Necenzurujeme.cz

Na blogu jsem si precetl zajimavy clanek o titulech. Zaujalo me to, nebot jsem okamzite nasel ve vzpominkach situace ve kterych jsem byl na obou stranach tohoto “obdivovaciho spektra”. Zil jsem zivot “obdivovatele” a ochutnal zivot “obdivovaneho”. Jaky je to pocit byt obdivovany?  

Jako mlady clovek, zijici v Cechach jsem obdivoval od zpevaku, hercu pres vyznamne osoby, po lekare se kterymi jsem pracoval v nemocnici jako poskok, v podstate.  (Jo, taky jsem ukoncil zdravku, dosahl postaveni “zdravotniho bratra”, ale o tom psat nechci.)  

Lekar na nasem oddeleni, nebo kterykoliv lekar v nemocnici byl pan “nekdo”. Mohl jsem se podelat kdyz se ke mne sklonil, promluvil vlidne, obcas i kamaradsky. Proste jsem byl naucen mym kratkym zivotem tyto lidi povazovat za “lepsi lidi”.  

Zpevaky, co jsem videl v televizi, od Matusky, Gotta, Pilarove a jinych velicin te doby jsem rovnez obdivoval. Nakonec kazdy je obdivoval, ctil, chvalil.

(Nemluvim o tech co na ne hazeli blato, to je jina kapitola.) 

Nepripadalo mi to divne, nenormalni, nebo jinak zvlastni. Byli jsme jejich fanousci a ti existuji dodnes. Nakonec jak by se lidi stali slavnymi, kdyby nebylo nas, malych obdivovatelu?  

Pak jsem odesel do Ameriky, usadil se tam s rodinou, zacal pracovat, zit a bojovat s zivotem, ktery se  prede mnou oteviral. Leta bezela a stalo se ze jsem mel moznost se seznamit s Waldemarem Matuskou. Bylo to v roce 1979. To jeste Walda jezdival na Floridu pouze na dovolene, kde travil cas u more a odpocival.

Kdyz jsem se dostal po prve do jeho pritomnosti, tak jako spravny fanousek jsem byl u vytrzeni. Pani zlati, Walda mi podal ruku, promluvil par slov. Mel jsem zapyrenou tvar a potily se mi ruce. Vzdyd to znate, jen si priznejte kolik z vas, by rado potkalo osobne vaseho oblibeneho zpevaka, herce, modelku a jine. 

Pak jsem ho videl po druhe, po treti a kdyz emigroval, tak jsme se dokonce spratelili. Nebudu zachazet dal, proste z fanouska se stal fanousek - kamarad.  

Jelikoz jsem delal taky do muziky, tak pres tenhle spolecny zajem jsme nasli splecne cile a protoze jsem psal pisnicky a texty, tak jsem i Waldovi napsal nekolik pisnicek. Z nich se uchytily pouze dve, pokud vim. Ta vice uchycena byla napsana ve spolupraci s jeho manzelkou, cili ona muziku, ja anglicky text a tu pak zpivali na vsech koncertech jak v Cechach, tak v USA do nedavna. Byl to duet.

Pro ty, co snad mysli ze kecam, tak pisen se jmenuje “You were my star through the years” a kazdy si to muze overit. 

 A ted jak je to s tou slavou a obdivem. Po revoluci v 1989 roce, jel Walda na jeho prvni porevolucni koncert do Prahy. Bylo to presne 6.brezna 1990. I ja jel s nim abych se zucastnil jeho velikeho koncertu v Lucerne, byla to velika slava.

V zakulisi jsem se setkal s lidmi ktere bych neveril ze potkam, jako treba pan Hrusinsky, Jiri Suchy,  Dasa Voskrnova a taky Karel Gott.  Karel Gott? Pane boze toho bych slupnul laskou jako tresen z talire.

To byl pan NEKDO. Ale co se najednou stalo? 

