Necenzurujeme.cz

Bylo poledne, vratil jsem se prave s pritelem z obeda.  Oba si dali docela dobry rizek v jedne Nemecke restauraci, doma pak obed zazivali, splouchali nohy v koupalisti a premysleli o blbostech. Nalada dobra, Floridske slunce nadherene, plany zadne. Nahle me zachvatila bolest. 

Prudka, az paliva bolest na hrudi, nepokojny zaludek, slabost a jeste vetsi slabost.  Diky memu priteli jsem se ocitnul v mestske nemocnici behem deseti minut a diky dobremu lekarskemu tymu jsem byl bez bolesti za dalsich 15 minut. Zazrak, uzas, slzy, vdecnost to vse se ve me hromadilo. Hrud se mi dmula snahou potlacit plac, plac z radosti, ze jsem jeste nazivu. 

Slzy vsak propukly k nelibosti lekaru. “Pane, jen to ne. Potrebujete naprosty klid. Neni cas na city. To vam muze ublizit jeste vic. Prave jsme vas dostali z nejhorsiho. Vzdyd prijit k nam o 10 minut pozdeji, bylo by po vsem.” 

Vedel jsem o co jde, mam jakesi vzdelani ve zdravotnictvi, nebylo pochyb, byl to infarkt. Silny a smrtelny infart. Pamatuji, ze bratranec me zeny ve svych 50 ti letech zvednul pytel mouky, pak pod nim poklesl a bylo po vsem. Srdecni infarkt. Zabilo ho to v nekolika vterinach. A ja jsem nazivu, tak jak zadrzet ty slzy radosti a vdeku? 

Za necely tyden me uz propustili a ja jsem s radosti zacal novou kapitolu meho zivota. Pocit vdeku vsak byl neuprosny, nutkajici neco udelat, nekomu podekovat. Vzdyd tohle byl skoro zazrak. Ja jsem opet chodil, smal se, poslouchal hudbu, citil se nadherne.  Kdo mi tolik pomohl, kdo me zachranil? Jak je to mozne? Infarkty zabiji a zabiji casto.

Zapomnel jsem nestoudnik jeden, ze predevsim lekari mi pomohli a jako slepy zacal hledat zachrance nekde jinde.  

Za par dnu, co cert nechtel, jsem potkal znameho, ktery byl vedouci kapely v jednom kostele ve Fort Lauderdale, na Floride. Hrali a zpivali panu bohu, jen co jim hrdlo stacilo. Uz davno me lakaval si s nimi zazpivat a ja mu vzdy odmitnul, nebyla to moje krevni skupina. Nikdy jsem v Americkem kostele nebyl, nevim ani jak se tam chovat, co delat, kdy se krizovat, kdy pokleknout, na vic jsem na to vsechno neveril, tak proc tam chodit vyzpevovat? 

Tentokrat jsem vsak podlehl. Muj vdek zvitezil nad moji nevirou. A on to jeste podporil kratkym kazanim o bozi lasce k hrisnikovi, o nebezkem znameni kam se mam ubirat mym novym zivotem, o milosti bozi a me povinnosti panu podekovat.  

Nebranil jsem se uz, asi ma pravdu a jeste tu samou nedeli jsem se vydal do kostela. Pokleknu, rikam si, podekuji bohu. Podekuji a ukazi vdecnost za novy zivot. On prece jen musi existovat, ja jsem debil, ze se branim, vzdyd vsichni tu veri, kazdy se upira k bohu, proc ja jsem tak zatvrzely? Co se muze stat? Jdu. A sel jsem. 

Prijdu do kostela a usednu do lavice. Knez uz provadel sve povinnosti u oltare, lidi sedi, hledi, ja taky hledim a hele, chlapik s kosickem. Vybral od kadeho neco, ja nedal. Nebudu zas tak hned stedry, musim to promyslet. Penize prece nemohou zmenit lasku bozi. Snazim se modlit, nebo aspon neco bohu rikat, ale oni nedali pokoj.

Za deset minut chlapik zase obchazel. Ani tentokrat jsem nedal, nevim proc, ale nedal. Pani co sedela vedle me si odsedla. Ano, odsedla a jeste se na me skarede podivala.  Baba pitoma, co si mysli, rikam si. Nejsem zas tak bohaty abych rozdaval jen tak.

Za chvilku chlapik zase obchazel. To me uz nastvalo a ze teda vubec nedam. Ta pani se opet na me skarede podivala.  Najednou mi stary “certik” septa do ucha, ze ta baba je hnusna, nebot me soudi podle me stedrosti. Co kdybych opravdu nemel ani vindru? Jaka je to krestanka? Tito lidi si rikaji verici? S temito lidmi se mam dal do holportu? 

Pak farar vyzval vsechny aby povstali, zvedli ruce a chvalili boha. Vsichni povstali, ja taky, ale ruce jsem nezvednul. Na spartakiadu jsem pripraven nebyl, to teda ne.  

Oni chvalili, mavali rukama ve vzuchu jako na koncerte vanocnich pisni, pak se vsichi k sobe otocili a kazdy si zacal podavat ruce, soused se sousedem, dokonce objimat a lhat si do oci, jak jsou radi, ze se poznavaji.

Vedle me byla mezera, pani co me merila bleskem v ocich se na me obratila a ze teda “pocem kluku” a chtela mi taky potrast rukama. Mozna lupnout hubana.  Cert aby vzal tu carodejnici odpornou. Otocil jsem se a odstoupil.

Nekteri to zaregistrovali, najednou jsem se citil jako vetrelec. Chlad pohledu mel silu mrazu. Vim, nezucastnil jsem se davovemu amoku, ale proc jsem byl meren zlyma ocima to nevim.  Zacal jsem se potit navzdory tomu “mrazu” a musel jsem okamzite pryc, ven. Na kamarada s muzikou jsem ani necekal. Spechal jsem do auta a zmizel z parkoviste.

Projizdim mestem, a mluvim k bohu samemu. ”Pane boze, ja za to nemohu, ale ta pretvarka, to hnusne pokrytectvi mi nesedi. Nezlob se, ja do kostela nemohu. Neni to misto kam patrim. Ja jsem ti vdecny za zivot, ale nechtej ode me abych se jeste jednou vratil mezi ty lidi. A jestli ty mas takove lidi rad, prosim, tvoje vec, ale ja ne.” 

Najezdil jsem snad 30 km a porad si pro sebe povidal, az jsem se dopovidal ke sve prave vire a sve pravde.  Ja vlastne vubec nevim zda buh existuje, nebo ne.  Co jsem blazen si tu povidat s “predstavou”?

Jsem nazivu, jsem tomu rad, ale dukaz, ze to byl buh co me zachranil nemam zadny. Vim jen to, ze jsem v kostele potkal par nevrazivych lid kteri mi nesedeli, boha jsem tam nevidel, je to vsechno pitomost. Never again.  

Jsem stastny takovy, jaky jsem, uzavrel jsem sve sebezpovidani a hned v pondeli jsem jel do nemocnice na ambulanci, kde me zachranili,  privezl jim obrovskou kytici kvetin, deset cokolad a podekoval jsem kazdemu kdo mel spitalske obleceni.

Sestry plakaly, ze jim jeste nikdo neprisel podekovat jako ja. Ony plakaly, ja plakal a byli jsme vsichni radi ze zijeme.  

A tomu kamaradovi, muzikantovi jsem rekl taky pravdu. Nastval se. Hned me napadlo jedno stare porekadlo. ”Kdo nejde s nami, jde proti nam.” (nebo tak nejak)

Frank Krejci