Necenzurujeme.cz

Ještě před pár lety, za časů tzv. arabského jara, byly sociální sítě jako Twitter či Facebook vyzdvihovány do nebe za to, jak jejich prostřednictvím mohly být organizovány protirežimní demonstrace, jak si lidé mohli vyměňovat pravdivé informace o aktuálním dění, atd., atd.

„Především po Facebooku začala komunikace mezi lidmi, kteří protestovali proti režimu prezidenta Ben Ali, který stál v čele Tuniska od roku 1987, kdy v nekrvavém převratu za pomoci lékařů svrhl předchozího prezidenta Habib Bourguiba. Ti, kteří neměli přístup na internet, se informace dovídali prostřednictvím satelitní televize Al-Jazeera, Al-Arabiya či France 24. Vláda se snažila zastavit tok informací výpadky proudu a internetu, zatýkala bloggery, aktivisty, ale lidé dělali cokoliv, aby videa a informace mohli umístit na internet.“

Jak začalo Arabské jaro?

Domnívám se, že je zbytečné uvádět další podobné příklady minulých postojů k roli internetu v této oblasti a často oprávněné kritiky omezování svobody internetu ve všemožných zemích světa. Stojí za to si ale povšimnout, kam se posunuly postoje západních „elit“ ke svobodě internetu v momentě, kdy se tímto svobodným médiem cítí samy ohroženy, ať už mocensky či finančně (obě roviny jsou samozřejmě významnou měrou provázané). Najednou už není cenzura internetu, pronásledování bloggerů či snaha podřídit si sociální sítě tabu, ale naopak se množí nápady, jak zamezit tu „šíření xenofobie“, tu činnosti „ruské propagandy“, jindy zase rozšiřování „konspiračních teorií“ či „euroskeptických nálad“…, mažou se blogy, ruší se účty na Facebooku či Twitteru, zavádí se různé instituce mající potírat „dezinformace“…, a tak bych mohl pokračovat.

Velmi mě zaujal následující článek, z nějž si dovolím několik citací:

Velká hrozba pro stát? Úředník na internetu

Už samotný titulek je dosti vypovídající. A hned na začátku článku se dovídáme toto:

"Noční můrou bezpečnostních expertů se stal státní úředník, který po večerech brouzdá internetem a na základě pochybných informačních zdrojů si utváří názor na zahraniční i vnitřní politiku. Pod vlivem Facebooku pak odchází třeba na obecní úřad, aby jako člen komise rozhodoval o tom, jak bude obec chránit například zdroj pitné vody."

Takže jestli dobře rozumím, tak je „bezpečnostní hrozbou“, když např. takový úředník na sociální síti narazí na článek o nevýhodách privatizace (ta je přece „posvátnou krávou“) vodovodních sítí, jak soukromé (většinou zahraniční) firmy zdražují vodu, ale zároveň v podstatě neinvestují do údržby a modernizace nad rámec nejnutnějšího minima, takže se rozhodne působit v tom smyslu, aby se vodovodní síť v jeho městě, pokud je to jen trochu možné, vrátila do veřejného vlastnictví?

Dále se v článku píše o „uzavírání se do sociálních bublin“, tj. skupin lidí s podobnými názory. K tomu mohu říct jenom to, že v drtivé většině facebookových skupin, kam přizpívám, se sdílejí rozličné články a informace. Např. ve skupinách zaměřených proti tzv. církevním restitucím se zhusta sdílejí články lidí z opačné názorové skupiny na toto téma, samozřejmě a přirozeně s negativními komentáři, nicméně nepřipadá mi, že by tam lidé byli nějak významně „ošizeni“ o informace „z druhé strany“. A podobnou zkušenost mám i u skupin typu fanclubu nějakého politika, intelektuála či třeba hudební skupiny. Pravda, vždycky záleží na správcích dané skupiny či stránky, jaké příspěvky/komentáře ponechá, jaké vymaže a koho případně vyloučí/zablokuje. Na druhou stranu každý má možnost si založit vlastní skupinu/stránku na podobné téma, pokud se mu zdá, že někde je „přílišná cenzura“, nebo naopak „anarchie“.

Co ovšem k tvorbě sociálních bublin opravdu přispívá je skutečnost, že jistá část lidí si odebírá/blokuje jiné lidi pro odlišný názor na nějaké politické či společenské téma – v současnosti jde většinou o postoje k migraci, islámu, některým umělcům či kapelám, atd., atd. Sám jsem takto ztratil mnoho facebookových přátel, kteří se na mě nasupili pro mé protimigrační a protiestablishmentové postoje, čímž se mi přestávají zobrazovat informace (z pravidla odlišně názorově laděné), které sdílejí oni. Ne že bych si je nebyl schopný dohledat jinak, jen tím naznačuji, jak vznikají ony sociální bubliny.

