Necenzurujeme.cz

Byzanc na křižovatce

Na začátku sedmého století se odehrávaly dramatické příběhy, které měly mít vyústění, jež ovlivnilo celá staletí dějin. První příběh nás zavede do Byzance. Císař Herakleios zdědil stát v ekonomicky velmi špatné kondici a jeho vláda byla provázená trvalou snahou vrátit Byzanci politickou i ekonomicou sílu, kterou měla za vlády Justiniana před zhruba sto lety.

Na počátku své vlády přišel o Damašek, Aleppo, Jeruzalém a další města, která obsadili Peršané. I když je vybojoval zpět, pozice Byzanců tady nebyly nejpevnější, protože i když byl odpor Židů dvakrát krvavě a velice důsledně zlomen, bylo jasné, že kdesi v hloubce stále latentně žije touha Židů obnovit samostatnost svého státu. Persie je v tom sice trochu zklamala, ale jejich loyalita vůči Byzanci nebyla veliká a na války mezi Byzancí a Persií koukali s nadějí, že vytvoří prostor pro osvobození.

Balkán opakovaně plenily nájezdy spojených avarsko-slovanských hord, přičemž poslední se odehrál ještě v roce 625, a vetřelci dokonce po nějaký čas obléhali samotné hlavní město Konstantinopolis. Podle některých historiků byl jedním z velitelů obléhatelů i později slavný kupec Sámo. Protože poměrně logicky neuspěli, jejich svaz se rozpadl a následovala krátká válka mezi Slovany a Avary, ve které se Slované emancipovali a kupec Sámo se proslavil jako velký panovník vládnoucí z našeho území. Byzanc si oddechla, protože Balkán těmito nájezdy značně trpěl a boj za obnovení územní celistvosti Byzance na dunajské hranici vázal značné vojenské – a tím i ekonomické – síly.

Herakleios tedy provedl některé reformy v armádě, mobilizoval síly a dokázal bojovat na dvou frontách – jak na Balkáně, tak na východě. V roce 613 vyhnal perská vojska z Anatolie, odtud vpadl k Aleppu, ale tam toto jeho tažení skončilo fiaskem, ze kterého se Byzanc několik let vzpamatovávala. Až v roce 622 měl konečně dostatečnou vojenskou sílu a porazil Peršany na Kavkaze. Mezitím porazil Avary u Konstantinopole a mohl se věnovat východu říše naplno. V zimě 627 vpadl do Mezopotámie a rozdrtil Peršany ve velké bitvě u Ninive. V Persii vypukla panika, protože se v ohrožení ocitlo samo hlavní město Ktesifon. Panika přerostla v povstání a krále Chusraua II. povstalci nejdříve zajali, pak zabili. Čtenáře historických dramat asi nepřekvapí, že v čele povstání stál princ Kavad II., který se za jásotu povstalců následně stal králem místo svého otce. Uzavřel s Byzancí mír, ve kterém Heracleiovi přepustil veškerá sporná území – včetně Egypta, Izraele a Sýrie. Nový perský král s Herakleiem dokonce uzavřel spojenectví a vzal si Herakleiovu sestru za ženu (přesný příbuzenský vztah se někdy zpochybňuje a má víc variant).

V roce 627 tu tedy byla Byzantská říše, zdánlivý dokonalý vítěz dvou vleklých válek. Nicméně vítěz ekonomicky i vojenskyzcelavyčerpaný.

Arabské jaro

Mezitím se úplně jiný klokotný příběh odehrál na Arabském poloostrově. Pouštní lupič Mohamed nejdříve ovládl Meddínu a Mekku a během roku 630 železem a krví sjednotil arabské kmeny, i když s jistotou jen ty ve střední části Arábie. Když v roce 632 zemřel, vypuklo dilema, kdo převezme jeho žezlo, či spíš meč. Mohamed neměl žádné syny a nárok si činilio několik lidí – manžel Mohamedovy dcery Fatimy Alí, Mohamedův tchán Abú Bakr (otec nejmladší manželky Aiši, další předáci a členové Mohamedovy suity Umar a Abú Ubejda. Abú Bakr a Umar se v tu chvíli spojili a protože v den volby mělli značnou vojenskou převahu, vynutili si zvolení Abú Bakra jako náměstka Mohamedova, chalífy. Alí uznal postupně jeho autoritu, ale zřetelně jen pod nátlakem.

