Necenzurujeme.cz

Hněv je v lásce špatný koeficient, jelikož ve skutečném životě by hněv mezi dvěma milujícími lidmi být neměl. Ale je. Lidé se hašteří z tisíce důvodů a často malý hněv přejde do hněvu velkého a malé trucování se změní na velké a pak to není už jen hněv, nýbrž zloba, dokonce nenávist a truc se změní v tvrdohlavost, umíněnost a neústupnost. Pak to už do písničky takového charakteru nezapadá.

Ve svém osobním životě jsem poměrně správně vycítil, že hněvání, zloba, nesouhra, neústupnost..to vše lásce škodí a pomáhá ji jen „ztenčit“, nebo zamlžit a postupně zmizet. Každý má své zkušenosti a jistě by každý mohl napsát román na téma láska, nebo moje láska, či dokonce moje lásky. Názorů je asi tolik, kolik lidí lásku prožilo, prožívá nebo prožívá opakovaně. Nikdo by asi neměl absolutní pravdu, kdybychom otevřeli diskuzi na téma „láska a její úskalí“. Jisté však je, že láska je velice podivná čarodějka a její kouzlo dokázalo utvořit rodiny, pomohlo plodit děti, udržet většinu, aspoň v minulosti pohromadě a dokonce až za hrob. Lásce se přiřknula až boží moc, nadlidská vlastnost, kterou nelze zaprogramovat do žádného počítače, nelze ji úspěšně kopírovat, naočkovat, nebo ji jinak do jiných bytostí vložit. Láska prostě je.

A láska k jinému pohlaví (dnes už se veřejně uznává i ke stejnému pohlaví) je určitě ten nejkrásnější pocit, který se často nedá vysvětlit, musí se prožít. I popsat co láska je, se zdá být nemožné. Ne že by se o to nepokoušeli tisíce lidí a někteří dokonce velice úspěšně pocity lásky vysvětlili, ale tu vaši, tu moji lásku nevysvětlí nikdo. Je to naše individuální, nějaká jiná, lišící se od jiných, láska nebezká. Jen v písních se ta naše tak nějak podobá té, o které zpěvák, nebo zpěvačka právé zpívají a ztotožňujeme se často s texty o lásce napsanými, ale přesto, ta vaše láska je stejně nějaká jiná, krásnější, hlubší. Je pouze vaše.

Takže ať zní písnička, „láska nehněvaná, není milovaná“ sebelépe a sebe nevinněji, nemohu s ní naprosto souhlasit. A hlavně proto, že hněv není nikdy stejný, nýbrž vždy záleží na mnoha okolnostech. Jsou lidé, kteří se pohašteří o zapomenuté ponožky pod postelí, jiní o špatně umyté talíře a je to odbyté. Ovšem pokud jejich problém jsou jen špatně umyté talíře a nebo ty ponožky, pak jim gratuluji a považuji takové za championy lásky.

Je nás však dost na to, abychom se v této kategorii dokázali udržet? Nevěřím a nevěřím už jen proto, když se zadívám do statistik rozvodů. Než přišel rozvod, byly hádky a nesouhlas. Pak přišel teprve ten krok, rozvod. Nikoliv naopak.

V mých letech prosazuji spíš slova, „Láska nehněvaná, je úžasně krásná, ta se pánu bohu, nemusí platit slzičkama. Ten kdo moc trucuje, lásce ubližuje“.  A tak dále. Souhra, důvěra, věrnost a ochota se přizpůsobit přáním milované bytosti, to jsou více žádané vlastnosti od ní i od něho. Hněv, pokud jej máme, bychom měli odstranit. Ano, naprosto odstranit, neboť ze zkušenosti vím, že čím více se tlačí na pilu, tím více létají piliny a třísky a ty mohou zamlžit výhled na krásu lásky. Mohou jednotlivce zranit, unavit, odradit a nakonec rozdělit.

Každý starší člověk, řekněme od věku 30 a více, si lásku prožil a často prožívá právě teď. Mladší jsou více spontánní a lásky si nemusí zrovna ještě vážit i když tato skromná varování se týkají všech, bez rozdílu věku.

Ti co lásku prožili a prožívají, vědí moc dobře jak je doma hezky, pohodově a mile když se chování partnerů pohybuje vždy a za každých okolností na úrovni souhry. Neboť k tomu si „přisedne“ okamžitě pohoda, klid duše, vyrovnanost a vřelost. Tohle je, hlavně na začatku každého vztahu, vždy v popředí. Jak mezi milenci, tak i mezi manželi. Proto začátky jsou vždy nejkrásnější a nejvíce se na ně vzpomíná. Pak se k nim vracíme později a často vyčítáme svému protejšku, „proč to mezi námi není jako to bylo na začatku, když jsme se jen milovali a nikdy nehádali.

 Láska nehněvaná, byla láska krásná. Slzičky nebyly a nic se nemuselo vysvětlovat. Býval mezi námi-mezi vámi, soulad. A co na víc, byl tam respekt jeden ke druhému. Repekt, který ztrácíme jak čas běží, ale právě to je ta ztráta největší. Pokud existuje respekt, odvaha se bouřit, nadávat, či trucovat je mnohem menší. Bojíme se to pokazit, není-liž pravda? Nikdo nechce vypadat v očích té milované, nebo milovaného nehezky. Nikdo nechce riskova případný a předčasný rozchod. Máme respekt, který je i možná vnucený strachem ze ztráty partnera, ale též proto, že partnera více uznáváme, ctíme a obdivujeme.

Nu a během několika roků spolužití a dlouhých nocí plných vášnivých výlevů se najednou respekt zmenšuje. Známe se už lépe, začíná se v nás probouzet to, co jsme dříve dokázali lehce potlačit do pozadí. Naše vlastnosti chybujícího člověka vylezou na povrch, jako olej na vodu. Pak ještě přijde i ta jistota, která se zdá tak krásná na začátku a tak tíživá po pár letech společného života. Jistota, že nás náš partner stejně neopustí i když mu, nebo jí ublížíme. A tak, aniž záměrně chceme,  začneme svému protejšku ubližovat a to vše co jsme si vysnili a vybudovali ve svých hlavách se začíná bortit. Přichází na scénu „láska hněvaná“.

Jedno je skoro jisté. Kde je láska, tam není zloba a kde je zloba, tam láska není. To tvrdím dnes, po létech životních komplikací, úskalí a zklamání. Jenže to se rovněž do lidských mozků nedá naočkovat. To pochopí každý až právě po létech zbytečné zloby a hašteření. Kdybychom ten čas mohli vrátit, jistě bychom vše zařídili úplně jinak...ale je už pozdě.

Frank Krejčí