Asi 20 minut pred tim, nez jsem pana Gotta spatril a potrasl si s nim rukou, mi dala televize mych 15 vterin slavy, kdyz Waldemar z jeviste oznamil ze tuto nasledujici pisen napsal spolecne s Olinkou nas kamarad, Franky Krejci a sedi nekde tamhle v publiku. Kameraman okamzite zamiril svouji kameru na onoho “slavneho”. Ja povstal, uklonil se a to stacilo. Byl jsem okamzite oficialni  Waldemaruv skladatel. Slava se zrodila v jedne vterine, po jedine vete slavneho zpevaka.

Pan Gott byl v hledisti a vsechno to videl. V zakulisi ke me pristoupil a “s obdivem” se mi predstavil (jako bych nevedel kdo je), pohovoril velice slusne, overil si, ze jsem to ten skladatel co napsal pisnicku Waldovi, pochvalil a z jeho chovani i hlasu jsem citil, ze me snad i obdivuje. Obdivuje? To byla role na kterou jsem nebyl zvykly. Ja? Ten pan nikdo?  

Mozna to bylo Gottovo typicke slusne chovani, ale uz z otazek a z jeho zajmu “pozovat” pred moji kameru a z vyberu jeho slov jsem citil, ze se nemylim, ze on si mysli jaky ja nejsem slavny skladatel, kdyz Matuska vzal moji pisen.  Pro me to bylo strasne neprijemne. Ja jsem prece mel obdivovat Karla a ne on me. Co se to deje?

Citil jsem se osizen o svoji roli obdivovatele, byl jsem cely nesvuj a nakonec byl hrozne rad, ze ho nekdo jiny okradnul a pan Gott s omluvou odesel. Jestli je nekdo zvykly na svoji roli obdivovaneho, jako Gott, asi to ocekava, ale jakmile se vam svet zmeni ve vterine, jako mne, je velmi tezke to prijat. O to horsi je to, kdyz vas obdivuje clovek, ktereho vy obdivujete cely zivot. To je pak takovy maly horor.  

Pochopil jsem najednou, ze nezalezi na tom kdo jste, co delate, urcite nekoho v zivote obdivujete. Je to v nas, jsme stastni se dotknout hvezd, jsme stvoreni ktera jsou urcena hledat nedosazitelne, jsme stvoreni, ktera se musi obcas dotknout slavy jinych. Dela nas to stastne, spokojene a uspokojene. 

At to byl Walda ktery obdivoval jine slavne zpevaky v Americe, at je to sam Karel Gott, hvezda vsech dob v Cechach i ve svete, at je to znamy politik, at je to slavny herec. Kazdy ma nekoho nad sebou, koho obdivuje a chce obdivovat.  

Kdyz jsem pak po koncerte prijel domu k rodine, kazdy me opet obdivoval. Vzdyd videli v televizi jak jsem povstal v hledisti vedeli ze jsem ja ten “pan skladatel” od Waldy. A navic jsem American, urcite bohaty, nekdo docela jiny nez ten, co pred lety utekl za hranice. Lidi si me postavili na oltar.

Ja se branil, vysvetloval ze bohaty nejsem a ze jedna pisnicka jeste nedela cloveka slavneho. Nikdo se se mou o tom ani nebavil. 

I lekari, v te same nemocnici kde jsem je ja kdysi obdivoval se mnou mluvili s uctou, poslouchali me kecy a nechali me dokoncit vety.  Byli stastni, ze me mohli obdivovat. Takovy je svet.

A ja? Jsem stale takovy, jaky jsem byl odjakziva. Vubec sam sebe neobdivuji, vzdyd jsem v zivote nadelal tolik chyb, tolikrat jsem prohral, ale to nikomu nevadilo. Lide vedeli sve. Chteli nekoho obdivovat.

Brzy vsak se mi vybavilo zname porekadlo: “Lidska slava, polni trava.” Nedopust clovece slavny se prohresit proti sve ikone. Zahynes. 

Jen se mi podarilo par blizkych presvedcit, ze bohaty vubec nejsem, nepozvali me ani na vecirek s prateli. Najednou jsem nebyl zajimavy. Nebylo uz co obdivovat.  

Frank Krejci