(Mimochodem mocenské přetlačování mezi starnou Abú Bakra a Alího pokračovalo ještě řadu let, vyplulo napovrch po pár letech, kdy byl Alí zvolen čtvrtým chalífou a krátce poté zavražděn. Jeho stoupenci nesouhlasili s volbou Alího nástupce a islám se tak rozpadl na větev sunnitskou – strana Ummájovců – a šíitskou – strana Alího dědiců. Toto islámské “schizma” je tedy věcí čistě historicko-mocenskou – jako středověká papežská schizmata, v ničem se nepodobá třeba sporům týkajícím se výkladu víry jaký je třeba mezi katolíky a protestanty.)

Celé společnství arabských kmenů spolu moc nedrželo (dokonce vypuklo velké povstání proti islámu) a hrozilo, že se velmi rychle zase rozpadne. Abú Bakr se ale důsledně držel toho, co se naučil od Mohameda, a vnutil Arabům politiku trvalé expanze. Povstalci byli poraženi, zmasakrováni a do budoucna byly arabské kmeny zcela zaměstnány loupežnými výpravami do okolních zemí.

Výpravy vedly nomádské oddíly v počtu asi 500 až 2.000 lidí, a většinou měly charakter klasické pustošivé loupeživé výpravy. Mířily občas na jih Persie, více do Mezopotámie, ale nejvíce do Izraele. Cílem bylo plenění sousedních zemí, zotročování zajatců – a zaměstnávání horkokrevných Arabů. Některá větší města těmto bandám raději začala platit výpalné, což ovšem útočníky jen přesvědčilo, že další expanze mají smysl.

V roce 634 do Izraele a Sýrie vyrazilo několik takových proudů, které důsledně plenily a drancovaly celé území. Spojili se v Sýrii, kde proti nim vystoupil s narychlo svolanou místní vojenskou hotovostíbratr císařeTheodoros. Jeho síly ale k porážce teď už početných arabských houfů nestačily, a proto se stáhl na sever.

Abú Bakr decimoval a plenil venkov, ale k útoku na velká města si netroufl. Situace byla špatná pro obě strany – Byzantinci si nemohli dovolit nechat úplně zpustošit celou provincii, ale ani Abú Bakr nemohl příliš odkládat rozhodnutí situace, protože ač si v počátku vybudoval značnou reputaci, ta se vinou případného neúspěchu, nebo protahování akce mohla rychle rozplynout. Ale toho už se nedožil a zemřel. Nástupcem se stal jeho přítel a spojenec Umar. Ten velitelem Arabů v Sýrii jmenoval vojevůdce Chálida ibn al-Valida.

A Chálid šel rozehrát nejdrzejí hru, jakou uměl. Většinu obyvatel, kteří by předtím třeba i váhali jestli nepovstat proti Byzanci, tím nahnal zpět do náručí Herakleia. Celé území od Aleppa, přes Damašek a Jeruzalém až ke Gaze Chálid plenil se vší důsledností, jakou dokázal. Obyvatelstvo zotročoval a odváděl na jih. Obyvatelé se stáhli pod ochranu velkých měst, ale stále víc bylo jasné, že je to krátkodobé řešení, protože zásoby se jednou vyčerpají a pokud zemi zničí ekonomicky, velká města nepřežijí svá okolí o moc déle.

Válka nebo potírání banditů?

Herakleios posílil své spojenectví s Persií, svou dceru (možná vnučku) provdal za králova syna a korunního prince Jazdegetha. Získal tím nějaké vojenské síly, další oddíly mu poskytli vazalští Arméni. A z vlastních zdrojů co nejrychleji složil co nejsilnější armádu.

