy sloužily jako orientační body a majáky, které vysílaly signály a světlo, aby navigovaly přilétající piloty a astronauty. Mnoho badatelů prokázalo, že žádná z těchto pyramid nesouvisela ani s pohřby, sarkofágy a ani s hrobkami. Tento mýtus se zrodil později, když "moderní" archeologové začali krmit zhypnotizovaný svět svými vymyšlenými historkami.

(28. díl) Velká pyramida

Největší pyramida v sumerských textech je nazývána jako Ekur:

"Dům, který je jako hora", nazvali jej, majákem, až do nebe byl. Poselství, že Anunnakové Potopu přežili a zvítězili, hlásal navěky. Nové Místo nebeských kočárů nyní zlato zpoza všech moří přijímat může, z něj v kočárech na Nibiru bude zlato dováženo, by Nibiru zajistilo přežití. Odsud na východ, kde Slunce v určený den vychází, kočáry vzlétat budou, sem od jihozápadu, kde Slunce v určený den zapadá, sestupovat ony budou! Pak vlastní rukou Enlil nibirské krystaly probudil. Uvnitř příznačná světla poblikávat začala, podmanivé bzučení do ticha znělo. Venku závěrný kámen rozzářil se, jasnější než Slunce byl. Zástup shromážděných Anunnaků v jásot propukl nadšený. Ninmach dojatá tím počinem, báseň přednesla a zapěla: Dům, jehož nitro narudlým světlem nebe ozařuje, pulsující paprsek vysílá, jenž daleko, vysoko sahá, vznešená hora hor, ohromná a majestátně stvořená, vymyká se Pozemšťanů chápání. Dům náležitě vybavený, vznešený dům věčnosti. Jeho základových kamenů se vody dotýkají, obvod jeho veliký je v jílu zasazen. Jeho části důmyslně propojeny jsou, ti kdo na nebesích krouží, k odpočinku sem sestupují, dům, jenž je pro raketové lodi bodem orientačním, dům s neproniknutelnými útrobami. U dvojice štítů pomník postavme, nechť hlásá věk Lva, k obrazu Ningišzidy, tvůrce štítu. Nechť jeho tvář zhotovena je, a přesně k Místu nebeských kočárů svůj pohled upírá, kdy, kým a proč, nechť budoucím generacím odhalí! Tak Enki navrhoval Enlilovi. Slovům těm Enlil přisvědčil. Nechť zahleděný lev, je přesně k východu pohlížející a obraz Ningišzidův nese!

Marduk otce svého Enkiho pak rozhořčeně oslovil: Že povládnu celé zemi, slíbil jsi mi věru, nyní vedení a sláva jiným připadnou a já bez úkolu a panství zůstal jsem. V někdejších mých panstvích stojí umělé hory, obraz můj musí proto na lvu být! Slova Mardukova, Ningišzidu popudila, další synové také rozezleni byli, země pro sebe a věrné Pozemšťany každý nyní žádal. Pozor, ať oslava se nezvrhne v boj! Ninmach vzkřikla mezi zvýšenými hlasy. Nechť Marduk Ningišzidu o onu čest nepřipraví, však slovy Marduka rovněž řiďme se! Tak Ninmach usmiřovatelka k nesvářeným vůdcům hovořila. Máme-li mír zachovat, musí být země způsobilé k obývání rozděleny mezi nás. I dohodli se učinit poloostrov nezpochybnitelným mezníkem, načež usmiřovatelce Ninmach přidělili jej, by Pozemšťanům nepřístupný byl. Na východ odtud země způsobilé k obývání pro Enlila a jeho potomstvo vyčleněny byly. Tmavá masa pevninská, jež Abzu pojímala, Enkimu a jeho klanu pro budoucí panství dána byla. Učinit Marduka pánem jejich a vládcem zemí jejich Enki navrhl, by syna svého usmířil. V památný ten den Enlil a Enki sobě řekli a svorně shodli se: Poctěme Ninmach usmiřovatelku novým jménem Ninchursag – paní horského mysu zvěme jí. Chvála Ninchursag, usmiřovatelce na Zemi, sborově Anunnakové volali.

Celá řada badatelů naznačují, že Sfinga musela vzniknout v době, kdy většinu eroze na pomníku musela způsobit voda. Graham Hancock v knize – "Otisky božích prstů" toto podrobně rozebírá. To se zřejmě stalo před mnoha tisíci lety, kdy v Gíze ještě pršelo a záplavová vlna sahala až ke Sfinze, což byla doba zhruba před 10 000 lety. To by dávalo za pravdu všem těm informacím, které se dozvídáme ze sumerských tabulek...