A nejkrásnější je tato perla:

„Stát musí na citlivá místa důsledně dosazovat experty, kteří mají vytříbené kritické myšlení a jsou schopni vyhodnocovat informace,"

Takže, jinými slovy, stát si musí důsledně prokádrovat své zaměstnance, kteří o něčem trošku významnějším rozhodují, zda čerpají „ty správné“ informace z „těch správných“ zdrojů, ideálně z těch „správných“ think-tanků, „expertů“ z (ne)ziskovek, multikulturních center, veřejnoprávními médii protežovaných „performerů“ a jiných rozličných „odborníků na slovo vzatých“.

A přitom by stačilo tak málo – oprostit se od ideologie a zapracovat na osvětě ohledně informační gramotnosti. Vysvětlit lidem, jak nejčastěji vznikají skutečné dezinformace, ovšem důsledně uvádět příklady „z jedné i druhé strany“. Nenalhávat lidem, že dezinformace přicházejí téměř výhradně „z Ruska“ a „od nácků“…, je také nutné uvést dezinformace „západní výroby“. Vysvětlit lidem principy a záludnosti sociálních sítí, jaký vliv má to, čemu dají „To se mi líbí“, co okomentují či „pošlou dál“, na to, jaké příspěvky se jim budou zobrazovat častěji a jaké budou naopak upozaděny, vysvětlit jim, že na internet si může v podstatě napsat, kdo chce, co chce, i když hranice svobody se sice velmi pomalu, ale za to jistě, zužují a osekávají…, že kdokoli si s poměrně nízkými náklady může založit internetové noviny, rádio či televizi… a nepotřebuje k tomu žádné „úřední razítko“, důležité ale na tom je vystříhat se ideologického zabarvení a politické manipulace takovéto osvěty.

Ideologizace a politizace ve stylu sugescí typu – dezinformace/Rusko, pravda/ČT, hoaxy/xenofobové/náckové/konzervativci, skutečnost/Hatefree/multikulturalisté/aktivisté… vede jen k logické a přirozené nedůvěře veřejnosti k takovému stylu „boje proti dezinformacím“, protože ve skutečnosti potlačuje zdravé kritické myšlení, které by mělo pomoct odlišit pravdu od lži, právě pro svou ideologickou podjatost. Skutečný boj proti dezinformacím, který by lidem pomohl se lépe orientovat a tříbit nezávislé kritické myšlení, by musel probíhat na politicky a společensky neutrální bázi, soustředit se skutečně jen na otázku pravdivosti/nepravdivosti podle hesla, padni, komu padni, nikoli tak, že se bude zveličovat vliv dezinformací od „nepřítele“, a naopak se budou cíleně zamlčovat dezinformace od „názorových souputníků“.

Pokud se nezbavíme ideologizace (ne jen) v otázce svobody projevu, můžeme dopadnout nějak takto:

„Snahou těchto antikomunistických kruhů bylo oživovat zbytky buržoazních názorů, vyvolávat iluze o kapitalismu, rozvíjet nacionalismus a antisovětské nálady, zpochybňovat vedoucí úlohu strany i vedoucí postavení dělnické třídy, třídní pojetí revolučního boje a principy socialismu vůbec.

Na tento soustředěný, dobře organizovaný, koordinovaný a řízený útok vnitřních i vnějších revizionistických a pravicově oportunistických sil nebyla strana dostatečně připravena a vyzbrojena. Nebezpečí pronikání pravicového oportunismu a revizionismu bylo podceněno, v ideologické práci se projevovala nepřípustná defenzívnost a shovívavost. Slovy se sice často upozorňovalo na hrozbu ideologické diverze, ale konkrétní kroky nenásledovaly. Oslabila se výchova členů strany i ostatních pracujících v duchu marxismu-leninismu. Strana byla postupně ideologicky odzbrojována. Teoretická práce ve straně byla po léta zanedbávána a trpěla povrchními formalistickými přístupy k ideovému působení na členy strany. Dokonce takové teoretické instituce strany, jako Ústav dějin KSČ, Vysoká stranická škola, Ústav politických věd, už dávno před rokem 1968 byly aktivními nositeli mnohých revizionistických koncepcí. Na tomto stavu mají svůj podíl J. Hendrych a V. Koucký, kteří v uplynulém období za tento úsek stranické práce odpovídali. Nejvíc škod tu způsobil V. Slavík a Č. Císař, kteří pravicovému oportunismu otevřeli dokořán dveře.“

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