Na začátku roku 636 v Aleppu sešikoval poměrně značné vojenské síly. V jeho armádě byly jednotky Byzantinců, Thráků, Slovanů, Arménů, Franků, Gruzínů, Peršanů a k překvapení dnešních lidí i Arabů. K tomu je potřeba říci, že poslední dvě staletí tvořili Arabové důležitou součást císařské jízdy a účastnili se prakticky všech velkých válek, které Byzanc vedla, a v dané době zdaleka neplatilo, že co Arab, to muslim. Takže pro-císařští Arabové byli většinou buď prostě pohané, nebo v této době nejčastěji křesťané.

Armáda byla rozdělená do pěti hlavních “divizí”. Císařští generálové Gregorian a Daijrjan, podle jména pocházející z Kavkazu, veleli hlavním císařským silám.Slovanům velel vojevůdce citovaný jako Buccinator, nejspíš pocházel odněkud z Balkánu. Arabskému kontingentu velel Jabalh ibn al-Ainah.Peršanům velel některý z důstojníků perského krále, zdroje se liší ve jménu. Další arménský šlechtic Vahan velel Arménům, ale byl i odpovědný za celkové operační velení celé armádě. Hierarchicky hlavním velitelem armády byl jmenovaný císařův bratr Theodoros. Sám císař hodlal vojenské operace koordinovat z Aleppa. Z pohledu Herakleia šlo o “asymetrický” konflikt, vyčištění provincie od lupičů pronikajících sem odkudsi z pouštní oázy na jihu.

Celkové početní stavy zformované armády se podle zdrojů velmi různí. Středověké arabské kroniky o nich psaly jako o síle kolem 400.000 mužů. Což s jistotou víme, že je naprostý nesmysl a číslo bylo nadsazené záměrně z propagandistických důvodů. Byzantské zdroje, které se opírají i o účetní knihy, mluví o celkových 40.000 mužích, ovšem moderní historie je přesvědčena o tom, že do tohoto počtu je zahrnutý poměrně značný počet podpůrných jednotek, trénu apod. Reálná vojenská síla bojujících tedy nejspíš byla někde kolem 35.000 mužů. Každopádně to byla impozantní vojenská síla.

Celou provincii mezitím drancovaly islámské bandy. Když se císařská armáda dala do pohybu, byly muslimské síly zrovna rozdrobené na velkém území. Chálid ibn al-Valid si počínal přesně tak jako všichni nomádi a své vojenské síly rozdělil na nejspíš 5 hlavních skupin po zhruba 5.000 lidech. Jedna z těchto band přitom ohrožovala bezprostřední okolí Jeruzaléma, další Damašek. Sám Chálid ibn al-Valid se nejspíš okoušel o štěstí přímo u zdí Damašku. K útoku na město neměl kapacitu, protože jeho bandité nedokázali útočit na hradby měst, ale mohl město vyhladovět anebo obránce vyprovokovat k nějaké nepředloženosti.

Theodoros proto s armádou zamířil nejdříve k Damašku. Ovšem Chálid ibn al-Valid ustoupil od města sotva mu hlídky přinesly zprávu o blížícím se vojsku. A Theodoros se pustil do jeho pronásledování směrem k Jeruzalému. Jenže k Jeruzalému se Theodoros ani nedostal, když mu jeho hlídky zvěstovaly, že Chálid se s muslimským vojskem uhnul na východ a pokouší se Theodora odstřihnout od Damašku. A tak se Theodoros pustil přímo proti nepříteli. Podle všech informací měl před sebou stále mít houf banditů o síle kolem 5.000 mužů.

Jenže se stalo něco úplně jiného. Během těchto prvních manévrů stáhnul Chálid všechny síly k sobě – což mu umožňovala mnohem větší manévrovatelnost jeho vojska. Takže Theodoros nepronásledeval houf osmkrát slabší, ale měl proti sobě sílu zhruba 25.000 mužů.Chálid ustupoval nejdřív na východ ostře zařízlým údolím, či spíš strží, (dnešní Vádí ur-Ruqqad), zhruba severozápadně od Golanských výšin, po dvou dnech ze strže vystoupal nahoru na planinu u Jarmuku a tam zaujal pozice asi 2 km od hrany strže na vrcholu dlouhého a poměrně prudkého svahu. Navíc na místě, kde byly zdroje vody.

