Necenzurujeme.cz

Mnoho mých čtenářů jistě zaregistrovalo že už nepíši jako kdysi, ovšem to mělo a má dobrý důvod. Měl jsem prostě delší dobu zdravotní potíže, které jsem ani netušil, až to vyvrcholilo slabší mrtvicí. No jo, to se stává. Na štěstí jsem to přežil bez jediné újmy na zdraví.

Přijde to jako “hnačka”, tak nějak potichu a než si něco uvědomíte, máte koutek úst skoro pod bradou, zpomalí se vám řeč a nedovedete si uvědomit proč, neboť v mozku je věta nachystaná, ale ven z úst nechce jít. Nepříjemá situace se mi zopakovala ve dvou dnech třikrát, a třikrát se zase upravila do původního stavu, takže jsem stále nechtěl věřit že je to to, co to je a přes víkend jsem to “musel” konsultovat s mým dobrým přítelem, lékařem v Čechách, který se divil mé hloupé snaze odolávat neodolovatelnému a jeho obratem zaslaná email zněla dost strašidelně. Poslechnul jsem ho a v pondělí se hrnul k lékaři s tím, že to veznu přes ambulanci v jedne docela dobré nemocnici, možná to nebude tak zlé a v úterý už budu zase jako nový.

Na ambulanci se se mnou ani moc nepárali, hned mě poslali dál přes dvě chodby a jedny skleněnné dveře k paní internistce. A pak to začalo. Popisovat vsechny testy, CT scan, srdeční ultrasound a krevní zkoušky nemá ani cenu. Ti kteří něco podobného prodělali vědí moc dobře přes co jsem šel a ostatním to bude asi jedno. Prostě je to kalvarie.

Dostanete se do rukou lékařů a máte zaručeno, že vás jen tak nepustí. V 60-ti vám najdou na sto procent něco, cokoliv, ale najdou.

U mne toho bylo o krapánek víc, neboť jak jsem říkal na začátku článku, lékařů se vyhýbám, pokud mi to tělo dovolí.

Testy a zkoušky trvaly do středy, pak ještě ve čtvrtek, s jediným volným dnem, pátkem a v sobotu ke kardiologovi. Moje srdce se totiž také nějak zbláznilo. To už zní poměrně jako veliký problém, ale není, jsem naživu a důkazem je to, že vám tu o tom povídám. Jak říkám, zajděte si k lékaři a máte o zábavu postaráno. Čekárny vám začnou být známé, ve špitále se najednou vyznáte jako byste tam odjakživa pracovali, dokonce vás některé sestřičky už poznají a tak v sobotu jsem už seděl v malém salonku se dvěma, které byli k ruce mojí internistce a popíjel jsem kávičku z automatu, kterou mi ta jedna s moc krásným zadkem přinesla pod nos. (No jo, vždyť jsem ještě všude neskonal, krásný zadek poměrně rychle rozpoznám i po mrtvici.)

Samozřejmě že tím, že jsem cizinec a “vypadám jinak” si mě musely všimnout. V moři Filipínců trčím jako bolavý palec.

V čekárně na kardiologa jsem se rozpovídal s pacienty a ani jsem si nevšimnul, že devátá ráno dávno odbila, že je vlastně už půl jedenácté a doktor pořád nikde. Když mi to došlo, počal jsem se nad tím hlasitě pozastavovat. Filipínci ale ne. Seděli tiše, nikdo si nestěžoval, pouze já začal. A tak jsem se dozvěděl, že to je normální, jedna paní mi řekla, že tohle dělají doktoři pravidelně. Chodí do ordinací pozdě.

“Jaká to neúcta k veřejnosti”, říkam opět nahlas. A oni zase nic. Jeden pán se usměje a říká: “No jo, to jsou Filipíny, jsme na to zvyklí”.

“Zvyklí, nezvyklí, každý má své plány a každý z vás někam musí, nebo tohle je vše co máte pro dnešek v plánu?”

“Ne”, tvrdila další mladá dáma.

Na Filipínách je totiž asi od nepaměti zvykem chodit všude pozdě. Jelikož je to asi už v jejich DNA, tak to nikoho moc nevytočí, ale každý tím trpí. Sami mi to teď potvrdili. Přesto nikdo nikdy nic neřekne.

Přistihnul jsem se, že vedu v čekárně najednou řeč. Že jim říkám o tom, jak to chodí mimo Filipínské hranice. Že svět se točí načas a jaká je základní slušnost v “normálních zemích”, být všude na čas. Základní respekt jednoho ke druhému.

Usmívali se, kývali hlavami a….. odradili mě pokračovat.  Co si s tím budu lámat hlavu? V 11 hodin jsem to nevydržel a na kardiologa jsem se po dvou hodinách čekání vykašlal. Ihned jsem spěchal do té druhé chodby za skleněnnými dveřmi k mojí internistce požádat o jiného kardiologa. Tomuhle chlapovi už nevěřím. Nevěřím mu proto, že si z práce dělá holubník, že nemá základní respekt ke svým pacientům, kteří “mu postavil jeho vilu a koupili Mercedesa”. Takový člověk mi bude na poslední chvíli určovat léky? Na poslední chvíli říkám proto, ze v sobotu ordinoval jen do 12 hodin. Kdyby býval přišel minutu před tím, než jsem jeho čekárnu opustil, měl na nás všechny jen pouhou hodinu. Jak by jeho práce vypadala?

A tak jsem se dostal do onoho salonku se dvěma sestřičkami a s kávičkou před sebou. Horlivě se mnou souhlasily ba ještě dodaly, že tento kardiolog je sice moc dobrý, ale známý svými pozdními příchody. To mě uklidnilo. Věděl jsem, že moje rozhodnutí jeho tábor opustit, bylo správné.

Jemu to bude určitě jedno. Že se o mém protestním proslovu dozví, o tom žádná. Na Filipínách neexistuje žádné tajemství. Tady se vyslepičí všechno a to pokud možno ještě zatepla. Pan doktor se ani hlavu nepoškrábe, proč by? Má svých starostí dost a jeden cizinec, který nevydržel v čekárně mu spánek nevezne.

Já mám kardiologa jiného, léků plný šuflík, plány do života se mi upevnily, nač bych si i já lámal hlavu? Mrtvička je, doufejme zastrašená, začínám opět žít. Život je krásný v každém věku a když se cítíte dobře, vstáváte pookřátý a bez únavy, život je ještě krásnější.

Vycházím z nemocnice a chodba šumí vzrušením. Právě přivezli pacienta. Posloucham dav, ale anglicky nikde ani slovo. Tak se zeptám jedné paní, která se zdála být zainteresovaná do celého případu. “Co že se to stalo?”

“Zemřel jim v sanitce,” povídá. “Dostal mozkovou mrtvici, nedokázali ho udržet při životě”.

“Á safra, a pak si krapku nekup”, napadla mě známá slova mého dobrého přítele z mládí. V tichosti jsem nasednul do auta a odjel. “Má to někdo smůlu… “

Frank Krejčí