Necenzurujeme.cz

Jana Valdrová v článku "K čemu je poprask nad Třemi oříšky pro popelku" přináší několik pozoruhodných myšlenek. K tomu je třeba dodat, že autorka, jak se uvádí u jejího blogu, "přednáší a píše o konstruování sociálního pohlaví v jazyce." To není ironizující poznámka, spíše vysvětlující. Snad.
Jana Valdrová si klade palčivou otázku, co pro Popelku udělala její matka (než zemřela a nastoupila macecha) kromě toho, že jí slibovala krásné šaty? V této chvíli jsem si myslel, že jde jen o nějakou recesi, to přece nemůže paní Valdrová myslet vážně. Jenže vzápětí jsem pochopil, jak vážné to je. Na kobereček se totiž dostavil sám princ. Autorku trápí, že (cituji) "princ v podání Pavla Trávníčka je nezbedný hoch, který tráví čas s kamarády a uniká ´rozumným´ činnostem, například učení." Morální rozměr jako hrom, řekl bych. Nepobíhat po lese sem tam, ale učit se, učit se a...no, to raději stačí.
Měl jsem chuť zvolat: "Paní Valdrová, ten film není obraz sociálních poměrů z dob feudalismu, je to jen pohádka!"
Autorka své postřehy nakonec shrnuje konstatováním, že pohádka vysílá tři znepokojivé signály. Než se o nich zmíním, provedeme malou odbočku.

Co to s námi je? Všichni vysílají signály, jak si povšimla Karolina Stonjeková na svém streamu. Premiér, ministři a ministryně, poslanci i poslankyně, historici, blogeři, občani...
Stali jsme se snad nějakým řízením vyšších sil národem signalistů?
Ale zpět k věci.

Tři znepokojivé signály, podle paní Valdrové, spočívají v tom, že (první signál) muž se řídí při volbě životní partnerky jejím zevnějškem. Druhý signál - nadváha je směšná a (třetí signál) prioritou je finanční stabilita muže.
Tak, a jedna z nejkrásnějších filmových pohádek to má spočítané! K těmto signálům není co dodat. Pro mě je to teda signál určitě.
A protože máme silvestra, snad si mohu dovolit toto vážné téma trochu odlehčit.

Paní kritička mohla alespoň ocenit, že Popelka je kurážná holka, jezdí na koni a střílí si z kuše i z prince. Tento bod zůstal opomenut.
Nevím, jak by měla vypadat správná progresivní pohádková hrdinka, ale mohu se o to pokusit.
Váha sto padesát kilo, žádný střevíček, ale pořádné botisko o velikosti osmačtyřicet. Oblečení možná zaplátované, leč čisté, nevyloučil bych tepláky. Protagonistka pokukující nikoliv po princovi, ale po jeho ségře.

První krůček směrem k progresivnímu pojetí zřejmě udělala norsko-litevská produkce, která natočila, ještě se svolením režiséra Václava Vorlíčka, remake filmu Tři oříšky pro popelku s názvem Tři přání pro Popelku. Film jsem neviděl, proto následující informace mám jen z doslechu.
Popelku hraje norská zpěvačka Astrid Smeplassová, což tedy asi bude OK, jak říkáme my milovníci češtiny. Přesto si nemohu odpustit šovinistickou poznámku, že Libuška Šafránková byla jen jediná na celém širém světě. 
Pár drobných změn se ovšem objevilo. Ve filmu se líbají dva chlápci. Docela by mě zajímalo jestli to bylo nezbytné pro děj, nebo jen nutná úlitba bohu korektnosti. Prince hraje herec s tureckými kořeny Cengiz Al. Tak to je správné, bez rozmanitosti by to nešlo. A jak poznamenal list Verdens Gang - "ve snímku zahlédneme i další tváře, které nejsou výhradně bílé". OK, jak říkáme my...však víte.

Takže vážení kolegové blogeři! Svět je sice zralý na to aby poslední zhasnul a odevzdal klíče majiteli, ale přesto dovolte abych vám popřál hodně štěstí, zdraví a tvůrčích úspěchů nejen v novém roce.