Planina u Jarmuku

Když Theodoros vystoupal ze strže za ním a viděl situaci, byla to rána. Nepřítel čekal na vrcholu prudkého kopce a to v síle asi pětkát větší, než s jakou Theodoros počítal. Nevýhoda byla i v přístupu k vodě. Chalid jí měl přímo na místě, v provizorním táboře na vrchu. Theodoros si jí musel nechal přinášet z hluboké strže za sebou.

Theodoros ovšem měl stále ještě skoro dvojnásobnou početní převahu a vysoké mínění o vlastní profesionální armádě ve srovnání s kočovnými bandity tvořícími Chálidovo islámské vojsko.

Jenže Theodorova armáda měla pár, jak se později ukázalo závažných, slabin: Jednotlivé části armády byly často špatně koordinované, většina vojáků měla minimální výcvik a minimální reálné vojenské zkušenosti. Ačkoli (nebo protože?) Byzanc za sebou měla dlouholeté války, měl Herakleios k dispozici jen velmi málo opravdu schopných zkušených důstojníků i veteránů.

Za určitých okolností by tenhle handicap nemusel vadit tolik. Pokud by Theodoros volil promyšlenou obrannou taktiku, mohl hrát poměrně dobrou hru. Theodoros měl většinou těžkou pěchotu. Vlastní císařská jízda byla spíš stále tou klasickou post-římskou pojízdnou pěchotou, kdy koně vojáci používali k přemístění na místo boje, ale bojovat byli zvyklí už pěšky. Kvalitnější opravdovou jízdu měl Theodoros jen v arménských a perských řadách, ale stále to nebyla elitní jízda, jako třeba těžcí katafrakti. Nejpoužitelnější pro danou situaci byl jízdní oddíl křesťanských Arabů, ale ten nebyl početný.

Chalid měl podle všeho zhruba půl napůl lehkou pěchotu a typickou lehkou arabskou jízdu. Arabská pěchota byla vyzbrojená velkými pletenými štíty, které sice neměly velké trvání, ale pěšák se za nimi mohl celý schovat aniž by mu štít svojí vahou komplikoval pohyblivost.

Bitva

Kdyby na místě Theodora byl zkušený generál (Byzantinci mohli jen se slzou v oku vzpomenout na Belisaria), pravděppodobně by otočil své vojsko zpět k Damašku a nejdříve promyslel taktiku, která proti nomádům za této situace může být vítěznou. Jenže to Theodoros neudělal. Místo toho (podle kronik 14. nebo 15. srpna 636) zaútočll do svahu proti pohyblivější muslimské armádě. První den se nesl v duchu několika tvrdých střetů kdy Chálid dokázal ustupovat a přeskupovat kdykoli někde císařští získávali převahu, a dělat Theodorovi problémy, kde těžká pěchota v horku ztrácela dech.

Večer mohl Theodoros s veliteli bilancovat situaci. Obě armády se ocitly zpět na výchozích pozicích. Ztráty na obou stranách nebyly velké. Císařská armáda ale byla upocená a unavená, muslimové evidentně mnohem čerstvější a morálně povzbuzení tím, že dokázali odolat útokům.

Velitel císařské armády nemusel být Belisarius, aby v tuhle chvíli pochopil, že takhle to nemá smysl. Z čistě vojenského pohledu, Theodoros sice na místě měl početní převahu, ale proti sobě neměl nějaké nevycvičené trhany, ale vojsko složené z hrdlořezů, kteří sice poprvé v životě bojovali v pravidelné bitvě, zato posledních několik let nedělali nic jiného než že přepadali kupecké karavany, vesnice, vraždili a loupili. Za celý den se Theodorovi nikde a nikdy nepovedlo získat lokální převahu. Muslimské šiky těm jeho protékaly mezi prsty a vzápětí útočily v rýchlých protiútocích. Když o bitvě čteme dnes, zdá se nám na slunce jasné, že takhle útočit nejde a jediné rozumné řešení je prostě se vrátit a hledat jinou organizaci vojska, jinou taktiku – třeba vojenský vpád do Mekky, který by vyvrátil základnu nepřítele. Přičemž k takovému zásahu Theodoros nejspíš měl jak dostatečnou vojenskou sílu, tak ten pravý druh vojáků, který zvládne útok na opevněné město, kde mu muslimové nebudou moci uhýbat a přelévat se bojištěm.