(29. díl) Anunnakové po potopě

Anunnakové byli zcela zaujati rodinnými tahanicemi a spory o území a podíl na moci. Lidé se pravidelně mísili s Anunnaky i s Igigy. Na základě toho se kříženci domnívali, že se jim dostane stejného zacházení, jako bohům v protikladu s podřadnými "lidskými otroky". Následovalo dlouhé období nestability. Většina konfliktů se týkala území a rozdmýchával je Marduk spolu s Igigy. Vznášeli nejrůznější požadavky a neustále porušovali dohodnutá pravidla. Tabulky popisují různé bitvy, ve kterých byly nasazeny světelné a atomové zbraně, které v té době neměly být (podle našich "vědců") v té době k dispozici. Urputnost, s jakou od té doby lidé bojují o území, je dalším příkladem genetického dědictví anunnacké DNA, ale i důsledkem dlouhodobé manipulace s lidským druhem. Výsledkem je i naše současné skryté otroctví, na kterém se ovšem svorně podílely i jiné negativní mimozemské druhy. A tak neustále probíhalo válečné drama mezi jednotlivými anunnackými klany, jejich spojenci, ale i s dalšími mimozemci. Lidé se dostali do role přihlouplých pozorovatelů všech těchto střetů, kterým nedocházely širší souvislosti, podstata a účel všech těchto bojů a válek, případně byli lidé zneužiti jednou, druhou či třetí stranou pro své agendy. Většinou netušili a nechápali, co se to kolem nich vlastně děje. Agresivní a sobečtí bohové používali naivitu či poslušnost lidí k dosahování svých vlastních cílů. Anunnakové na nás pohlíželi, jako na domácí zvířata, která šlechtíme pro nejrůznější účely, která sice zbožňujeme, ale nejsou nám rovni, protože to jsou "jen" zvířata.

Dumuzi, Enkiho nejmladší syn, se s Inannou, vnučkou Enlila, do sebe beznadějně zamilovali při odhalování Velké pyramidy. Byli jako prapůvodní Romeo a Julie. O Inanně se píše, že vešla ve známost jako Ištar, Venuše, a v jiných kulturách pod mnohými dalšími jmény. Všude byla bohyní lásky. Dumuzi spravoval území nad Abzu, které sousedilo s Mardukovou "Egyptskou říší".

"Inanna láskou svých rodičů Nannara a Ningal zahrnuta byla, u kolébky její Enlil dlel, krásu její slovy nikdo nepopsal by, v bojových uměních s hrdiny Anunnaků soutěžila. O cestách na nebesích a o nebeských lodích u svého bratra Utua, učila se. Loď její vlastní Anunnakové darovali jí, by mohla se toulat po pozemském nebi, Dumuzimu, synu nejmladšímu, velké panství nad Abzu přiděleno Enkim bylo. Velice milován byl Dumuzi, Enkiho oblíbencem se stal. Při otevření umělých pahorků k vroucímu setkání mezi nimi došlo. Zdráhaví zprvu byli, on z Enkiho klanu, ona z Enlilovců pocházela. Láska, jenž nezná hranic, pohltila je, divokou vášní jejich srdce vzplála. Když o lásce a zasnoubení Dumuzi svému otci a bratrům řekl, Enki na mír skrz sňatek pomýšlel, své požehnání Dumuzimu dal. Snad svatba, ta mír mezi klany nastolí, též Enlil, ku všem, děl! Na bratra svého nejmladšího, Marduk žárlil. Inanna svoje srdce obnažila, o své budoucnosti s Dumuzim zaníceně vyprávěla. Vizi velkého národa já chovám, jakožto Velký Anunnak, Dumuzi z ní povstane. Jeho jméno bude vyvýšeno nad jiné, já jeho královskou chotí stanu se. Vznešené postavení sdílet budeme, vzpurné země společně si podmaníme. Ambicemi těmi, Marduk velmi znepokojen byl."

Marduk žárlil na Dumuziho, protože ho Inanna chtěla povýšit nad ostatní Anunnaky, ale tuto pozici si již před léty nárokoval Marduk. Proto proti němu zosnoval úskok. Podstrčil mu svou nevlastní sestru Geštinannu, aby ho svedla a zkompromitovala. Dumuzi uprostřed osudné noci zpanikařil, utekl, a jak prchal, tak spadl ze skály, zranil se a zemřel. Tato událost měla zničující dopad na vztahy mezi Enlilem a Enkim. Enlilovci chtěli Mardukovu smrt, zatímco Enkiho klan argumentovat tím, že i když měl Marduk v incidentu prsty, tak Dumuzi zemřel přičiněním osudu a nikoli rukou Mardukovou. Inanna na tuto verzi nepřistoupila. Z jejího pohledu byl za smrt jejího miláčka zodpovědný Marduk. Proto na něj tvrdě zaútočila s cílem ho zabít.

"K vysokému nebi její lkaní neslo se: Spravedlnost, pomstu, smrt Mardukovi! Křičela!"

