Necenzurujeme.cz

V jedné knížce, kterou jsem četl ještě někdy v osmé nebo deváté třídě…, možná to byla ta od Pavla Tigrida – Dnešek je váš, zítřek je náš –, jsem se dočetl, že právě proto byly předchozí protikomunistické protesty v Polsku tak slabé, a tedy rychle zlikvidované, protože byly omezeny buď na „lidové“ vrstvy (1956), či naopak na vrstvy umělecko-intelektuálské (1968), neplést s událostmi 1968 v Československu! A až teprve 70tá léta, kdy se tyto dva proudy konečně daly dohromady, vytvořila dostatečnou sílu k zacloumání tehdejším režimem, jako se to povedlo nezávislým odborům zvaným Solidarita.

A pochopil jsem, že u nás je situace odpůrců multikulti velmi podobná. Na jedné straně „lidový“ Okamura, na druhé straně třeba „intelektuální“ Robejšek. Jediným do jisté míry spojujícím faktorem má šanci být „lidový intelektuál“ jménem Miloš Zeman, kdyby se ovšem od něj část protiislamizační inteligence, pro niž je Zeman „lidový“ až přes příliš, od něj neodvrátila a nehodila to nějaké falešné „žluťácké“ opozici ve stylu „chlapa s gulama“ (Mirka Topolánka).

Jenže ani to nestačí, podobný proces musí proběhnout i na parlamentní úrovni. Současná situace je taková, že ve sněmovně máme jednu kompaktní lidově-protisluníčkovou stranu, vlastně hnutí – Okamurovo SPD, zatímco intelektuální vlastenci jsou roztříštěni ve všech možných stranách, kde ovšem tvoří menšiny…, nejvíc jich nejspíš bude v ODS, třeba Klaus mladší…, jenže lidé jako on nemají v ODS dostatečný vliv, navíc ODS a SPD se rozhodně moc v lásce nemají. Ale jak „lidoví“, tak „intelektuální“ obránci našich hodnot se ještě najdou třeba i v ČSSD nebo v ANO, ovšem tam mají ještě slabší postavení než Klaus junior v ODS. Také KSČM považuji ze značné části za „lidově“ protimultikulturní stranu, ovšem ta je vlivem neustávajících antikomunistických reminiscencí stále v izolaci.

Teď jde o to, který politický subjekt se ujme procesu sjednocení. V socialistickém Polsku to byli intelektuálové, kteří se po násilném potlačení jednoho dělnického protestu ujali pronásledovaných stávkujících, např. pokud jde o obhajobu u soudu…, a vytvořili onen Výbor na ochranu dělníků. V dnešní Čr si ovšem nedovedu představit, že by do něčeho podobného byla ochotna jít třeba ekonomicky silně pravicová ODS, jejíž mnoho členů a sympatizantů příliš nemusí ani Zemana, o Okamurovi nemluvě. KSČM také nebude tou správnou entitou, minimálně dokud bude mít v názvu slovo „komunistická“. A to, co platí pro ODS, obávám se, platí i pro neparlamentní protisluníčkové subjekty typu Realisté či Svobodní, přestože s hnutím SPD mají zjm. Realisté společných mnoho věcí – jak negativní postoj k Evropské unii, islamizaci a neomarxizmu obecně, tak i pozitivní vztah k zavádění prvků přímé demokracie.

Takže zbývá samotná Okamurova SPD. A tady nastává klíčová otázka: je pan Okamura a jeho blízké okolí ochotno a připraveno oslovit intelektuály, kteří se nebojí se „ušpinit“ nálepkami jako „populisté“, „náckové“ či „pravicoví extremisté“, aby „lidové“ SPD vytvořili intelektuální podhoubí, byť by třeba ani nutně všichni nemuseli být formálními členy SPD? Zatím na tuhle otázku neumím odpovědět.

Nicméně si dovoluji tvrdit, že SPD má budoucnost jen a pouze tehdy, pokud se do tohoto nelehkého úkolu pustí, v opačném případě ji dříve či později čeká postupný, ale nezadržitelný úpadek, neboť nebude pro nedostatek právě oněch „intelektuálních mentorů“ vymyslet kvalitní a účinnou strategii, jak proti neomarxizmu a islamizaci úspěšně bojovat. A totéž platí i pro Geerta Wilderse, Marine Le Penovou a celou jejich evropskou frakci, usilující o, řečeno jejich slovy, Evropu svobodných národů.

Já osobně nenávidím elitářství a považuji se za součást „lidu“, ovšem, chtěj, nechtěj, bez spolupráce se vzdělanou protimultikulturní inteligencí je bitva příznivců Evropy svobodných národů předem prohrána. A totéž říkám i obráncům tradičních hodnot z řad inteligence, ať už z ODS, Realistů či třeba lidí kolem Martina Konvičky: bez lidu je bitva předem prohrána.

Dokud budou vlastenci rozdělení na ty „lidové“ a na ty „intelektuální“, kteří si tak nějak podvědomě často myslí, že jsou pro své vyšší vzdělání „něco víc“…, čest výjimkám!!!, tak to jednoznačně nahrává současné multikulturně-globalistické moci.

Dnes se mi možná mnoho čtenářů vysměje za mou „amatérskost“ a „naivitu“, ale pokud (jistě ne jen mé) přání po jednotě nebude vyslyšeno, časem si možná na tuto mou „pseudopolitologickou úvahu“ vzpomenete. Snad už nebude pozdě!