Jenže Theodoros udělal něco, co dnes obtížně chápeme. Další den pokračoval v útocích. Jen zkoušel z funkčního pohledu nedůležité obměny taktiky. Nedůležité, protože podstata zůstávala. Přičemž se pravděpodobně přesně držel osvědčených učebnicových návodů, které měl nastudované. Dělal to celkem absurdních šest dnů.

Šestý den bojů zapůsobily dva rozhodující momenty. Za prvé – císařští vojáci byli na konci fyzických sil a bojová morálka se blížila nule. Za druhé – Chálidovi přijela početně nevelká posila, která ovšem mnohonásobně zvedla morálku i bojeschopnost muslimů. Výsledek byl očekávatelný: Naprostá vojenská katastrofa, zničení Theodorovy armády, tisíce mrtvých. Císařská armáda přestala existovat. A Herakleios neměl ani finance ani možnosti jak v dohledné době postavit armádu novou.

Z nadhledu čtrnácti staletí si dokážeme uvědomit dva klíčové momenty, ve kterých Theodoros selhal:

První poznatek se učí na vojenských akademiích dodnes. Není rozhodující, jak velká je vaše armáda. Důležité je, jestli jste dostatečně silnější v tom konkrétním místě, kde se právě bojuje, a jestli jste to vy, kdo drží iniciativu, kdo rozdává karty. Ne nadarmo Timur Lenk říkávalMít deset chlapů po ruce je víc než deset tisíc za kopcem. Theodoros nikdy nebyl silnější na tom místě bojiště, kde se bojovalo, kdykoli takovou převahu získával, muslimové se dokázali odpoutat a ustoupit – a naopak získat lokální převahu jinde.

Druhý poznatek je ještě obecnější – Theodoros podlehl pýše. V okamžiku, kdy mu jízdní hlídky zahlásily, že nahoře nad kopcem nestojí chabá banda, ale početná armáda, navíc ve výborném postavení, neměl ani vystupovat z údolí řeky a vrátit se. A když to neudělal předem, měl bitvu vzdát po prvním neúspěšném dni. Znáte to, jak je to s jízdou na mrtvém koni. Theodoros měl první večer dostatečně zřetelné důkazy, že obrazně jede na mrtvém koni. Kdyby mu ego dovolilo ustoupit, nepohřbil by svojí armádu a nezničil by vlastně celou Byzanc.

Důsledky bitvy

Vojensko-politický dopad bitvy byl totiž pro Byzanc devastující. Města v celé provincii se zpravidla po několika týdnech vzdala. Islámská vojska se pak bez reálného odporu rozjela po Byzantských provinciích a provedla blitzkrieg, který by němečtí stratégové mohli jen závidět. Během něho obsadila (a v dlouhodobém horizontu odsoudila k záhubě) všechna největší, nejbohatší a nejdůležitější kulturní centra tehdejšího světa. Jeruzalém odolával až do roku 638, ale jeho budoucnost byla předem rozhodnutá, Byzanc neměla vojenskou sílu, jak ho zachránit. 639 vpadl Amr ibn al-Ás do Egypta a 642 dokončil své tažením obsazením Alexandrie, kde zničil nejbohatší a nejvýznamější knihovnu své doby – a obsadil ekonomicky nejvýznamější zemi celého Středomoří. Jiné islámské vojsko tou dobou už obsadilo vojensky vyčerpanou Persii.

