Necenzurujeme.cz

Pokud tedy někdo např. odsoudí migranta, který se dopustí znásilnění, místo do vězení, na školení sexuální výchovy a pokutě, působí to na mě dojmem, jako by dotyčný soudce tohoto pachatele trestného činu považoval za „méněcenného“ či „částečně nesvéprávného“, nebo jako by tím říkal, že znásilňování „patří k jeho kultuře“, proto se jej napřed musíme snažit „poučit“, že „u nás je to jinak“. Stejně tak, když někdo zamlčuje kriminální chování u příslušníků nějaké menšiny, v podstatě ji tím „shazuje“, přistupuje k ní jako ke skupině, která je nějak „postižená“, proto je ji třeba tímto způsobem „chránit“, a to i za cenu omezování práv a svobod ostatních – např. práva na svobodu projevu.

Naproti tomu princip, který zastávám já a mohu jej shrnout pod hesly „My jsme tady doma“ a „Naše země, naše pravidla, vaše země, vaše pravidla“ přiznává rovnost všem kulturám, civilizacím, etnickým skupinám a náboženstvím, jen realisticky přiznává, že nucené soužití některých vzájemně neslučitelných kultur v jednom státě či jednom městě páchá více zla, než kdyby si každá z těchto kultur žila podle svých zvyklostí a pravidel ve své zemi a vzájemně si nevnucovaly zvyky či způsob života „toho druhého“. Nazval bych to něčím jako individualizmus kultur, národů a civilizací.

Je paradoxem, že jen a pouze na této bázi může fungovat skutečný multikulturalizmus, tj. mnohost kultur. Jakmile se totiž tyto kultury začnou násilně promíchávat, v konečné fázi vznikne spíš jakýsi „kulturní guláš“, kdy si výsledná směsná kultura převezme od každé původní kultury něco. A i to se může podařit jen za příznivé situace a silně kontrolovaně, viz příklad USA.

Tam ovšem lidé přijeli povětšinou za lepším životem, který si vybudují vlastní pílí, nikoli pobíráním sociálních dávek, navíc do USA skutečně přicházeli lidé z rozmanitých kulturních prostředí (Angličané, Holanďané, Italové, Číňané, Japonci, Arabové nebo Latinoameričané. Jednotným jazykem byla Angličtina a kultury, s nimiž máme dnes v Evropě určité problémy, byly v „migračním mixu“ malou menšinou, protože na severu i na jihu hraničily a hraničí s kulturně příbuznými státy, zatímco na východě i západě je „chrání“ oceány. Ale i tam se vinou politické korektnosti, kulturního marxizmu a podobným tendencím mění situace značně k horšímu.

Evropa je ovšem úplně „jiný případ“. Evropa historicky funguje na národním principu, a fungovala tak i v době, kdy pojem „národ“ ještě neexistoval. I tehdy existovaly pojmy „Čech“, „Němec“, „Angličan“, v případě území Německa, které bylo tehdy roztříštěné, pak pojem „Sas“, „Bavor“…, a je naprosto přirozené, že každé takovéto společenství si brání svůj způsob života, což samozřejmě neznamená, že nemůže respektovat odlišné způsoby života v jiných regionech, státech či civilizačních okruzích.

Samozřejmě, fenomén migrace je přirozený úplně stejně, ovšem většinou to nedopadá dobře, pokud se některé přišedší komunity odmítají asimilovat, a naopak si vytvářejí své vlastní „kulturní ghetta“, v nichž si chtějí žít podle svých vlastních pravidel, neslučitelných s pravidly většinové společnosti. Jeden politik nedávno prohlásil, že migrace nás může kulturně obohatit, pokud jde o „malý potůček“, ale stane se problémem, změní-li se v „dravou řeku“. S tím plně souhlasím. Jde o to, aby se původní kultura nestala ve své domovské zemi kulturou menšinovou, kulturou „převálcovanou“, jako extrémní příklad mohu uvést severoamerické indiány. Nejde o to, která kultura či civilizace je „lepší“ nebo „vyspělejší“, jde o to – žít a nechat žít.

Jenže dnešní tzv. multikulturalisté a jim podobní „páchají“ něco docela jiného. Dělají z menšinových kultur kultury „méněcenné“ tím, že je omlouvají, pozitivně diskriminují a zakazují mluvit o jejich nedostatcích, místo aby se daly všem skutečně rovné podmínky a stejná pravidla, vycházející z původní dominantní kultury v dané zemi. Tím přirozeně podněcují ne-li nenávist, tak přinejmenším antipatie členů většinové společnosti k takto privilegovaným menšinám, což demagogicky a manipulativně svádějí na realisticky uvažující lidi, kteří chtějí tomuto negativnímu jevu zabránit tou nejpřirozenější cestou, principem „Můj dům, můj hrad“, a držením imigrace v sociálně přijatelných a kontrolovaných mezích.

Princip politické korektnosti a „vítací kultury“ však vede jen k výchově jedinců, kteří jsou zbaveni svých morálních hodnot, ať už těch „našich“, nebo těch „cizích“, v konečném důsledku jsou postižení všichni, protože ani jedni ani druzí nemohou žít tak úplně podle svých zvyklostí         a tradic, rozkládají se tradiční mezilidské vztahy, lidé jsou čím dál víc uspolehnutí na abstraktní „stát“, který se o ně postará, ale kterým zároveň tak trochu pohrdají a vysmívají se mu, protože už to není „vlast“, která reprezentuje nějakou skutečnou kulturu, nějaký řád, zkrátka něco, za co bychom byli ochotni umírat jako silně věřící za svou víru, ať je jakákoli, nebo jako jsme byli my ochotni umírat za svůj národ v obou světových válkách. Vzniká jakýsi postmoderní, morálně relativistický babilon, kde si lidé navzájem nerozumí, nejsou nijak morálně ukotvení, všechno se překotně rychle mění, takže zbývá jen rezignovaně si „užívat života“, konzumovat, prostě „utíkat se k zábavě“, protože není pro co žít kromě uspokojování svých materiálních tužeb, ať je to sledování televize, užívání si sexu, přejídání se nebo hraní počítačových her, případně závislost na práci (tzv. workoholizmus).

Ale podstata je jasná – pokud rezignujeme na pravidla a začneme příliš morálně relativizovat, pozitivně diskriminovat a vysmívat se tradičním hodnotám, podřezáváme si pod sebou větev. A pokud chce někdo z těchto postmoderně smýšlejících lidí obviňovat tradicionalisty a vlastence z toho, že se cítí nadřazení oproti jiným kulturám, tak jen přenášejí vlastní komplex nadřazenosti na jiné a měli by si zamést před vlastním prahem, protože svým přehnaným omlouváním zločinů přistěhovalců oproti zločinům „domorodců“ sami dávají najevo, že se cítí být jakýmisi nadřazenými bytostmi „andělského charakteru“, kteří chrání tyto příslušníky jiných kultur, jako by to byli nějací „méněcenní lidé“, nikoli lidé jako my, pro něž by logicky musela platit stejná pravidla a stejné postihy za jejich porušení.