(30. díl) Boj Inanny a Marduka

"Inanna Marduka do boje vyzývala. Za smrt milého svého, pomstít se chtěla. I stalo se, že válka se zběsilostí dosud nevídanou, mezi oběma klany propukla. Inanna zahájila válku tu a ve své lodi nebeské nad panstvími Enkiho synů přelétala. Na pomoc Ninurta jí přišel, ze svého nebeského ptáka na nepřátelské bašty pálil zhoubné paprsky. Z nebe spalujícími blesky a ničivými hromy útočil. V Abzu vše z řek vyplavil, dobytek na poli rozptýlil. Na sever, na místo s umělými pahorky, se Marduk uchýlil, v závěsu za ním, Ninurta na tamní obydlí jedovaté střely chrlil. Jeho zbraň co-trhá-lidi-na-kusy v těch zemích lidi o smysly připravila. Průplavy, jež říční vodu vedly, do ruda zbarvily se krví. Zatímco pustošivé boje na sever se šířily, Marduk v Ekuru se uzavřel. Gibil pro něj neviditelný štít vymyslel, Nergal jeho vševidoucí oko na nebe vynesl. Se zářivou zbraní Inanna na úkryt zaútočila, Horon na obranu otce svého přispěchal. Září Inanninou jeho pravé oko poškozeno bylo. Zatímco Utu Igigy a hordy pozemšťanů za Tilmunem odrážel, na úpatí pahorků umělých se Anunnakové toho a toho klanu i přívrženci jejich, v litém boji srazili. Nechť Marduk vzdá se, ať krveprolití to skončí! Tak Enlil sdělil svoje slova Enkimu. Nechť bratr s bratrem promluví! Enkimu Ninchursag zprávu zaslala. Uvnitř Domu, který jako hora je, poslední baštu odporu si Marduk zřídil. Inanna nemohla ztéci masivní stavbu z kamene, hladké stěny odvracely její zbraně. Pak Ninurta o tajném vchodu dozvěděl se, otočný kámen na severní straně objevil! Temnou chodbou Ninurta kráčel, klenba její jako duha třpytila se září z krystalů v odstínech nesčetných. Uvnitř, průnikem zburcovaný, Marduk, Ninurtu očekával se zbraněmi připravenými. Ninurta vzhůru galerií kráčel, zbraně jeho odpovídaly a divukrásné křišťály ničily. Do horní komory, na místo s Velkým pulsujícím kamenem, Marduk uchýlil se, ve vchodu jejím Marduk kamenné mříže spustil, ve vstupu bránily každému a všem. Dovnitř Ekuru Inanna a Iškur za Ninurtou vešli, co dál učinit rozmýšleli. Ku třem blokům kamenným, ku spuštění přichystaným, Iškur pozornost všech obrátil. Nechť smrt pomalá, být pohřben zaživa, je Mardukovým ortelem. Na konci galerie se tři kamenné bloky uvolnily, každý dolů sjel co kamenná zátka, by Marduka tam jako v hrobě uzavřel."

Enlilovci chtěli nechat Marduka v pyramidě zemřít, ale jeho rodina protestovala. Opět přichází na pomoc moudrá Ninchursag, aby vyřešila patovou situaci. Marduk bude zachráněn, ale odejde do vyhnanství – "země odkud není návratu", dále se vzdá následnictví prvorozeného a Igigové, kteří stáli za Mardukem, vydají a opustí přistávací plošinu. Poté se architekt a tvůrce pyramid Ningišzida ujal vyprošťovací akce:

"Na místě, které ukážu, vstupní otvor do kamene vytesejte, odtud vzhůru chodbu točitou vyvrtejte, tak záchranou šachtu vytvoříte. Ve spirále dutin skrytých, cestu přes kameny sobě cestu proklestíte. Pak vzhůru velkou galerií půjdete, tři kamenné uzávěry zvednete a do komory horní, Mardukova vězení smrti se dostanete."

Taková slova mohl pronést skutečně jen ten, kdo byl dokonale seznámen s vnitřkem pyramidy, její tvůrce. Přesto mnozí "historici" budou stále ještě chtít, abyste tomuto "nesmyslu" nevěřili.

"Šachtou točitou ho opatrně spouštěli, na čerstvý vzduch ho vynesli."

Poslední vývoj událostí si vyžádal nové rozdělení území a pravomocí mezi syny Enlila a Enkiho. Egypt připadl Ningišzidovi, Marduk odešel do vyhnanství, Inanna požadovala vlastní zemi a po delší debatě ji připadla země v údolí řeky Indu. Iškur získal oblast Baalbacku, přistávací plošiny a zemi na sever, zemi jižním směrem připadl Nannarovi. Ningišzida dostal do správy "zemi dvou úžin".

"Pak pozemšťané rozmnožili se, z hornatých území do suchých nížin odešli, potomci Igigů, kteří brali sobě pozemšťanky, toulali se krajem, ve vzdálených zemích, kde Ka-inovo příbuzenstvo přežilo. Ninurtovi (Jahve), jenž Anzua a Marduka porazil, pravomoci byly uděleny enlilské."

Závěrečná část: 31. až 46. díl dávného sumerského textu

Zdroj: celostnivzdelavani.cz