Když se dneska podíváme na mapu a představíme si země jako Sýrie, Egypt, Mezopotámie, Arménie (jak málo lidí si uvědomí, jak velké království tehdy Arménie byla!), pomyslí si mnoho lidí, že s tím Egyptem přeháním, že jde o nějaké chudé krajiny na okraji pouště. Jenže opak je pravdou. V době, kdy je zabral islámský chalifát, šlo o nejbohatší, nejúrodnější území, v nichž ležela největší a nejvýznamější města tehdejšího světa. Do bezvýznamnosti je přivedla až dlouhodobá nadvláda islámských Arabů. Egypt v době islámské anexe produkoval potraviny pro celé Středomoří a ekonomický výnos Egypta byl větší než ekonomický výnos všech ostatních byzantských provincií dohromady. Celé jihovýchodní Středomoří se mělo během následující islámské vlády z pozice bohatých, úrodných, kulturních oblastí přesunout do kategorie třetího světa.

Ze čtyř křesťanských partiarchátů (papež tehdy ještě nebyl obecně přijímanou hlavou církve) tři padly do rukou muslimům.

Byzanc se ocitla na okraji naprosté katastrofy. Je vlastně se zázrakem hraničící efektivita politické správy země, že i poté přežila tak dlouho. Persie na dlouhá staletí ztratila samostatnost, stejně jako ničivé byly důsledky pro Arménii. A samozřejmě pro židovský stát, kterému se nepovedlo obnovit nezávislost ztracenou v roce 79, ale dostal se jen z celkem civilizované okupace do okupace zcela barbarské. (Přestože v některých obdobích nebylo tak zle a polemika, byla-li horší nadvláda Říma-Byzance – nebo chalifátu by byla zajímavým vršením argumentů na obě strany.)

Kdybychom si přidali další mapy v delším období, bylo by to ještě viditelnější: V roce 711 se Tárik vylodil v dnešním Španělsku, další plenili Střední Asii, a jiní islámští velitelé se (neúspěšně) snažili obléhat samotnou Konstantinopolis. Necelých sto let po bitvě u Jarmuku už Araby zastavoval Karel Martell u Poitiers.

Následující vývoj řádsky zamíchal i etnickým složením obyvatel v celém regionu. Uvědomme si, že před rokem 636 žili Arabové v hloubi Arabského poloostrova. V Sýrii žili Syřané (jejich otomci jsou dnešní Syřané, tzv. Aramejci a Alavité), do severozápadního cípu dnešní Sýrie zasahovala Arménie, v dnešním Izraeli nebo Jordánsku Židé a početná menšina Řeků, v Egyptě Egypťané. Dnes jim pro srozumitelnost říkáme Koptové, kteří se během islámské nadvlády stali utlačenou menšinou ve vlastní zemi, podobně v dnešním Iráku a dalších zemích. Jarmuk odstartoval obrovskou etnicko-ideologickou arabsko-islámskou expanzi.

Ale důsledky byly ve skutečnosti ještě závažnější. Islámský chalifát před bitvou u Jarmuku byl skutečně jen kmenovým svazem pouštních lupičů sjednocených kolem nesmírně útočné a v tom směru efektivní vojensko-politicko-náboženské doktríny. Jejich útočišti byly pouštní oázy na okraji (respektive už za okrajem) tehdejšího světa. Po bitvě u Jarmuku se tahle banda proměnila ve stát s obrovským ekonomickým zázemím, mnoha městy a statisíci otroků. Nějakých padesát let po bitvě u Jarmuku už chalifát byl vojensky a ekonomicky nejsilnějším subjektem Středomoří.

Kdyby Theodoros tehdy sérií chybných rozhodnutí nezpůsobil zkázu císařské armády a podnikl třeba nájezd na samotnou Mekku a Meddínu, možná bychom dnes neměli tušení, cože tonějaký islámbyl. Protože popravdě řečeno, takových různých sekt a ambiciozních dobyvatelů v období ranného středověku bylo tolik, že jejich jména by zabrala telefonní seznam.

Porovnáme-li různé vojenské střety v historii naší civilizace ne podle počtu padlých, geniality vojevůdců nebo elegance taktiky, ale podle historických důsledků, můžeme naprostou většinu bitev a válek, které plní učebnice dějepisu, zapomenout a místo nich tam přidat: Jarmuk 636. A pro jistotu i s vyprávěním, proč skončila, jak skončila.

Tolik autor textu: Tomáš Holuška, zdroj: blog

Jak článek souvisí s původem Čechů, Moravanů a Slezanů, respektive Slováků a Rakušáků?

V článku Tomáše Holušky je zmínka o oslabené Byzanci i v důsledku odrážení útoků avsrsko-slovanských hord vedených kupcem Sámou. Toto lze považovat za další z kamínků, který lze doplnit do mozaiky našeho původu. Na Kurýr IN jsme v poslední době zveřejnili několik textů, které staví na hlavu u nás všeobecně přijatý narativ, který zkonstruovali naši obrozenci počátkem 19. století. Ti v rámci národního obrození, t.j. osvobození se od katolického jha představovaného po Bílé hoře katolíky dosazenou cizáckou pro-katolickou šlechtou, které mluvila převážně německy, vykonstruovali oslí můstek, že jsme Slované a že národ určuje dorozumívací jazyk, nikoli příslušnost k zemi, kde jsme tisíciletí doma. Viz ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE.

Napomohl tomu podobný trend ze severozápadních německých knížectví, kde se v rámci boje proti napoleonské Francii uchytila teorie pangermanismu. Ta chtěla sjednotit mnoho malých germánsky mluvících knížectví v jeden německý národ (jazykové rozdíly mezi nimi byly v té době značné - jednotnou němčinu zavedl na celém území až též pangermanista Adolf Hitler). Tato proněmecká teorie se uchytila i u nás a obrozenecký panslavismus byl odpovědí. Odpovědí, pro kterou se obrozenci pravděpodobně uchýlili i k podvodným historickým nálezům (Rukopis královédvorský a zelenohorský). Důsledek těchto jazykových chimér na sebe nenechal dlouho čekat.  V naší české společnosti nastal totální rozvrat. Cca polovina Čechů, těch německy mluvících, se ve finále prohlásila za Němce, když jim to ta druhá polovina cca 100 let předhazovala, neboť ta se naopak povýšila na pravé Čechy, neboť mluvili Slovanskou řečí.

Jak souvisí článek o bitvě u Jarmuku s našimi dějinami. Autor mimo jiné zmiňuje situaci v Evropě okolo roku 600. Uvádí, že po rozpadu západní části Římské říše (rok 476), kdy žezlo impéria nadále držela jeho východní část –  Byzance. Ta okolo roku 600 čelila útokům avarsko-slovanských nájezdníků, kde se dle některých pramenů angažoval pozdější vládce nad naším územím kupec Sámo. Ten byl ale dle jiných zdrojů kupcem franským, tedy germán.

Pro pochopení naší minulosti je třeba ale odskočit ještě hlouběji do minulosti. Staré římské záznamy hovoří o tom, že kompletní území severně od Dunaje a východně od Rýna bylo Markomanskou říší. Ta dvakrát odrazila dotíravý Řím. Prve okolo roku 9 u Rýna, když po dobití Galie Juliem Cesarem se jeho nástupce Octavianus Augustus pokusil naše území dobýt ze západu. Záznamy hovoří o vůdčím germánském markomanském klanu vedeným králem Marobudem, který sjednotil místní germánské a keltské klany včetně klanu Bójů z oblasti okolo hory Říp (tehdejší šlechtické rody vládnoucí našemu území), které v Teutoburském lese pod velením Arminia rozdrtily tři římské legie. Stejným způsobem jsme společnými silami odrazili v létech 166 až 192 Marca Aureria a následně jeho syna Commoda – podrobněji v životopise Marca Aureria a Commoda.

Následně jsme byli cca do roku 400 nedotknutelným územím. Po té se naším územím prohnali z východu až k hranicím dnešního Holandska Hunové. Ti sice byli nuceni se okolo roku 450 stáhnout, ale důsledkem okupace bylo pravděpodobné vybití veškeré tehdejší vládnoucí ne jen markomanské šlechty. Nikoli však veškerého obyvatelstva. Hunští okupanti museli být přirozeně někým živeni. Kým jiným, nežli obyvateli dobytých území.

Po jejich ústupu vládu nad územím začaly postupně získávat menší klany, kterým se jejich útok vyhnul. V podstatě to mohli být zástupci tehdejšího podsvětí, tedy příchozích rodinných slovanských klanů, kteří za doby vládnoucích Markomanů žili v jakýchsi tehdejších ghetech. Elitě a starousedlíkům příležitostně sloužili, sem tam loupili. Po likvidaci původní vládnoucí šlechty stran Hunů a následném jejich ústupu, kdy vzniklo mocenské vakuum, začaly postupně lokálně přebírat moc nad svým okolím spíše ty klany, které měly určitou polovojenskou a kriminální praxi. To byli právě ty dříve z okraje společnosti, tedy klany nedávno příchozích Slovanů. Nakonec tak tomu bylo v dějinách prakticky od nepaměti. Zprvu zvítězil vždy ten s „největším klackem“ a až nejdříve v druhé třetí generaci, kdy své postavení konsolidoval, začal vládnout jako řádný hospodář a úctyhodná rodina – rod.

Okolo roku 570 naše území znovu z východu obsadili Avaři. Autor níže uvedeného článku zde ale mluví o následných avarsko-slovanských hordách, které roku 625 útočili na Konstantinopol, nynější Istanbul, který byl hlavním městem Východořímské říše (Byzance). Lze tedy též předpokládat, že spolu s Huny nebo Avary se na naše území dostaly i bojové skupiny Slovanů, které byly součástí některé z armád nájezdníků. Tito se pak pod vedením kupce Sáma (ten byl ale frank – tedy germán) právě roku 625 osamostatnili.  Až po pádu Sámovo říše, okolo roku 700 postupně začala vládu nad naším územím přebírat čistě slovanská šlechta. Po pádu Velké Moravy na území Čech konkrétně slovanský klan Přemyslovců, jehož mateřské řeči se postupem doby začalo přizpůsobovat i původní keltsko-germánké obyvatelstvo, které se navíc s potomky příchozích Slovanů smísilo. Ti ale dříve než začali vskutku nezávisle panovat museli například odstranit své slovanské konkurenty Slavníkovce, které v září 995 vyvraždili.

Vše výše uvedené by se mohlo zdát čtenáři jako čirá spekulace. Nicméně záznamy z té doby neexistují, nebo jsou pouze sporadické. Nejnovější genetické výzkumy však prokazují, že právě tak nějak to nejspíše bylo.

Pokud nějaké důvěryhodné záznamy o dění na našem území existovaly, tak ty lehly v alexandrijské knihovně popelem právě v důsledku prohrané bitvy o které autor článku Tomáš Holuška píše. Jde o bitvu, která se odehrála v srpnu roku 636 u jihovýchodní hranice dnešního Libanonu s dnešním Jordánskem a která měla za následek vznik zcela jiné říše. Říše sjednocené jednotnou ideologií, která se nyní chystá rozdrtit celou Evropu. Děje se to v době, kdy celý západ od jakékoli jednotící idee ustoupil a je tudíž tak slabý, jako nikdy před tím. O to hůř pro nás Čechy, Moravany, Slezany, kdy se nemůžeme shodnout ani na tom kdo vlastně jsme. Místo toho abychom byli hrdi na to, že jsme zde na našem území starousedlíky již po tisíciletí, jedni by nás tahali někam směrem k Frankům a dále na západ až Washingtonu, jiní opačným směrem, že jako prý Slované bychom se měli přimknout někam k Moskvě. Buďme opět hrdí Češi! S nejbližšími našimi sousedy mějme pokud možno nejvstřícnější vztahy, zejména s těmi, se kterými jsme po tisíciletí v různých podobách tvořili mocný a neporazitelný celek. Maďaři to již pochopili.

Kurýr IN